Chtěla vidět všechno!
Ohlédla se.
Hrouda Kopule byla ještě stále vidět, zvláště bublina zastřešující astronomickou laboratoř. Rozezlilo ji to. Chtěla být tak daleko, aby se mohla otočit kolem dokola a spatřit jen obzor jako dokonalý — třeba nepravidelný — kruh, bez jakýchkoli známek lidské přítomnosti (kromě sebe).
(Neměla by zavolat Kopuli? Neměla by říct matce, že bude na chvilku z dohledu? Ne, jenom by se pohádaly. Mohli přijímat její signál. Podle něj poznají, jestli je naživu, tedy, jestli se pohybuje. Kdyby ji volali, tak je bude ignorovat, rozhodla se. Vážně! Musí ji nechat na pokoji.) Oči se pomalu přizpůsobovaly růžovému nádechu Nemesis a celého okolí. Nebyla to už jen růžová; byly to všechny její odstíny, dokonce i odstíny fialové a oranžové, v některých místech až žluté. Po čase se jejím zbystřeným smyslům začaly jevit jako docela nová paleta barev, stejně rozmanitá jako na Rotoru, ale více uklidňující.
Co by se stalo, kdyby se lidé na Erythro usídlili, zaplnili ji životem a postavili tu města? Zničili by ji? Anebo by se poučili ze Země a spravovali by tento panenský svět jinak, přetvořili ho v něco blízkého jejich nejtajnějším představám?
Jejich nejtajnějším představám?
To byl ten problém. Různí lidé mají různé představy a navzájem by se donekonečna přesvědčovali o své pravdě. Nebylo by lepší nechat Erythro prázdnou?
Bylo by to správné, když by ji lidé mohli používat? Marlene věděla, že ona Erythro opustit nechtěla. Těšilo ji být tu. Vlastně ani nevěděla proč, ale připadala si tu víc doma než kdy na Rotoru.
Byla to nějaká atavistická vzpomínka na Zemi? Měla snad v genech lásku k obrovskému, nezměrnému světu; takovému, které malé, umělé, otáčející se vesmírné městečko nemohlo nahradit? Bylo to vůbec možné? Země se od Erythro přece lišila snad vším, kromě velikosti. A jestli se Země udržela v jejích genech, proč by potom nebyla v genech každé lidské bytosti?
Musí na to existovat nějaké vysvětlení. Marlene potřásla hlavou, jako kdyby si ji chtěla pročistit, a začala se točit kolem dokola, jako by byla uprostřed samého nekonečna. Zvláštní, že jí Erythro nepřipadala pustá. Na Rotoru člověk viděl celé akry obilí a ovocných sadů, zelené a jantarové mlžné závoje, všechny ty pravidelně nepravidelné lidské obrazce. Avšak zde, na Erythro, člověk zahlédl pouze zvlněnou krajinu, promíchané kusy kamení všech velikostí, jakoby rozeseté ledabylou rukou obra — podivuhodné, zadumané, mlčenlivé vzory, sem tam protkané vodními stužkami, protékajícími kolem a mezi nimi. A vůbec žádný život, nepočítáte-li myriády drobounkých, bakterie připomínajících buněk, které díky energii z červeného světla Nemesis udržovaly v atmosféře kyslík.
Nemesis, jako každý rudý trpaslík, bude Erythro dál zásobovat energií dalších pár set miliard let, shromažďovat ji a dohlížet, aby Erythro a jejím mrňavým prokaryotům bylo po celou dobu teplo a příjemně. Dlouho potom, co vyhasne pozemské Slunce a další jasné hvězdy, které se narodily ještě později, vyhasnou také, bude Nemesis zářit stále stejně a Erythro se bude nezměněná otáčet kolem Megas a prokaryoti si budou žít a umírat také v podstatě beze změn.
Lidé neměli dozajista žádné právo do tohoto neměnícího se světa vtrhnout a změnit ho. Jenže kdyby na Erythro byla sama, co potrava — a společnost?
Mohla by se občas vracet do Kopule pro zásoby nebo aby si oživila potřebu vídat se s druhými lidmi, ale i tak by většinu svého času trávila sama s Erythro. Ale nenásledovali by ji další? Jak by jim v tom mohla zabránit? A s dalšími, ať už jakkoli nepočetnými, nepropadl by Ráj neodvratné zkáze? Nepropadá Ráj zkáze už tím, že do něj vstoupila ona sama — pouze ona?
„Ne!“ vykřikla. Vykřikla to hlasitě, v náhlém dychtivém popudu zjistit, zda dokáže neznámou atmosféru přinutit, aby jí její vlastní slova donesla k uším.
Uslyšela se, ale rovný terén neodrážel žádnou ozvěnu. Výkřik jen zazněl a okamžitě odezněl.
Znovu se otočila. Z Kopule už byl jen tenký stín na horizontu. Skoro nepostřehnutelný. Skoro. Přála si, aby nebyl vidět vůbec. Přála si nevidět nic než sebe a Erythro.
Zaslechla tichý povzdech větru a poznala, že nabírá rychlost. Nebyl dost silný, aby ho cítila, ani se neochladilo, ale ani to nebylo nepříjemné.
Bylo to jen tiché „Á-á-á-á-á“
Radostně ho napodobila: „Á-á-á-á-á.“
Marlene zvědavě zdvihla, zrak k obloze. Meteorologové předpověděli na ten den jasno. Bylo možné, aby na Erythro začala nějaké nepředvídaná a nenadálá bouře? Že by se zdvihl vítr a začal nepříjemně foukat? Že by po obloze táhla mračna a rozpršelo se dřív, než by se stačila vrátit do Kopule?
Hloupost, stejná hloupost jako to s těmi meteory. Samozřejmě, že na Erythro pršelo, ale teď měla nad hlavou jen pár růžových chomáčků, které se líně vlekly po temném a čistém nebi. Nevypadalo to, že se schyluje k bouřce.
„Á-á-á-á-á,“ zašeptal vítr. „Á-á-á-á-á eí-í-í-í.“
Dvojitý zvuk, Marlene se zamračila. Co to mohlo způsobit? Určitě ne jen vítr. To by musel vát přes nějakou překážku, aby tak kvílel. A žádná překážka v dohledu nebyla.
„Á-á-á-á-á eí-í-í-í áh-h-h-h.“
Tentokrát to byl trojitý zvuk, s důrazem na druhém zakvílení.
Marlene se nechápavě rozhlédla kolem dokola. Nedalo se určit, odkud to přicházelo. Aby něco mohlo takový zvuk vydávat, muselo to vibrovat, ale ona nic neviděla, necítila.
Erythro vypadala prázdná a mlčenlivá. Ta žádné zvuky vydávat nemohla.
„Á-á-á-á-á eí-í-í-í áh-h-h-h.“
Zase. Jasněji než předtím. Jako by se jí to ozvalo v hlavě a při té myšlence se jí málem zastavilo srdce a zachvěla se. Cítila, jak jí na rukou naskakuje husí kůže; nemusela si to ověřovat.
S hlavou nemůže být nic v nepořádku! Nic!
Čekala, až se to znovu ozve. A ozvalo se. Hlasitěji. Ještě jasněji. Najednou se v tom ozval důraznější tón, jako kdyby si to někdo nacvičoval a postupně se zlepšoval.
Nacvičoval? Nacvičoval co?
Proti své vůli, docela proti své vůli, ji napadlo: jako kdyby se někdo, kdo neumí artikulovat souhlásky, pokoušel vyslovit její jméno.
A jako by to byl signál, nebo jako by její myšlenky uvolnily další bariéru, nebo jí snad zostřily představivost, uslyšela –
„Má-á-á leí-í-í n-á-á.“
Automaticky, aniž by si to uvědomovala, zdvihla ruce a zakryla si uši.
Marlene, pomyslela si — v duchu.
Nato se ozvalo napodobující: „Máár-leí-ná.“
A potom znova, už jakoby lehce, jakoby přirozeně. „Marlene.“
Zachvěla se. Poznala ten hlas. Byl to Aurinel, Aurinel z Rotoru, kterého neviděla od toho dne, kdy mu na Rotoru řekla, že Zemi čeká zkáza. Od té doby si na něj málem nevzpomněla — a pokud ano, tak vždycky s bolestí.
Proč slyšela jeho hlas tam, kde nebyl — či vlastně jakýkoli hlas tam, kde neměl být žádný?
„Marlene.“
Kapitulovala. Byla to erythrejská Nákaza, o které si byla tak jistá, že se jí netýká.
Jako smyslů zbavená se rozběhla směrem ke Kopuli, aniž rozvážila, kterým směrem leží.
Že přitom křičela, nevěděla.
67
Dovnitř ji dovedli. Zaregistrovali její náhlý, uspěchaný návrat. Dva strážci v E-oblecích jí okamžitě vyrazili naproti a uslyšeli její křik.