Fisher se poškrábal na čele. „My bychom tím přece také vybočili z naší dráhy. Nemůže nám to neočekávaně narušit kurz?“
„Ano, ale malé objekty, a právě jen na ty můžeme narazit, nemohou náš kurz narušit významněji, a takové výchylky snadno vyrovnáme — malá cena za bezpečnost.“
Wendelová se zhluboka nadechla a rozkošnicky se protáhla. „Cítím se skvěle. Až se vrátíme, tak to na Zemi způsobí hotovou senzaci.“
Fisher zafrkaclass="underline" „Víš, Tesso, než jsi vstoupila, tak se mi v hlavě skládal morbidní obrázek našeho neodvratného konce; naše loď navěky bloudící vesmírem s pěti mrtvolami na palubě; jak je jednoho dne najdou nějací inteligentní tvorové a budou truchlit nad oběťmi smutné vesmírné tragédie —“
„K čemuž nedojde, na to můžeš vzít jed, můj drahý,“ přerušila ho s úsměvem Wendelová a vklouzla mu do náruče.
TŘICET TŘI
VĚDOMÍ
73
Eugenie Insignová vypadala žalostně. „Opravdu ses rozhodla jít znovu ven, Marlene?“
„Matko,“ řekla Marlene s přemáhanou netrpělivostí, „mluvíš, jako kdybych se k tomu rozhodla před pěti minutami. Už velmi dlouho jsem si jistá, že místo, kam patřím, je tam venku, na Erythro. Na tom se nic nezměnilo a nezmění.“
„Já vím, že jsi přesvědčená, že jsi v bezpečí a připouštím, že se ti až doposud nic nestalo, ale —“
„Na Erythro jsem v bezpečí. Přitahuje mě. Strýček Siever to chápe.“
Eugenie se na dceru podívala, jako by chtěla znovu něco namítnout, ale namísto toho zavrtěla hlavou. Marlene byla rozhodnutá a nic ji nemohlo zastavit.
74
Tentokrát je venku tepleji, napadlo Marlene, tak akorát, že by člověk uvítal trochu vánku. Šedivé mraky se hnaly po obloze o něco rychleji a vypadaly hustější.
Na zítřek předpovídali déšť a Marlene napadlo, že by to mohlo být příjemné — stát v dešti a pozorovat, co se bude dít. Mělo by to rozčeřit potůček, smáčet kamení a rozbahnit, proměnit na kaši všechnu půdu.
Došla k plochému kameni poblíž potůčku. Oprášila ho rukou, opatrně se na něj posadila a hleděla na proudící vodu obtékající kameny rozeseté v řečišti, přičemž ji napadlo, že v dešti by to bylo jako ve sprše.
Jako sprcha valící se z celé oblohy, takže by se z ní nedalo vystoupit. Napadlo ji: neměla by potíže s dýcháním?
Ne, jistě ne. Na Zemi pršelo neustále — přinejmenším často — a nikdy neslyšela, že by se tak někdo utopil. Ne, bylo by to jako sprcha. A ve sprše se dá dýchat.
Jenže déšť by asi nebyl příliš teplý a ona se ráda sprchovala v teplé vodě, přemítala rozkošnicky. Panovalo tu ticho a velký klid a mohla odpočívat a nikdo ji přitom neviděl a nikoho nemusela číst'. Byla to nádhera — nemuset nikoho číst'.
Jaká by tu asi byla teplota? Rozumí se deště. Proč by to nemohla být stejně příjemná teplota, jakou měla samotná Nemesis? Jistě, zmokla by, a člověku je přece vždycky zima, když vyjde celý mokrý ze sprchy. A déšť by jí promočil také šaty.
Ale to by byla hloupost, nosit v dešti šaty. V dešti se šaty přece nenosí. Kdyby pršelo, tak by si je přece svlékla. To by bylo jedině rozumné.
Jenže — kam s nimi? Když se sprchuješ, vložíš je do čističe. Tady na Erythro by je možná mohla položit pod kámen, nebo si na to postavit malý domeček, ve kterém by si nechávala šaty za deštivého počasí. Koneckonců, nač vlastně vůbec nosit šaty, když prší:
Nebo když je pěkně?
Jistě, když je zima, tak ano.
Ale když je pěkně — Jenže, proč potom všichni nosili šaty na Rotoru, kde bylo stále teplo a čisto? V bazénech je neměli — což Marlene připomenulo, že první, kdo se vždycky svlékal, byli mladí lidé se štíhlými a krásnými postavami — a ti taky byli poslední, kdo se oblékali.
Zatímco lidé jako Marlene se na veřejnosti prostě nesvlékali. Možná, že proto lidé nosili šaty. Aby skryli svá těla,
Proč neměly lidské duše tvary, které by se daly vystavit na odiv? Až na to, že měly, a že se to lidem nelíbilo. Lidé se rádi dívali na půvabná těla a nad půvabnými dušemi ohrnovali nos. Proč?
Ale na Erythro, kde žádní lidé nebyli, by si mohla, když by bylo hezky, šaty svléci a zbavit se jich. Nikdo by na ni neukazoval prstem ani se jí nesmál.
Vlastně by si mohla dělat, co by se jí zachtělo, protože by měla k dispozici celý přátelský, prázdný a zcela neobydlený svět, který by ji obklopoval a přikrýval jako obrovská, měkká peřina. A navíc — ticho.
Až cítila, jak ji opíjí. Nic, jen ticho, šeptala si v duchu, jako kdyby ho to mohlo narušit.
Ticho.
Vtom se narovnala. Ticho?
Vyšla ven přece proto, aby znovu zaslechla ten hlas. A aby tentokrát nekřičela. Nebála se. Kde je?
Jako by ji uslyšel, jako by ho přivolala –
„Marlene!“
Srdce jí maličko poskočilo.
Snažila se ovládnout. Nesmí dát najevo žádnou známku strachu nebo neklidu. Jen se rozhlédla a potom řekla, velmi klidně: „Kde jsi?“
„Není — třřř — třeba — ro — rozechvívat vzduch — mluvit.“
Hlas to byl Aurinelův, ale mluvil docela jinak než Aurinel. Jako by mu řeč dělala potíže, ale přitom se postupně zlepšoval.
„Zlepší se to,“ ozval se hlas.
Marlene mlčela. Tentokrát nepromluvila. Jenom v duchu přemýšlela — „Nemusím mluvit. Stačí jen přemýšlet.“
„Stačí, abys upravila strukturu. Jak to právě děláš.“
„Ale já tě slyším mluvit.“
„To jenom upravuji tvou strukturu. Je to, jako když mě slyšíš.“
Marlene si opatrně olízla rty. Teď se nesmí bát, nesmí nic, jen být klidná.
„Není tu nic — nikdo — koho bys ses měla bát,“ řekl hlas a už nebyl tak docela Aurinelův hlas.
Pomyslela si: „Ty slyšíš všechno, že?“
„Znepokojuje tě to?“
„Ano.“
„Proč?“
„Nechci, abys věděl všechno. Některé myšlenky si chci nechat pro sebe.“ (Pokusila se nemyslet na to, že právě takto mohou ostatní lidé reagovat na ni a snažit se ukrýt své pocity, jenže její myšlenka byla prozrazena hned v okamžiku, kdy se ji pokusila potlačit.)
„Ale tvá struktura je jiná než u ostatních.“
„Struktura?“
„Struktura tvé mysli. Ostatní jsou — spletené — pomotané. Tvá je — krásná.“
Marlene si znovu olízla rty a usmála se. Takže kdyby šly duše 'vidět', její by byla krásná. Měla triumfální pocit a s pohrdáním si vzpomněla na dívky, které měly jen — zevnějšky.
Hlas v její hlavě řekclass="underline" „Je tohle soukromá myšlenka?“
Marlene skoro nahlas odpověděla:
„Ano, je.“
„Cítím ten rozdíl. Nebudu na tvé soukromé myšlenky reagovat.“
Marlene pocítila náhlou touhu po chvále. „Viděl jsi hodně struktur?“
„Nahmatal jsem jich mnoho, co jste se tu vy, lidští tvorové, objevili.“
Vědomí si nebylo tím pojmenováním jisté, napadlo Marlene. Nereagovalo a Marlene to překvapilo. Překvapení tedy je soukromý pocit, když o tom teď tak přemýšlela, ale sama si ho tak neoznačila. Možná, že soukromé pocity jsou soukromé pocity bez ohledu na to, jestli je ona za takové považuje. Hlas řekl, že v tom dokáže rozpoznat rozdíl a zjevně mluvil pravdu. Asi se to projevovalo na struktuře.