Jasná, nápadná, zářivě oslňující hvězda vstoupila do průhledu a přešla na druhou stranu. Fisher zamrkal.
„To je Slunce,“ ukázala Wendelová, reagujíc na Fisherův užaslý pohled.
Crile se zeptaclass="underline" „Existuje nějaké rozumné vysvětlení, proč se loď při průchodu stočila stranou? Jestli se Rotor také stáčel, kdoví kde skončil.“
„Nebo kde skončíme my. Protože já žádné rozumné vysvětlení nemám. Alespoň ne teď.“ Vystrašeně na něj pohlédla. „Pokud byly naše předpoklady správné, tak jsme měli změnit polohu, ale ne směr. Měli jsme se pohybovat po přímce, eukleidovsky přímé přímce, a to navzdory relativistickému zakřivení časoprostoru, protože, abys chápal, my jsme se v časoprostoru nenacházeli. Možná bude chyba v programování počítače — nebo chyba v našich předpokladech. Já doufám, že to první. To se dá snadno napravit.“
Minulo pět hodin. Wendelová vstoupila, rukou si mnula oči. Fisher na ni s neblahým tušením pohlédl. Díval se na nějaký film, ale přestal ho bavit. Pak sledoval hvězdy, nechával se jimi hypnotizovat jako anestetikem.
„Tak jak, Tesso?“
„S programováním je všechno v pořádku, Crile.“
„Takže jsou chybné naše předpoklady?“
„Ano, ale v čem? Takových předpokladů si můžeme stanovit nekonečně mnoho. Které z nich jsou správné? Nemůžeme se zabývat jedním po druhém. Nikdy bychom s tím neskončili a beznadějně se do toho zamotali.“
Na okamžik se rozhostilo ticho a potom Wendelová řekla: „Pokud by to bylo v programování, byla by to jen nějaká triviální chyba. Napravili bychom ji, aniž bychom se něčemu přiučili, ale zato bychom byli v bezpečí. Ovšem takto se musíme vrátit k samotným základům, máme šanci přijít na něco opravdu významného, ale jestli neuspějeme, tak už nikdy nemusíme najít zpáteční cestu.“
Popadla Fishera za ruku. „Chápeš, Crile? Něco tu neklape, a jestli nepřijdeme na to, co, tak neexistuje způsob — kromě naprosto neuvěřitelné náhody — který by nám umožnil najít cestu domů. Můžeme to zkoušet sebepozorněji a přesto se budeme vynořovat na nesprávných místech tak dlouho, až zabloudíme docela. A to bude, v konečném součtu, znamenat smrt — až nám nevyjde jeden přechod nebo dojde zásoba energie nebo z nás zoufalství vycucá vůli po životě. A tvoje tragédie bude jen a jen moje chyba. Ale opravdovou tragédií bude konec jednoho snu. Když se nevrátíme, tak se lidé nikdy nedozví, že let byl úspěšný. Můžou z toho vyvodit, že jsme nepřežili přechod a už se o nic podobného nikdy nepokusit.“
„Ale to musí, jestli chtějí uniknout ze Země.“
„Mohou rezignovat; mohou zalézt do kouta a čekat až k nim Nemesis doletí, proletí kolem a oni pozvolna zahynou.“ Prudce zdvihla hlavu, ve tváři se jí zračila strašlivá únava. „A bude to konec i tvého snu, Crile.“
Crile sevřel rty, ale neřekl nic.
Téměř bojácně se Wendelová otázala: „Ale celé ty roky jsem byla s tebou já, Crile. Kdyby ses musel rozloučit se svou dcerou — svým snem — stačila jsem ti já?“
„Mohl bych se zeptat: kdyby ses musela rozloučit se superluminálním přesunem, stačil jsem ti já?“
Zdálo se, že nikdo z nich nenachází slova, ale potom se ozvala Wendelová:
„Jsi hned na druhém místě, Crile, ale bylo to krásné druhé místo. Děkuji.“
Fisher se pohnutě zachvěl. „Mluvíš mi z duše, Tesso, něco, čemu bych na začátku nikdy neuvěřil. Kdybych neměl dceru, existovala bys pro mě jen ty. Skoro si přeji —“
„Ne, nepřej. Být druhá mi stačí.“
Vzali se za ruce. Mlčky. Dívali se na hvězdy.
Dokud Merry Blankowitzová nestrčila hlavu do dveří. „Kapitánko Wendelová, Wua něco napadlo. Říká, že to věděl od samého začátku, ale zdráhal se o tom zmínit.“
Wendelová vstala. „Proč?“
„Říká, že se vám o té možnosti kdysi zmínil a vy jste mu prý řekla, aby neblbnul.“
„Vážně? A co mě utvrdilo v přesvědčení, že jsem neomylná? Poslechnu si to teď znovu a jestli je to rozumná myšlenka, tak mu zakroutím krkem za to, že mi ji tehdy nevnutil.“
A odchvátala.
72
Fisher vydržel čekat pouze ten den a polovinu následujícího. Jako vždycky jedli všichni spolu, ale mlčky. Fisher nevěděl, jestli z nich někdo spal. On sám spal jen v krátkých úsecích a probouzel se do neutuchajícího zoufalství.
Jak dlouho to můžeme vydržet? pomyslel si druhého dne, když se podíval na krásu té nedostižné zářivé tečky na obloze, která ho ještě před nedávném na Zemi zahřívala a svítila mu na cestu.
Dříve či později zemřou. Moderní kosmická technologie jim sice může prodloužit život; recyklace byla také na slušné úrovni a dokonce i potrava by jim vydržela dlouho, kdyby se smířili s rasovými keksy bez chuti, které by jim nakonec zbyly. Mikrofúzní motory by také dlouho a pomaličku polykaly svou zásobu energie. Ale nikdo z nich by určitě nechtěl být udržován při životě tak dlouho, jak to možnosti lodi umožňovaly.
S vidinou vleklé, táhnoucí se, beznadějné, osamělé a neodvratné smrti před sebou by bylo nejrozumnější vzít si příslušnou dávku demetabolizéru.
Byla to oblíbená smrt sebevrahů na Zemi; proč by jí nemohla být i na palubě kosmického plavidla? Mohl jste — pokud jste chtěl — vzít dávku odpovídající jednomu dni běžného života a prožít ho, jak nejradostněji to jen šlo — s vědomím, že je tím posledním. Na jeho konci byste se cítil samozřejmě ospalý. Zívl byste a nechal se přenést z krajiny bdění do krajiny klidného spánku plného krásných snů. Spánek by se pomalu prohluboval, sny pomalu vytrácely a vy byste se neprobudil. Vlídnější smrt nikdo nevymyslel.
A potom, těsně před pátou večer lodního času, druhého dne po přechodu, který se stočil, místo aby proběhl po přímce, vtrhla Tessa dovnitř. Oči jí planuly a divoce oddechovala. Tmavé vlasy, v posledních letech hojně prokvetlé šedinami, měla rozcuchané.
Fisher vyděšeně vyskočiclass="underline" „Je to zlé?“
„Ne, skvělé!“ vykřikla a spíše skočila, než si sedla do křesla.
Fisher si nebyl jistý, jestli se nepřeslechl, jestli to od ní nebyla jen ironie. Hleděl na ni a pozoroval, jak se pomalu začínala vzpamatovávat.
„Skvělé,“ zopakovala. „Skvělé! Úžasné! Crile, díváš se na idiota. Pochybuji, že se z toho kdy vzpamatuju.“
„Tak co se stalo?“
„Čao-Li Wu znal odpověď. Celou dobu ji znal. Řekl mi to kdysi. Pamatuju se, jak mi to říkal. Před několika měsíci. Možná před rokem. Pustila jsem to z hlavy. Vlastně jsem ho ani pořádně neposlouchala.“
Musela se nadechnout. Vzrušení zcela narušilo přirozený rytmus její řeči.
Pokračovala: „Potíž byla v tom, že jsem se považovala za světovou autoritu na superluminální přesun a byla přesvědčená, že mi nikdo nemůže říct něco, co už jsem nevěděla nebo co mě už předtím nenapadlo. A když už mi někdo předložil něco nezvyklého, tak to muselo být prostě špatně a pravděpodobně i nesmysl. Chápeš, jak to myslím?“
Fisher temným hlasem pronesclass="underline" „Narazil jsem na takové lidi.“
„Každý je občas takový, za určitých okolností. Zvláště stárnoucí vědci, řekla bych. Proto se také z odvážných mladých revolucionářů vědy stávají po pár desetiletích staré fosílie. Představivost jim začíná obrůstat sebeláskou a to je konec. A to je teď můj konec… Ale dost. Trvalo nám to víc jak celý den, než jsme to pořádně rozpracovali, upravili rovnice, naprogramovali počítač a připravili nezbytné simulace k vyloučení slepých uliček. Normálně by to trvalo týden, ale popoháněli jsme se navzájem jako šílenci.“