Ten však ustal dřív, než se k ní dostali. Zpomalila a nakonec se i zastavila; ještě než si jich stačila všimnout.
Když stáli u ní, klidně se na ně podívala a ohromila je otázkou: „Co se děje?“
Ani jeden jí neodpověděl. Nějaká ruka se natáhla po jejím lokti a ona podrážděně ucukla.
„Nedotýkejte se mě,“ řekla. „Půjdu s vámi do Kopule, jestli vám jde o tohle, ale chodit umím sama.“
A bez řečí se vrátila s nimi. Naprosto se ovládala.
68
Eugenie Insignová, ústa vyschlá a rty bledé, se snažila zakrýt zděšení. „Co se stalo, Marlene?“
Marlene odvětila, temné oči rozšířené a nevyzpytatelné: „Nic. Vůbec nic.“
„Tohle mi neříkej. Utíkala jsi a křičela.“
„Chvilku možná, ale jenom chvilku. Víš, bylo tam ticho. Takové ticho, že jsem měla po nějaké době pocit, že jsem ohluchla. Nic než ticho, chápeš? Tak jsem začala dupat nohama a potom utíkat, jen abych uslyšela nějaký hluk, a taky křičet —“
„Jenom proto, aby ses slyšela?“ zamračila se Insignová.
„Ano, mami.“
„Jestli si myslíš, že ti tohle uvěřím, tak se pleteš. Výkřiky, které jsme zachytili, nebylo žádné křičení naschvál kvůli rámusu. Byly to výkřiky hrůzy. Něco tě vyděsilo.“
„Vždyť ti to říkám. Ticho. Strach z hluchoty.“
Insignová se obrátila k D'Aubissonové. „Doktorko, je možné, že když nic, ale vůbec nic neslyšíte, a přitom jste zvyklá neustále něco slyšet, tak si vaše uši mohou vsugerovat, že něco slyší, aby se mohly cítit užitečné?“
D'Aubissonová se přinutila k mdlému úsměvu. „To je barvitý způsob, jak to podat, ovšem je pravdou, že absence počitků může vyústit v halucinace.“
„Právě to mě asi tak rozrušilo. Ale potom, co jsem uslyšela vlastní hlas a vlastní kroky, jsem se uklidnila. Zeptejte se těch dvou strážců, kteří pro mě přišli. Byla jsem naprosto klidná, když ke mně přišli, a bez řečí jsem je následovala do Kopule. Zeptej se jich, strýčku Sievere.“
Genarr přikývl. „Už mi to řekli. A navíc jsme to sami viděli. Takže — to by bylo všechno.“
„Tak to tedy ne,“ ohradila se Insignová, tvář bílou — strachem a zlostí. „Víckrát už ven nejde. Experiment skončil.“
„Ne, mami,“ protestovala rozhořčeně Marlene.
D'Aubissonová zvýšila hlas, jako by chtěla předejít zlostné výměně názorů mezi matkou a dcerou. „Experiment neskončil, doktorko Insignová. Jestli ještě půjde ven nebo ne, je vedlejší. Nejprve se musíme vypořádat s důsledky toho, co se stalo.“
„Co tím myslíte?“
„To, že je sice pěkné povídat si tu o neexistujících hlasech, protože ucho není zvyklé na ticho, ale zajisté další příčinou vysvětlující neexistující hlasy je počátek určité mentální nestability.“
Insignová vypadala zděšeně.
Marlene se nahlas zeptala: „Myslíte tím erythrejskou Nákazu?“
„Přímo ne, Marlene,“ odpověděla D'Aubissonová. „Na to nemáme žádné důkazy, pouze dohady. Takže potřebujeme další mozkový snímek. Je to pro tvé vlastní dobro.“
„Ne,“ odmítla Marlene.
„Neříkej ne,“ přesvědčovala ji D'Aubissonová. „Je to nutnost. Nemáme na vybranou. Je to něco, co prostě musíme udělat.“
Marlene se zpod svých temných a přemýšlivých očí na D'Aubissonovou zadívala: „Vy doufáte, že mám Nákazu. Vy chcete, abych měla Nákazu.“
D'Aubissonová ztuhla a zareagovala nakřáplým hlasem: „To je směšné. Jak se opovažuješ něco takového vůbec říct?“
Ale teď už to byl Genarr, kdo se D'Aubissonové vpíjel do očí. „Ranay, tuhle Marleninu vlastnost jsme už spolu probírali a jestli říká, že chceš, aby měla Nákazu, tak ses musela nějak prozradit. Tedy, pokud to Marlene myslí vážně a neříká to ze strachu nebo ze vzteku.“
„Myslím to vážně,“ ujistila ho Marlene. „Div že se tím nadějným očekáváním nezalkla.“
„Ranay?“ opáčil Genarr o poznání chladněji. „Je to tak?“
„Chápu, co má to děvče na mysli:“ řekla D'Aubissonová se zamračeným pohledem. „Už léta jsem nestudovala čerstvý případ pokročilé Nákazy. V době, kdy to bylo možné, kdy byla Kopule právě založená, ještě nevybavená, jsem v podstatě neměla vhodné prostředky na její studium. Z profesionální stránky bych velmi ráda uvítala možnost podrobného studia Nákazy moderní přístrojovou technikou, abych mohla, možná, odhalit její přesný původ, způsob léčby a prevenci. To je příčina vzrušení, to ano. Profesionální vzrušení — to je to, co si tato mladá dáma, která nedokáže číst myšlenky, vykládá jako radostné vzrušení. Není to tak jednoduché.“
„Jednoduché to možná není,“ řekla Marlene, „ale zlovolné ano. V tom se nemýlím.“
„V tom se mýlíš. Snímek se musí udělat a také se udělá.“
„Neudělá,“ skoro ječela Marlene. „Musela byste to udělat násilím anebo mě nadopovat a to by snímek znehodnotilo.“
Insignová třesoucím se hlasem pronesla: „Proti její vůli se jí nebude nic dělat.“
„Tohle je něco, co jde zcela mimo její vůli nebo nevůli —“ začala D'Aubissonová, načež zavrávorala a popadla se za břicho.
Genarr bez rozmýšlení řekclass="underline" „Co se děje?“
Potom, aniž by vyčkal na odpověď, nechal Insignovou, aby D'Aubissonovou dovedla k nejbližší pohovce a přiměla ji si lehnout, otočil se k Marlene a chvatně pronesclass="underline" „Marlene, dej si udělat ten test.“
„Nechci. Řekne, že mám Nákazu.“
„Neřekne, to ti zaručuji. Pokud ji opravdu nemáš, tak ne.“
„Nemám.“
„Já vím, že ne, a mozkový snímek to potvrdí. Důvěřuj mi, Marlene. Prosím.“
Marlene se podívala z Genarra na D'Aubissonovou a zase zpátky. „A budu moci jít zase ven?“
„Samozřejmě. Kdy jen budeš chtít. Pokud jsi v pořádku — a ty jsi si jistá, že v pořádku jsi, ne?“
„Naprosto.“
„Potom to mozkový snímek jenom potvrdí.“
„Ano, ale ona mi zakáže jít znova ven.“
„Kdo? Tvá matka?“
„A doktorka.“
„Ne, neodváží se tě zastavit. Teď mi jen řekni, že si necháš udělat mozkový snímek.“
„Tak dobře. Ať je po jejím.“
Ranay D'Aubissonová se s námahou postavila.
69
D'Aubissonová si prohlížela počítačovou analýzu Marlenina mozkového snímku, zatímco ji Siever Genarr pozoroval. „Pozoruhodné,“ zabručela.
„To už víme,“ řekl Genarr. „Je to pozoruhodná mladá žena. Jde o to, jestli došlo ke změnám?“
„K žádným,“ odpověděla D'Aubissonová.
„Zní to, jako byste byla zklamaná.“
„Nezačínejte s tím znovu, veliteli. Jisté profesionální zklamání tu je. Ráda bych studovala podmínky.“
„Jak se cítíte?“
„Vždyť jsem vám řekla —“
„Myslím fyzicky. To vaše včerejší zhroucení bylo trochu zvláštní.“
„To nebylo zhroucení. To bylo z nervového vypětí. Nestává se mi často, aby mě někdo obviňoval, že si přeji něčí vážné nemocnění — a aby tomu ostatní skutečně věřili.“
„Co to bylo? Záchvat nechutenství?“
„Možná. V každém případě bolesti v krajině břišní. A mdloby.“