Genarr se k ní obráticlass="underline" „A astronomové poznají, kdy se to stane?“
„Prozatím ne. Je to jedna z nevypočitatelných vlastností přírody. Prozatím jsme neodhalili zákonitosti hvězdné turbulence a jsou mezi námi i takoví, kteří tvrdí, že je neodhalíme nikdy. Jsou jednoduše příliš komplikované.“
„Zajímavé,“ poznamenal Genarr.
„Ne, že bychom proti těm výbojům něco měli. Tri procenta energie, které se z Nemesis dostanou na Erythro, pochází právě z nich.“
„To se mi nezdá nijak moc.“
„Ale je. Bez těchhle erupcí by Erythro byla ledovým světem, mnohem méně obyvatelným. Zato pro Rotor jsou problémem. Při každém výboji se musí upravit propustnost slunečního světla a posílit pole pro pohlcování jeho částic.“
Během hovoru se Marlene dívala z jednoho na druhého a nakonec je poněkud podrážděně přerušila: „Jak dlouho v tom ještě míníte pokračovat? Schválně mě zdržujete. To je mi úplně jasné.“
Insignová se chvatně zeptala: „Kam půjdeš, až budeš venku?“
„Jenom tak. K té říčce nebo potůčku nebo co to vlastně je.“
„Proč?“
„Protože je zajímavý. Volně tekoucí voda, nikde nevidíš její začátek ani konec a přitom víš, že ji nikdo nepumpuje zpátky do oběhu.“
„Ale ano,“ pokusila se o vysvětlení Insignová, „teplo Nemesis.“
„To se nepočítá. Chci říct, že to nedělají žádní lidé. A vůbec, chci tam prostě stát a dívat se na něj.“
„Ne aby ses z něho napila,“ nařídila jí Insignová přísně.
„To ani nechci. Hodinu bez pití vydržím. Kdybych dostala hlad nebo žízeň — nebo cokoli jiného — tak se vrátím. Ty toho naděláš, kvůli takovým hloupostem.“
Genarr se usmál. „Ty bys asi byla nejraději, kdybychom v Kopuli recyklovali úplně všechno.“
„Jistě, jak jinak. Kdo by nechtěl?“
Genarrův úsměv se ještě rozšířiclass="underline" „Víš, Eugenie, jsem si celkem jistý, že život na koloniích lidstvo trvale poznamenal. Je v nás zakořeněný nějaký cyklický princip. Na Zemi něco nepotřebného prostě odhodíš, v domnění, že se to recykluje samo, a ono to tak, samozřejmě, vždycky není.“
„Genarre,“ prohlásila Insignová, „ty jsi fantasta. Člověk se pod tlakem okolností možná odnaučí špatným mravům, ale jakmile tlak povolí, máš je hned zpátky. Z kopce to jde snadněji než do kopce. Říká se tomu druhý termodynamický zákon a kdybychom někdy Erythro přece jen kolonizovali, tak ji podle mě zaneřádíme dřív, než bys řekl švec.“
„Nezaneřádíme,“ odporovala Marlene.
Genarr se jí zdvořilým tónem zeptaclass="underline" „Pročpak ne, drahoušku?“
Marlene netrpělivě vyhrkla: „Prostě ne. Můžu už jít ven?“
Genarr se podíval na Insignovou a řekclass="underline" „Necháme ji jít, Eugenie. Nemůžeme ji zadržovat věčně. Kromě toho, jestli tě to uklidní, Ranay D'Aubissonová, která se právě vrátila z Rotoru, si prošla od začátku všechny údaje a včera mi oznámila, že Marlenin mozek vypadá tak stabilně, že je přesvědčená, že se Marlene na Erythro nic nestane.“
Marlene, která se už otočila ke dveřím, připravená vydat se do přetlakové komory, se obrátila. „Málem jsem zapomněla, strýčku Sievere. Na doktorku D'Aubissonovou si musíš dávat pozor.“
„Proč? Je to skvělý neurofyzik.“
„Tak to nemyslím. Když se ti to tehdy venku stalo, tak z toho měla radost, a když ses uzdravil, byla dost zklamaná.“
Insignová vypadala překvapeně a automaticky se zeptala: „Jak jsi na to přišla?“
„Prostě to vím.“
„To nechápu. Sievere, ty s D'Aubissonovou nevycházíš dobře?“
„Jistěže ano. Vycházím. Nikdy mezi námi nedošlo k nedorozumění. Ale když Marlene říká —“
„A nemůže se Marlene mýlit?“
Marlene ihned odpověděla: „Jenže se nemýlím.“
„Já vím, že ne, Marlene,“ ujistil ji Genarr. Nato se otočil k Insignové: „D'Aubissonová je ctižádostivá žena. Kdyby se mi něco stalo, přichází jako můj nástupce logicky v úvahu ona. Je tu dole už dost dlouho a zcela jistě to je nejkompetentnější osoba pro případ, že by Nákaza znovu vystrčila růžky. Co víc, je starší než já a možná se domnívá, že nemá moc času. Nemohu jí mít za zlé, že by chtěla na mé místo, a že jí, když jsem nebyl v pořádku, radostí trochu poskočilo srdíčko. Třeba si své pocity ani neuvědomuje.“
„Ale ano, uvědomuje,“ tvrdila Marlene zlověstně. „Ví o tobě všechno. Dávej si pozor, strýčku Sievere.“
„Dobrá, budu. Tak co, připravená?“
„Ovšem, připravená.“
„Tak půjdeme do přechodové komory. Pojď s námi, Eugenie, a netvař se tak nešťastně.“
A tak tedy Marlene vstoupila na povrch Erythro poprvé sama a bez ochrany. Stalo se to, podle standardního pozemského času, patnáctého ledna roku 2237 v 21:20. Podle erythrejského času bylo dopoledne.
TŘICET
PŘECHOD
65
Crile Fisher se snažil zakrýt rozrušení a zachovat si stejný klidný výraz, jaký měli na tváři ostatní.
Nevěděl, kde se v daném okamžiku nachází Tessa. Nemohla být daleko, protože Superluminal byl poměrně malý — ačkoli byl přeštípnutý vedví, takže někdo v jednom oddílu mohl být skrytý před zraky člověka v druhém oddílu.
Ostatní tři členové posádky byli pro Fisher a pouze jako tři páry rukou. Všichni měli své úkoly, které právě prováděli. Jediný Fisher neměl žádný, snad kromě toho, aby se ostatním nepletl pod nohy.
Téměř pokradmu se na ty tři (dva muži a jedna žena) podíval. Věděl, kdo jsou a už častokrát s nimi hovořil. Byli mladí. Nejstarší z nich byl Čao-Li Wu, třicet osm let, hyperspecialista. Potom Henry Jarlow, tomu bylo třicet pět a nakonec Merry Blankowitzová, nejmladší člen posádky, sedmadvacetiletá s ještě vlhkým razítkem na doktorském diplomu.
Wendelová, pětapadesátiletá, byla proti nim stařena, zato však byla vynálezcem, projektantem a polobohyní celého projektu.
To Fisher byl navíc. Příští narozeniny, které se blížily, mu mělo být padesát, a neměl žádnou profesionální průpravu. Z hlediska mládí či vědomostí neměl vlastně žádné právo být na palubě lodi.
Jenže kdysi pobýval na Rotoru. To mělo váhu. A Wendelová ho chtěla s sebou a to zapůsobilo ještě více. A totéž chtěl i Tanayama a Koropatský, a to bylo rozhodující.
Loď si beze spěchu razila cestu napříč vesmírem. Fisher to cítil, přestože tomu navenek nic nenasvědčovalo. Cítil to někde ve střevech, nějakými čidly — pokud tam nějaké měl. Zlostně si pomysleclass="underline" Já byl v kosmu déle než vy všichni dohromady, mnohem víckrát a na mnohem více lodích. Hned poznám, že téhle lodi chybí jakákoli 'plavnost', cítím to, jakmile se jí dotknu. Vy ne.
Superluminal musel postrádat 'plavnost'. Běžný pohon, který udržoval normální kosmická plavidla v pohybu napříč vakuem, byl na Superluminalu minimalizovaný. Musel být, protože většinu lodi zabíraly hyperprostorové motory.
Byl jako mořský pták nemotorně se kolébající po souši, která mu nebyla souzena.
Náhle se objevila Wendelová. Vlasy měla trochu rozcuchané a mírně se potila.
„Je všechno v pořádku, Tesso?“
„Ano, v naprostém.“ Opřela se o jeden z výklenků ve stěně (velmi užitečných, uváží-li se nevelká pseudogravitace, která se na lodi udržovala). „Žádné potíže.“