Ani na to hlas nereagoval. Bude se ho muset zeptat přímo, aby mu dala najevo, že to není soukromá myšlenka.
„Projevuje se to na struktuře?“ Nemusela říkat nic bližšího. Hlas bude vědět, o čem mluví.
„Projevuje se to na struktuře. Všechno se na tvé struktuře projevuje, protože je tak výtečně vystavěná.“
Marlene doslova zavrněla blahem. Dočkala se své pochvaly. Bude jen správné, když 'mu' poklonu vrátí. „Ale tvoje musí být také výtečně vystavěná.“
„To je něco jiného. Moje struktura se rozpíná. Je jednoduchá v jednotlivých bodech a složitá, jen když jsou spolu. Tvoje je jednak složitá, žádná jednoduchost v ní není, a jednak jiná než ostatní tvého druhu. Ostatní jsou — zamotané. Nejde se k nim 'proklestit' — komunikovat. A úprava je ničí, protože struktura je křehká. To jsem nevěděl. Moje struktura není křehká.“
„A moje struktura je křehká?“
„Ne. Sama se upravuje.“
„Ty jsi zkoušel komunikovat s ostatními, že?“
„Ano.“
Erythrejská Nákaza. (Žádná reakce. Byla to soukromá myšlenka.)
Zavřela oči a vědomím se snažila zachytit a lokalizovat zdroj myšlenek, které k ní přicházely. Dělala to způsobem, kterému sama nerozuměla, možná úplně špatně, možná to nedělala vůbec. Tomu druhému vědomí mohla být její neobratnost k smíchu — jestli znalo něco, jako byl smích.
Žádná reakce.
Marlene si pomyslela: „Mysli na něco.“
V hlavě se jí ozvalo nevyhnutelné: „Na co mám myslet?“
Nepřicházelo to odnikud. Nepřicházelo to odtud, ani odtamtud, ani z žádného jiného místa. Přicházelo to z jejího vědomí.
Pomyslela (rozmrzelá nad svou neschopností): „Kdy jsi objevil moji strukturu?“
„Na novém přepravníku lidských tvorů.“
„Na Rotoru?“
„Na Rotoru.“
Najednou jí to došlo. „Tys mě chtěl. Volal jsi mě.“
„Ano.“
Ovšem. Proč jinak by chtěla jít na Erythro? Proč jinak by k Erythro toho dne, co za ní přišel Aurinel, aby jí řekl, že ji matka hledá, tak toužebně vzhlížela?
Stiskla zuby. Musí pokračovat v otázkách: „Kde jsi?“
„Všude.“
„Jsi planeta sama?“
„Ne.“
„Ukaž se mi.“
„Tady.“ Najednou měl hlas směr.
Hleděla do potůčku a najednou si uvědomila, že to byla jediná věc, kterou během myšlenkové komunikace s hlasem vnímala. Nic jiného kolem pro ni neexistovalo. Jako by se její vědomí samo uzamklo, aby mohlo lépe vnímat to jediné, co ho zaměstnávalo.
Ted' se rouška odestřela. Voda proudila podél kamenů, zurčela po nich, tvořila malé vírky v místech, kde se dělaly bublinky. Staré bublinky praskaly, na jejich místě se objevovaly nové, vytvářely vzory, které se v podstatě nikdy neměnily a v detailech nikdy neopakovaly.
Potom, jedna po druhé, bublinky neslyšně popraskaly a voda byla najednou hladká a beztvará, přestože se stále vyměňovala. Jak to, že viděla, že se vyměňuje, když byla beztvará?
Protože se v růžovém světle Nemesis neznatelně třpytila. Vyměňovala se a ona to viděla, protože odlesky světla tvořily v čeřící se vodě spirálovité obloučky. Nemohla od toho odtrhnout oči. Spatřila, jak se kruhy pozvolna složily do karikatury obličeje, dva temné kruhy jako oči, brázda jako ústa.
Její obrysy nabývaly, s rostoucím Marleniným úžasem, na ostrosti.
Nakonec viděla dokončenou tvář, hledící na ni pohledem prázdných očí. Přesto byla snadno k poznání.
Byla to tvář Aurinela Pampase.
75
Siever Genarr, rozvážně a zvolna, ve snaze brát celou záležitost s klidem, řekclass="underline" „A v tu chvíli jsi tedy utekla.“
Marlene přikývla. „Předtím jsem utekla, když jsem zaslechla Aurinelův hlas. Tentokrát, když jsem spatřila Aurinelův obličej.“
„To se dá pochopit —“
„Ty si mě dobíráš, strýčku Sievere.“
„Co mám dělat? Kopnout do tebe? Tak mě nech, abych si tě dobíral — když mi to dělá radost. Vědomí, jak ho nazýváš, si vypůjčilo Aurinelův hlas a obličej z tvé paměti, to je jasné. Musely v ní být velmi zřetelně uloženy. Jak blízká sis byla s Aurinelem?“
Podezřívavě na něj pohlédla. „Co tím myslíš? Jak blízká?“
„Nic tak hrozného. Byli jste přátelé?“
„Ano. Ovšem.“
„Byla jsi do něj zamilovaná?“
Marlene se odmlčela a stiskla rty. Potom odpověděla: „Řekla bych, že ano.“
„Mluvíš v minulém čase. Už nejsi?“
„A k čemu? On mě má za — malou holku. Mladší sestru, nanejvýš.“
„To není, vzhledem k okolnostem, zase tak nepochopitelné. Ale ty na něj stále myslíš — proto jsi přičarovala jeho hlas a potom i obličej.“
„Jak to myslíš 'přičarovala'? To byl opravdový hlas a opravdový obličej.“
„Jsi si jistá?“
„Ovšem, že jsem.“
„Řekla jsi o tom matce?“
„Ne. Ani slovo.“
„Proč ne?“
„Ach, strýčku Sievere. Vždyť ji znáš. Nemůžu vystát všechnu tu její — nervozitu. Já vím. Teď mi řekneš, že je to z lásky, ale co mi to pomůže.“
„Mně jsi to řekla, Marlene, a já tě mám taky hrozně rád.“
„Já vím, strýčku Sievere, ale ty nejsi tak emocionální jako ona. Ty se na věci díváš logicky.“
„Mám to brát jako poklonu?“
„Myslím to upřímně.“
„V tom případě si proberme po pořádku, logicky, co jsi zjistila.“
„Dobře, strýčku.“
„Výborně. Předně, na planetě je cosi živého.“
„Ano.“
„A není to planeta sama.“
„Ne, určitě ne. To popřel.“
„Ale je to jediná živoucí bytost.“
„Mám dojem, že je to jediná živoucí bytost. Problém je v tom, strýčku Sievere, že nejde o telepatii, jak se na ni obyčejně pohlíží. Prosté čtení myšlenek, rozhovor. Jsou to také dojmy, které tě znenadání zaplaví, jako by ses díval na celý obrázek a ne na jednotlivé kousíčky světla a stínu, které ho tvoří.“
„A ten dojem je dojem jediné živoucí bytosti.“
„Ano.“
„Inteligentní.“
„Velmi inteligentní.“
„Ale ne technického typu. Nic technologického jsme na planetě nikdy nenašli. Ta živá věc je neviditelná, nepostřehnutelná, pouze bloumá po planetě — přemýšlí — dedukuje — ale nic nedělá. Je to tak?“
Marlene zaváhala. „To nemůžu potvrdit, ale možná máš pravdu.“
„A pak se objevíme my. Kdy si myslíš, že to zaregistrovalo náš příchod?“
Marlene pokrčila rameny.
„To nevím.“
„Když to vědělo o tobě, když jsi byla ještě na Rotoru, muselo to vědět i o příchodu cizí inteligence do nemesiánské soustavy, ještě když jsme byli poměrně daleko. Neměla jsi podobný dojem?“
„Neřekla bych, strýčku Sievere. Já myslím, že se to o nás dozvědělo, až když jsme přistáli na Erythro. To přivábilo jeho pozornost, začalo se rozhlížet kolem a našlo Rotor.“
„Možná máš pravdu. A potom to experimentovalo s novými 'vědomími', které zaregistrovalo na Erythro. Třeba to byl vůbec první druh inteligence, se kterou se to kdy střetlo. Jak to může být staré, Marlene? Máš nějakou představu?“
„Spíš ne, strýčku Sievere, ale dojem, který jsem měla, by ten, že to žije už hodně dlouho, možná stejně dlouho jako sama planeta.“