Wendelová se v tom místě odmlčela, jako by chtěla nabrat dech. Fisher čekal, až bude pokračovat, povzbudivě přikývl a uchopil ji za ruku.
„Tohle už je složitější,“ pokračovala. „Pokusím se ti to vysvětlit. Podívej se — potřebujeme se dostat z jednoho bodu prostoru přes hyperprostor do druhého bodu prostoru a to v nulovém čase. Ubíráme se přitom určitou drahou, která je pokaždé jiná, v závislosti na výchozím a konečném bodě. Nevidíme ji, neuvědomujeme si ji, vlastně ji z časoprostorového hlediska ve skutečnosti ani nesledujeme. Její existence je víceméně nepochopitelná. Nazýváme ji 'domnělou dráhou'. Sama jsem ten koncept vypracovala.“
„Když ji nevidíš, ani si ji neuvědomuješ, jak můžeš vědět, že existuje?“
„Protože se dá vypočítat pomocí rovnic, které používáme k definování pohybu hyperprostorem. Rovnice nám určují onu dráhu.“
„Jak vůbec můžeš vědět, že rovnice popisují něco, co skutečně existuje? Když to může být pouhá — matematika.“
„Může. Já si to aspoň myslela. A nevěnovala tomu pozornost. To Wu mě upozornil, že to může být důležité — asi tak před rokem — a já, jako naprostý idiot, jsem to zavrhla. Domnělá dráha, řekla jsem mu, má zrovna tak domnělou existenci. Když se nedá změřit, tak leží mimo hranice říše vědy. Byla jsem tak slepá. Je mi ze sebe nanic, jen co na to pomyslím.“
„Dobrá. Řekněme tedy, že domnělá dráha nějakým způsobem přece jen existuje. Co potom?“
„V tom případě, prochází-li domnělá dráha okolím nějakého rozměrnějšího tělesa, působí na loď jeho gravitační vliv. To je ta ohromující novina, představující užitečný a zcela nový koncept — že gravitace může působit i podél domnělé dráhy.“ Wendelová zlostně zaťala pěsti. „Věděla jsem to, ale byla jsem přesvědčená, že pokud se loď bude pohybovat rychlostí mnohonásobně převyšující rychlost světla, nebude mít gravitace dostatek času, aby se dala na nějaké měřitelné úrovni pocítit. Dráha by tak, jak jsem se domnívala, představovala eukleidovsky rovnou přímku.“
„Což nebyla pravda.“
„Jak je vidět. A Wu to zdůvodnil. Představ si, že rychlost světla je nulový bod. Všechny nižší rychlosti budou mít zápornou velikost a všechny vyšší rychlosti velikost kladnou. V normálním vesmíru, ve kterém žijeme, tak budou všechny rychlosti, jak říká matematická konvence, záporné, protože takové vlastně musí být.
Dále — vesmír je založen na principu symetrie. Pokud je něco tak fundamentálního, jako je rychlost pohybu, vždycky záporná, potom by mělo něco, stejně tak fundamentálního, být vždycky kladné a Wu tvrdil, že to něco je gravitace. V normálním vesmíru je to vždycky přitažlivost. Každý hmotný objekt přitahuje jiný hmotný objekt.
Ovšem, letí-li něco superluminální rychlostí — tedy rychleji než světlo — potom je rychlost oné věci kladná a to druhé něco, které bylo kladné, se stává záporným. Jinými slovy, při superluminálních rychlostech je gravitace odpudivou silou. Každý hmotný objekt odpuzuje jiný hmotný objekt. Wu mě na to upozornil už kdysi dávno a já jsem ho neposlouchala. Prostě mi to šlo jedním uchem tam a druhým ven.“
Crile řekclass="underline" „Ale v čem je pak rozdíl, Tesso? Jestliže se pohybujeme obrovskou, superluminální rychlostí a gravitace nemá čas ovlivnit náš pohyb, stejně tak ho nemá čas ovlivnit ani gravitační odpudivost.“
„Ne, ne, tak to není, Crile. V tom je právě ta nádhera. Že se mění i tohle. V normálním vesmíru záporných rychlostí platí, že čím rychleji se objekt pohybuje vůči přitažlivému tělesu, tím méně gravitace onoho tělesa ovlivňuje směr jeho pohybu. Ve vesmíru kladných rychlostí, v hyperprostoru zase platí, že čím rychleji se pohybujeme vůči odpudivému tělesu, tím více jeho odpudivost ovlivňuje směr našeho pohybu. Nám to sice nedává smysl, protože jsme zvyklí na situaci, která existuje v normálním vesmíru, ale jakmile jsi donucen vyměnit znaménko plus za minus a naopak, zjistíš, jak všechno do sebe najednou zapadá.“
„Matematicky. Ale dá se spoléhat na rovnice?“
„Srovnáš své výpočty s fakty. Gravitační přitažlivost je nejslabší ze všech sil, a stejně tak i odpudivost podél domnělé dráhy. Každá částečka lodi, každá částečka našeho těla při průchodu hyperprostorem odpuzuje ostatní částečky, ovšem tato odpudivost nic nesvede proti jiným silám, které je zase drží pohromadě, a které znaménka nezměnily. Buď jak buď, naše domnělá dráha ze Stanice čtyři nás sem vedla těsně kolem Jupitera. Jeho odpudivost podél naší domnělé hyperprostorové dráhy byla stejně intenzivní, jako by byla jeho přitažlivost podél naší nedomnělé prostorové dráhy.
Spočítali jsme, jak by Jupiterova odpudivá síla ovlivnila naši dráhu hyperprostorem, a dostali jsme výslednou polohu totožnou s polohou, ve které jsme se ocitli. Jinými slovy, Wuova modifikace mých rovnic je nejenže zjednodušuje, ale hlavně je uvádí v život.“
„A zakroutilas mu krkem, jak jsi slibovala?“ pousmál se Fisher.
Wendelová se rozesmála: „Ne, nezakroutila, vlastně jsem mu dala pusu.“
„Řekněme, že ti to nemám za zlé.“
„Proč taky, teď je víc než kdy předtím důležité, abychom se bezpečně vrátili nazpět, Crile. O tomto významném postupu v superluminálním přesunu musíme podat zprávu a Wuovi se musí dostat náležitého uznání. Stavěl na mé práci, připouštím, ale přišel na něco, co by mě možná nikdy nenapadlo. A když uvážíme možné následky …“
„Ty mi jsou jasné,“ ujistil ji Fisher.
„Ne, nejsou,“ řekla důrazně Wendelová. „Teď mě dobře poslouchej. Rotor neměl s gravitací žádné problémy, protože oni se o rychlost světla pouze 'otřeli' — jednou něco málo pod ní, podruhé něco málo nad ní — takže na ně měla gravitace, ať už kladná nebo záporná, přitažlivá nebo odpudivá, naprosto zanedbatelný vliv. To jen pro náš opravdový superluminální let při rychlostech mnohonásobně vyšších než rychlost světla, je naprosto nezbytné vzít v úvahu gravitační odpuzování. Mé vlastní rovnice jsou zbytečné. Sice nás přenesou hyperprostorem, ale ne ve správném směru. A to není všechno.
Vždycky jsem si myslela, že při vynoření z hyperprostoru — tedy druhá polovina přechodu — s sebou pokaždé přináší kousek nevyhnutelného rizika. Co když se vynoříš do již existujícího tělesa? Dojde k nepředstavitelné explozi, která v bilióntině bilióntiny sekundy zničí loď i všechno, co je v ní.
Přirozeně se nám nestane, že bychom skončili v nějaké hvězdě, protože polohy hvězd známe a dokážeme se jim vyhnout. Časem se možná naučíme vypočítat polohy planet a vyhneme se jim také. Jenže v sousedství každé hvězdy jsou ještě desítky tisíc asteroidů a desítky miliard komet. A jestli se do některé z nich trefíme, tak je to stejně náš konec.
Jediná věc, která by nás mohla zachránit, za situace, kterou jsem před dnešním dnem považovala za danou, je zákon pravděpodobnosti. Vesmír je tak obrovský, že pravděpodobnost srážky s objektem větším než je atom, nebo nanejvýš zrnko prachu, je nesmírně malá. Přesto je při dostatečném počtu výletů hyperprostorem otázka kolize hmoty s katastrofickými následky jen otázka času.
Ovšem za nově vzniklé situace je tato pravděpodobnost nulová. Naše loď a vůbec každý rozměrnější objekt bude všechny ostatní objekty odpuzovat a tedy se od nich vzdalovat. Je nepravděpodobné, že bychom se srazili s něčím, co by nám mohlo ublížit. Samo by nám to automaticky uhnulo z cesty.“