„Kdy přejdeme do hyperprostoru?“
„Za pár hodin. Musíme se nejdříve dostat na správné souřadnice, aby všechny okolní gravitační zdroje působily podle propočtů.“
„Abychom se přesně strefili?“
„Přesně tak.“
Fisher řekclass="underline" „To tedy znamená, že hyperprostorový let není zrovna praktický. Co když nevíš přesně, kde všechno je? Co když máš naspěch a nemáš čas zakalkulovat každé gravitační zakolísání?“
Wendelová s náhlým úsměvem vzhlédla k Fisherovi. „Nikdy ses na něco takového neptal. Proč teď?“
„Nikdy předtím jsem nebyl na skutečném hyperprostorovém letu. V nových podmínkách se tato otázka nabízí s větší naléhavostí, abys věděla.“
„Tato a další otázky se mi nabízely celé roky s tou nejvyšší možnou naléhavostí. Vítej v klubu.“
„Fajn, ale odpověz.“
„S radostí. Za prvé, existují zařízení, která měří celkovou gravitační intenzitu z jak skalárního, tak tenzorického hlediska v každém bodě prostoru, ať už je ti jeho okolí známé či nikoli. Výsledek sice není tak přesný, jako kdybys pečlivě změřil každičký gravitační zdroj a složil je dohromady, ale je postačující — když je čas vzácný. A jestli máš ještě víc naspěch a musíš stisknout hyperprostorové tlačítko, mám-li to tak říct, a vložit svůj osud do rukou štěstěny v naději, že gravitace nebude tak důležitá a nějaká ta chybička se ztratí, potom bude přechod doprovázený něčím, co se dá zhruba přirovnat k zakopnutí — jako když vejdeš do dveří a podrážkou zachytíš o práh. Můžeme-li se tomu vyhnout, fajn, ale pokud ne, neznamená to nutně konec. Přirozeně bychom byli rádi, aby první přechod proběhl co nejlépe, už jen pro náš duševní klid — když pro nic jiného.“
„A co když máš naspěch, myslíš si, že gravitace je zanedbatelná, a ona není?“
„Musíš doufat, že k něčemu takovému nedojde.“
„Hovořila jsi kdysi o napětí během přechodu z hyperprostoru. To znamená, že by se hned náš první přechod mohl ukázat osudným, přestože gravitace bude v normě.“
„Mohl by, ale pravděpodobnost osudné nehody během jednotlivého přechodu je nesmírně malá.“
„I když nebude osudná, může být nepříjemná, že?“
„Na to je těžká odpověď, protože to bude jen subjektivní názor. Pochop, že tu nedochází ke zrychlení. U hyperposilování se musí loď za pomoci nízkoenergetického hyperprostorového pole dopracovat k rychlosti světla a chvílemi ji i překročit. Účinnost je nízká, rychlosti a riziko vysoké a otevřeně ti řeknu, že nevím, k jakým nepříjemnostem může nebo nemůže dojít.
Při našem typu superluminálního přesunu, při použití vysoko-energetického hyperprostorového pole, probíhají přechody při normálních rychlostech. V jednom okamžiku můžeme letět rychlostí tisíc kilometrů za sekundu, a v dalším rychlostí tisíc milionů kilometrů za sekundu bez zrychlení. A protože k žádnému zrychlení nedochází, tak ho ani necítíme.“
„Jak nemůže k žádnému zrychlení docházet, když se během jediného okamžiku rychlost zvýší miliónkrát?“
„Protože přechod je matematickým ekvivalentem zrychlení. Ovšem na zrychlení tvé tělo reaguje a na přechod nikoli.“
„Ale jak to můžeš vědět?“
„Tak, že se z jednoho bodu hyperprostoru do druhého pošlou zvířata. Jsou v hyperprostoru jen zlomek mikrosekundy. Nás však zajímá pouze přechod mezi prostorem a hyperprostorem a k tomu, buď v jednom či druhém směru, dojde i při tom nejkratším možném přesunu hyperprostorem.“
„A vy jste vyslali zvířata?“
„Ovšem. Jakmile dosáhla bodu určení, sice nám zrovna nevykládala, jaké to tam bylo, ale byla tam a vypadala klidná a bez jediného škrábnutí. Bylo jasné, že je nepotkalo nic nepříjemného. Vyzkoušeli jsme to na celém tuctu nejrůznějších zvířat. Dokonce jsme to zkusili i na opicích, a všechny se vrátily v naprostém pořádku — kromě jednoho případu.“
„Á-ha. Té se stalo co?“
„Zvíře bylo mrtvé, zohavené k nepoznání, ale příčinou byla chyba v naprogramování. Nemělo to s přechodem nic společného. Něco podobného se může přihodit i nám. Pravděpodobné to není, ale může se to stát. Bylo by to totéž jako to zakopnutí o práh, kdy o něj zavadíš podpatkem, zakopneš, upadneš a zlomíš si přitom vaz. Takové věci se opravdu staly, ale aby se staly pokaždé, kdy překračujeme práh, to ne. Stačí?“
„Co mi zbývá,“ zamumlal chmurně Fisher. „Stačí.“
O dvě hodiny a dvacet sedm minut později přešla loď bezpečně do hyperprostoru, aniž by to kdokoli z posádky nějak pocítil, a tím se uskutečnil první superluminální let daleko přesahující rychlost světla.
K přechodu došlo, podle standardního pozemského času, patnáctého ledna roku 2237 v 21:20.
TŘICET JEDNA
JMÉNO
66
Ticho!
Marlene se ho nemohla nabažit — tím spíš, že ho mohla kdykoli přerušit. Sehnula se pro kamínek a hodila ho na skálu. Dopadl na zem, vydal tlumený zvuk, a zůstal ležet.
Z Kopule vyšla, na sobě jen tolik oblečení, kolik by si vzala na Rotoru, a tak se cítila naprosto uvolněně.
Vydala se rovnou k potůčku, aniž by cestou sledovala nějaké orientační body.
Poslední matčina slova zněla spíš jen jako chabá prosba. „Marlene, prosím tě, nezapomeň, že jsi slíbila, že zůstaneš na dohled Kopule.“
Krátce se usmála, ale nevěnovala tomu zvláštní pozornost. Možná zůstane na dohled a možná ne. Neměla v úmyslu nechat se nějakým způsobem omezovat, ať už musela pro udržení matčina klidu slíbit cokoli. Koneckonců měla s sebou vysílačku. Mohli ji kdykoli lokalizovat. Ona sama ji mohla použít k určení polohy vysílače v Kopuli.
Kdyby se jí něco stalo — kdyby upadla nebo si nějak ublížila — mohli by si pro ni přijít.
Kdyby ji zasáhl meteor — tak by ji zabil, co jiného. S tím by nemohl nikdo nic dělat, i kdyby byla na dohled Kopule. I přes znepokojivé pomyšlení na meteory se na Erythro cítila nádherně a nerušené. Na Rotoru byl neustále hluk. Kamkoli jste se pohnuli, vzduch se všude rozechvíval a otřásal a bombardoval zvukovými vlnami vaše utrápené uši. Na Zemi, s jejími osmi miliardami obyvatel, biliony živočichů, hromovými bouřemi a divokými přívaly vody z moře a oblohy, to muselo být ještě horší. Jednou se pokoušela poslouchat nahrávku nazvanou „Zvuky Země“, rvalo jí to uši a rychle toho nechala.
Zato zde, na Erythro, bylo tak nádherné ticho.
Marlene přišla k potůčku. Voda jí s tichým bubláním tekla u nohou. Zdvihla drsný kamínek a hodila jej do vody. Trochu to šplouchlo. Zvuky nebyly na Erythro zakázané, jenom se jimi šetřilo; byly to občasné ozdůbky, které měly za úkol ještě víc zkrášlovat všeobklopující ticho.
Dupla nohou do měkkého jílu na okraji potůčku. Uslyšela tlumené žuchnuti, noha zanechala nejasný obrys stopy. Sehnula se, nabrala do dlaní trochu vody a pokropila jí půdu pod sebou. Ta zvlhla a místy ztmavla — rudá na růžovém podkladě. Přidala ještě trochu vody a nakonec položila pravou botu na tmavé místo a přitlačila. Když nohu zdvihla, otisk byl hlubší.
Z koryta potůčku vyčnívalo několik kamenů. Přešla po nich na druhou stranu.
Šla dál, svižně si vykračovala, pohupovala přitom rukama a zhluboka se nadechovala. Moc dobře věděla, že procento kyslíku je tu poněkud menší než na Rotoru. Kdyby se rozběhla, rychle by se unavila a ani neměla chuť. Kdyby běžela, 'spotřebovala' by svůj svět rychleji.