„To je zlé,“ řekl zamyšleně Fisher. „Může se stát, že bez superluminální komunikace se superluminální let stane nepraktickým.“
„Pročpak?“
„Protože absence superluminální komunikace odřízne pupeční šňůru. Mohou kolonie existovat daleko od Země — daleko od zbytku lidstva — a přežít?“
Wendelová se zamračila.
„Co je to za novou filozofickou linii, po které ses tak najednou pustil?“
„To mě jen tak napadlo. Ty, jako kolonista, jsi na to zvyklá a možná ti nepřipadá, že by život na kolonii byl ve skutečnosti lidským tvorům nepřirozený.“
„Opravdu? Mně se nikdy nepřirozený nezdál.“
„Protože ve skutečnosti jsi na takové kolonii nežila. Žila jsi v celém systému kolonií, z něhož jedna byla velká planeta s miliardami obyvatel. Co když Rotořané, když dorazili k Sousední hvězdě, zjistili, že život na izolované kolonii není to ono? V tom případě by se jistě vrátili k Zemi, ale to se nestalo. Co když je to proto, že tam nalezli obyvatelnou planetu?“
„Obyvatelnou planetu obíhající kolem rudého trpaslíka? Nanejvýš nepravděpodobné.“
„Příroda nás ráda občas doběhne a vyvrátí to, co se s takovou jistotou předpokládalo. Řekněme, že tam je obyvatelná planeta. Neměla by se pečlivě prostudovat?“
„Ach tak, začínám chápat, kam míříš. Chceš říct, že naše loď může dorazit k Sousední hvězdě a zjistit, že tam je nějaká planeta. Museli bychom si jí potom všimnout, z dálky poznat, zda není obývaná, a dát se do jejího podrobnějšího průzkumu. Chtěl bys, abychom na ní přistáli a provedli co možná nejrozsáhlejší pozorování, a abychom se zároveň pokusili najít tvou dceru. Ale co když neuronový detektor nezachytí v žádné z planetárních soustav, které může Sousední hvězda mít, ani stopu inteligence? Musíme i přesto jednotlivé planety prozkoumat?“
Fisher zaváhaclass="underline" „Ano. Kdybychom zjistili jen náznak, že by mohla být některá obyvatelná, myslím, že je budeme muset prozkoumat. O každé takové planetě se musíme dozvědět co nejvíce. Evakuace Země může začít co nevidět a my musíme vědět, kam máme naše lidi odvést. Pro tebe je lehké tohle všechno ignorovat, když se kterákoli kolonie může kdykoli sebrat, aniž by musela evaku-“
„Crile! Přestaň se ke mně chovat jako k nepříteli! Najednou mě bereš jako kolonistu! Já jsem Tessa. Jestli tam nějaká planeta je, tak ji prozkoumáme, jak jen budeme moci, to ti slibuji. Ale jestli tam opravdu bude a jestli na ní budou Rotořané, tak — Co ti budu povídat, strávil jsi na Rotoru pár let, sám musíš vědět, jaký je Janus Pitt.“
„To vím. Sice jsem se s ním nikdy nesetkal osobně, ale moje že — moje bývalá žena s ním pracovala. Podle ní to byl velmi schopný, inteligentní, autoritativní člověk.“
„Velmi autoritativní. Na ostatních koloniích o něm také věděli. A většinou ho neměli moc v lásce. Byl to jeho nápad — najít pro Rotor místo skryté ostatnímu lidstvu; a nemohl udělat nic lepšího, než se vydat k Sousední hvězdě, protože byla blízko a protože o její existenci toho času nikdo, kdo nebyl z Rotoru, nevěděl. A jestli chtěl člověk jako Janus Pitt mít celou soustavu pro sebe, ať už z jakéhokoli důvodu, tak by se mu asi nelíbilo, kdyby ho někdo následoval a ohrozil jeho monopol. Jestli se mu náhodou podařilo najít planetu, která by Rotoru vyhovovala, tak by se mu nezvaní návštěvníci líbili tím méně.“
„Na co narážíš?“ zeptal se Fisher. Zdálo se, že není vyvedený z rovnováhy, jako by ve skutečnosti znal odpověď na svou otázku.
„Jak to na co? Zítra odlétáme a za poměrně krátký čas budeme u Sousední hvězdy. A jestli má opravdu planetu, což se zřejmě domníváš, a jestli zjistíme, že ji obsadili Rotořané, tak si nemysli, že postačí jen sestoupit na její povrch a říct: 'Jak se máte? To je ale překvapení! Obávám se, že nám při prvním spatření uchystá svoji vlastní verzi pozdravu a pošle nás na věčnost.“
DVACET DEVĚT
NEPŘÍTEL
63
Ranay D'Aubissonová, stejně jako všichni obyvatelé erythrejské Kopule, pravidelně navštěvovala Rotor. Byla to nezbytnost — pocit domova, návrat ke kořenům, znovunabytí sil.
Tentokrát však D'Aubissonová „vyjela nahoru“ (obvyklá fráze vyjadřující přesun z Erythro na Rotor) o něco dřív než stanovil její pracovní rozvrh.
Seděla v Pittově kanceláři a zkušenýma očima si všímala nepatrných známek stárnutí, které se u něj nahromadily od doby, kdy ho před několika lety naposledy spatřila. Během své běžné praxe neměla mnoho příležitostí se s ním setkat, na tom nebylo nic zvláštního.
Hlas měl nicméně stejně silný jako dřív, oči stejně pronikavé, a nepovšimla si ani úbytku jeho mentální aktivity.
„Obdržel jsem vaši zprávu o nehodě za branami Kopule a oceňuji obezřetnost, s jakou jste postupovala ve zhodnocení celé situace. Nyní však, zcela soukromě a neoficiálně — co přesně se Genarrovi přihodilo? Tato místnost je cloněna, můžete mluvit otevřeně.“
D'Aubissonová upjatě prohlásila: „Obávám se, že má zpráva, třebaže obezřetná, byla také pravdivá a úplná. Co se veliteli Genarrovi stalo, vlastně nevíme. Mozkový snímek ukázal sice nějaké změny, ale ty byly nesmírně drobné a neodpovídaly ničemu, s čím jsme se v minulosti setkali. A nebyly trvalé, jelikož se rychle vrátily do normálu.“
„Ale něco se mu přihodilo?“
„To ano, ale o to právě jde. Nedokážeme říct víc, než že to bylo 'něco'.“
„Třeba nějaké forma Nákazy?“
„Příznaky, jež jsme odhalili v minulosti, jsme v tomto případě nezjistili.“
„Jenže v počátcích výskytu Nákazy bylo snímkování mozku poměrně primitivní. Příznaky, které jste odhalili v současnosti, byste v minulosti neodhalili, tedy to může být slabší forma Nákazy, nebo ne?“
„Dalo by se to tak říct, ale na to nejsou pádné důkazy, navíc Genarr je teď normální.“
„Vypadá normálně, chcete říct, ale ve skutečnosti nevíme, jestli nemůže dojít k recidivě.“
„Něco takového také nemáme důvod předpokládat.“
Po komisařově tváři se mihl letmý náznak netrpělivosti. „Tak už dost, D'Aubissonová. Moc dobře víte, že Genarrovo postavení je značně důležité. Situace v Kopuli je stále choulostivá, protože nikdy nevíme, zda a kdy Nákaza udeří znova. Genarrův přínos spočíval v tom, že se zdál vůči ní imunní, ovšem nyní ho můžeme za takového jen těžko považovat. Něco se stalo a my musíme být připraveni ho vyměnit.“
„To závisí na vašem rozhodnutí, komisaři. Ze zdravotního hlediska to ovšem není nezbytné.“
„Přesto ho, doufám, budete bedlivě sledovat a nepustíte ze zřetele, že taková nezbytnost může nastat.“
„To považuji za součást své lékařské povinnosti.“
„Výborně. Zvláště si uvědomte, že pokud by mělo k nějaké výměně dojít, uvažoval jsem o vás.“
„O mně?“ Dříve než se ovládla, problesklo jí tváří vzrušení.
„Ano, proč ne? Je všeobecně známo, že jsem nikdy nebyl nadšený projektem kolonizace Erythro. Vždycky jsem se domníval, že je pro lidstvo nutné zachovat si mobilitu a nenechat se znovu polapit do otroctví velké planety. Nicméně, možná by bylo prozíravé, kdybychom mohli planetu kolonizovat — ne jako místo pro životní prostor, nýbrž jako ohromný zdroj — takový, za jaký jsme považovali ve sluneční soustavě Měsíc. To ovšem nemůžeme uskutečnit, bude-li nám na hlavou viset neustálá hrozba Nákazy, že?“