„Tak počkat, Eugenie. Neřekl jsem zlovolná. I kdyby tato životní forma, ať už to je cokoli, způsobila Nákazu, jak tvrdíš, tak ta přece ustala. Ty jsi říkala, že to bylo proto, že jsme se napohled spokojili s životem v Kopuli, jenže kdyby ta životní forma byla opravdu zlovolná, tak by nás vyhladila docela a nespokojila se s něčím, co mi připadá jako civilizovaný kompromis.“
„Nepovažuji za rozumné pokoušet se pochopit jednání zcela neznámé životní formy a odvozovat z něj její emoce nebo úmysly. To, co si myslí, může snadno zcela překračovat naše chápání.“
„Souhlasím, Eugenie, ale Marlene neubližuje. Všechno, co dosud udělala, mělo za cíl Marlene ochránit, zabránit rušivým vlivům.“
„Když je to tak,“ namítla Insignová, „proč se potom vyděsila, proč se s křikem rozběhla ke Kopuli? Té její povídačce o tom, že ji vystrašilo ticho a že se jen pokoušela způsobit nějaký hluk, aby ho přerušila, neuvěřím ani za tisíc let.“
„Tomu se dá opravdu jen těžko uvěřit. Jenže jde o to, jak rychle její panika pominula. Než se k ní její 'rádobyzachránci' dostali, působila naprosto normálním dojmem. Já bych hádal, že ta životní forma udělala něco, co Marlene poděsilo — řekl bych, že stejně jako my nedokážeme pochopit její emoce, nedokáže ona pochopit naše — ale když viděla, co způsobila, bez meškání ji uklidnila. To by vysvětlovalo, co se stalo a znovu demonstrovalo povahu oné životní formy.“
Insignová se mračila. „S tebou je ten problém, Sievere, že máš nutkání vidět v každém — a ve všem — něco dobrého. Na tvůj úsudek se nedá spoléhat.“
„Dá nebo nedá, sama zjistíš, že se Marlene nemůžeme nijak postavit. Cokoli se rozhodne udělat, to taky uskuteční, a ti, co se jí postaví, skončí hekající bolestí nebo rovnou v bezvědomí.“
„Ale co je to za životní formu?“
„Nevím, Eugenie.“
„Nejvíc ze všeho mi teď nahání hrůzu otázka: Co zamýšlí s Marlene?“
Genarr zavrtěl hlavou. „Nevím, Eugenie.“ Bezmocně si hleděli do očí.
TŘICET DVA
ZTRACENI
71
Crile Fisher jasnou hvězdu zamyšleně pozoroval.
Zpočátku byla příliš jasná, aby ji člověk mohl pozorovat v běžném slova smyslu. Každou chvilku na ni pohlédl a spatřil jen jasný obrys, který se mu po oslnění udržel na okamžik na sítnici. Tessa Wendelová, kterou události přivedly do stadia zoufalství, ho napomenutím upozornila, že si může zničit sítnici a tak zatemnil průhled a snížil tím jasnost hvězdy na snesitelnou úroveň. To ztlumilo ostatní hvězdy na nevýrazný, matný třpyt.
Ta jasná hvězda byla samozřejmě Slunce.
Bylo dál, než ho kdy kterákoli lidská bytost spatřila (s výjimkou obyvatel Rotoru na jejich cestě ze sluneční soustavy). Bylo dvakrát tak daleko, než ho člověk viděl z Pluta v jeho nejvzdálenějším bodě oběhu, takže ho neobklopoval zářivý kruh, a svým světlem se řadilo mezi ostatní hvězdy. Přesto svítilo stále stokrát jasněji než Měsíc v úplňku viděný ze Země a ta stonásobná svítivost byla zhuštěna a vměstnána do jediného oslepujícího bodu.
Není divu, že se na něj člověk nemohl přes neztemněný průhled podívat přímo a bez mrkání.
Tím se věci měnily. Na Slunci nebylo za normálních okolností nic k obdivování. Bylo příliš jasné, abyste se na něj mohli dívat, příliš jedinečné. Menší část jeho světla, rozptýleného v blankytu atmosféry, stačila vymazat z oblohy všechny ostatní hvězdy, a i v případě, zeje nevymazala docela (jako například Měsíc), byly tak beznadějně zatlačeny Sluncem do pozadí, že o nějakém srovnání nemohlo být řeči.
Zde, daleko ve vesmíru, byl svit Slunce zeslaben přinejmenším do té míry, že se už o nějakém srovnání dalo uvažovat. Wendelová řekla, že z jejich postavení bylo Slunce stošedesátkrát jasnější než Sirius, což byl druhý nejjasnější objekt na obloze. Bylo možná dvacetmilionkrát jasnější než nejmatnější hvězda viditelná okem. To srovnání činilo Slunce ještě velkolepějším, než když zářilo, zcela bezkonkurenčně, na pozemské obloze.
Kromě pozorování oblohy vlastně neměl nic jiného na práci, protože Superluminal jen bezcílně bloumal prostorem. Dělal to už dva dny — už dva dny bezcílně plul vesmírem a to pouhými raketovými rychlostmi.
Takovou rychlostí by jim trvalo třicet pět tisíc let, než by dosáhli Sousední hvězdy — pokud by letěli správným směrem. Což neletěli.
Právě tento fakt proměnil před dvěma dny Wendelovou v živý obrázek bezbřehého zoufalství.
Až do té doby všechno klapalo. Když měli vstoupit do hyper-prostoru, Fisher celý ztuhl — v očekávání případné bolesti, bodavého sevření agónie či náhlé vlny věčné temnoty.
Nic z toho se nestalo. Všechno proběhlo příliš rychle, než aby si to člověk stačil uvědomit. V jediném okamžiku vstoupili a zase vystoupili z hyperprostoru. Jen hvězdy blikly a poskládaly se jinak, aniž by mu daly čas tu změnu postřehnout smysly.
Byla to úleva, hned ze dvojího důvodu. Nejenže zůstal naživu, ale také si uvědomil, že kdyby k něčemu došlo a on by zemřel, přišla by smrt tak nepředstavitelně náhle, že by si ji v žádném případě nestačil uvědomit. Prostě by byl najednou mrtev.
Jeho úleva byla tak intenzivní, že skoro nezaregistroval, že Tessa rozrušeně zasténala, vykřikla a rozběhla se do motorové části.
Vrátila se celá pocuchaná — účes sice nezměněný, ale působila vnitřně pocuchaným dojmem. Pohledem těkala z místa na místo. Dívala se na Fishera, jako by ho nepoznávala.
„Hvězdy se neměly změnit,“ hlesla.
„Neměly?“
„Nepřesunuli jsme se daleko. Tedy neměli jsme se přesunout. Pouze o jednu a jednu třetinu tisíciny světelného roku. To je příliš málo, aby se dala pouhým okem postřehnout změna v postavení hvězd. Nicméně,“ — zhluboka, roztřeseně se nadechla — „není to tak zlé, jak by se mohlo zdát. Bála jsem se, že jsme se přesunuli o tisíce světelných let.“
„To by se mohlo vážně stát, Tesso?“
„Jistě, že by se to mohlo stát. Kdyby náš průchod hyperprostorem nebyl úzkostlivě vymezený, bylo by tisíc světelných let totéž jako jeden jediný.“
„V tom případě není nic jednoduššího než —“
Wendelová uhádla jeho myšlenkový pochod. „Ne, nemůžeme se jednoduše vrátit zpět. Pokud je naše navigace v takovémto stavu, byl by každý přechod, který bychom provedli, nekontrolovatelnou cestou končící v náhodném bodě a už bychom nikdy nenašli cestu zpět.“
Fisher se zachmuřil. Jeho euforie z faktu, že prošel hyperprostorem — a zůstal naživu — se začínala pozvolna vytrácet. „Ale při testech se objekty, které jste vyslali, vrátily bezpečně nazpátek.“
„Ty měly mnohem menší hmotnost a byly vyslány na mnohem menší vzdálenosti. Ale, jak říkám, není to tak hrozné. Ukázalo se, že jsme urazili správnou vzdálenost. Hvězdy jsou na svém místě.“
„Ale změnily se. Viděl jsem to.“
„Protože jsme jinak orientováni. Podélná osa lodi se stočila o dobrých dvacet osm stupňů. Zkrátka jsme z nějakého neznámého důvodu sledovali místo přímé dráhy dráhu zakřivenou.“
Hvězdy za průhledem se teď pozvolna, vytrvale pohybovaly.
Wendelová řekla: „Natočíme se zpátky čelem k Nemesis, když pro nic jiného, tak aspoň z psychologických důvodů, abychom mířili správným směrem, ale potom musíme zjistit, proč jsme se při průchodu stočili.“