„Možná. V každém případě, ať už je to staré jak chce, tohle bylo poprvé, co se to ocitlo mezi tolika jinými vědomími, zcela odlišnými od toho jeho. Co myslíš, dalo by se s tím souhlasit?“
„Ano.“
„A tak to začalo s novými vědomími experimentovat a protože o nich moc nevědělo, tak jim ublížilo. To byla erythrejská Nákaza.“
„Ano,“ vyhrkla Marlene s oživeným zájmem. „Neřeklo to o nákaze přímo, ale ten dojem byl silný. Bylo to kvůli těm prvním pokusům.“
„A když si uvědomilo, že jim ubližuje, tak přestalo.“
„Ano, proto už teď Nákaza neexistuje.“
„Z toho by se dalo usuzovat, že vědomí je dobré, že jeho etika je chvályhodná a že nechce jiným vědomím ubližovat.“
„Ano!“ přitakala radostně Marlene. „Tím jsem si jistá.“
„Ale jaká životní forma to může být? Duch? Něco nehmotného? Něco vymykajícího se našemu chápání?“
„To nevím, strýčku Sievere,“ povzdechla Marlene.
Genarr řekclass="underline" „Tak si zopakujeme, co ti to řeklo. Zastav mě, kdybych se pletl. Řeklo ti, že jeho struktura se 'rozpíná; že je 'jednoduchá v jednotlivých bodech a složitá jen, když jsou spolu'; že 'není křehká. Říkám to správně?“
„Ano.“
„Jediný život, který jsme na Erythro kdy našli, jsou prokaryoti, drobné buňky bakteriálního typu. Pokud zamítneme představu něčeho duchovního a nehmotného, zůstanou nám jen prokaryoti. Je možné, že by ty malé buňky, které vypadají jako samostatné, byly ve skutečnosti součástí jednoho organismu obepínajícího svět? Struktura vědomí by se rozpínala. Byla by jednoduchá v jednotlivých bodech a složitá, jen když jsou spolu. A nebyla by křehká, protože i kdyby došlo k úhynu velkého množství buněk, na světovém organismu jako celku by to stěží zanechalo nějakou stopu.“
Marlene na Genarra nevěřícně zírala. „Chceš říct, že jsem rozmlouvala s mikroby?“
„Nemohu to říct jistě, Marlene. Je to jen hypotéza, ale všechno v ní krásně do sebe zapadá a nic jiného, co by to stejně dobře vysvětlovalo, mě nenapadá. Krom toho, Marlene, když se podíváš na těch sto miliard buněk, které tvoří tvůj mozek, jako na samostatné buňky, tak to není zas tak moc. Ty jsi organismus, ve kterém jsou všechny mozkové buňky pohromadě. Když budeš mluvit s jiným organismem, ve kterém jsou všechny mozkové buňky samostatné a přitom propojené, řekněme, pomocí drobných rádiových vln, zdá se ti to tak velký rozdíl?“
„Nevím,“ odpověděla Marlene, očividně znepokojená.
„Ale položme si další otázku, a to velmi důležitou. Co ta životní forma — ať už je to cokoli — po tobě chce?“
Marlene vypadala překvapeně. „Může se mnou mluvit, strýčku Sievere. Může mi předávat myšlenky.“
„Takže tím naznačuješ, že to jen potřebuje někoho, s kým by si mohlo popovídat? Myslíš si, že když jsme se tu my, lidé, objevili, že si to poprvé uvědomilo, že je samo?“
„Já nevím.“
„Žádné podobné dojmy?“
„Ne.“
„Může nás všechny zničit,“ teď Genarr mluvil sám k sobě. „Může nás zničit bez nejmenší námahy, až ho přestaneš zajímat nebo až tě bude mít dost.“
„Ne, strýčku Sievere.“
Genarr řekclass="underline" „Mně tedy rozhodně ublížilo, když jsem se chtěl postavit mezi tebe a něj. Ublížilo doktorce Aubissonové, tvé matce a také strážci.“
„Ano, ublížilo, ale jen natolik, aby vám znemožnilo mě omezovat. A u toho to skončilo.“
„Neskončilo, zašlo to tak daleko, že tě chce mít venku na povrchu jen proto, aby si s tebou mohlo popovídat, mít společnost. A to mi jako dostatečný důvod nepřipadá.“
Marlene se zamyslela: „Možná je pravým důvodem něco, co bychom ani nepochopili. Možná je jeho myšlení tak odlišné, že ten důvod nedokáže vysvětlit, anebo, i kdyby mohlo, nám by to nedávalo smysl.“
„Ale jeho myšlení není zase natolik odlišné, aby s tebou nemohlo komunikovat. Přijímá přece tvoje myšlenky a stejně tak svoje myšlenky může předávat tobě, nebo snad ne? Vy dva spolu přece komunikujete.“
„Ano.“
„A chápe tě dostatečně dobře, aby se pokusilo se ti zalíbit tím, že si vypůjčí Aurinelův hlas a obličej.“
Marlene sklonila hlavu a dívala se do země.
Genarr měkce řekclass="underline" „Takže když to chápe nás, my to možná můžeme chápat také a pokud je to tak, musíme zjistit, proč tě chce. Může to být velmi důležité, protože kdo ví, co zamýšlí? A nemáme jinou možnost, jak to zjistit, než skrze tebe, Marlene.“
Marlene se chvěla. „Já nevím, jak to mám udělat, strýčku Sievere.“
„Stejně jako doposud. To vědomí je k tobě, jak se zdá, přátelské. Třeba ti to vysvětlí.“
Marlene zdvihla oči a chvilku si ho prohlížela. „Ty máš strach, strýčku Sievere.“
„Ovšem. Máme co činit s vědomím, které je mnohem mocnější než naše. Může nás, jestli se rozhodne, že nás tu nechce, vmžiku všechny zlikvidovat.“
„Tak jsem to nemyslela, strýčku Sievere. Ty máš strach o mě.“
Genarr zaváhal. „Jsi si stále jistá, Marlene, že jsi na Erythro v bezpečí? Cítíš se v bezpečí, když s tím mluvíš?“
Marlene se napřímila a skoro povýšeně řekla: „Ovšem, že jsem. Žádné nebezpečí mi nehrozí. Mně neublíží.“
Znělo to nanejvýš sebejistě, ale Genarra úzkost neopouštěla. Co si myslela ona, bylo stěží rozhodující, protože její vědomí bylo upraveno vědomím Erythro. Může jí v současné situaci důvěřovat? ptal se sám sebe.
Konečně, proč by nemohlo mít tohle vědomí, skládající se z bilionů bilionů prokaryotů, své vlastní záměry, stejně jako je měl například Pitt? A proč by se ve své lačnosti nemohlo i stejně zvráceně chovat?
Zkrátka, co když vědomí mělo své vlastní důvody, aby Marlene lhalo?
Dělal dobře, že za ním Marlene za takových podmínek posílal?
Ale záleželo vůbec na tom, má-li pravdu nebo ne? Měl snad na vybranou?
TŘICET ČTYŘI
BLÍZKO
76
„Dokonalé,“ prohlásila Tessa Wendelová. „Dokonalé, dokonalé, dokonalé.“ Udělala pohyb, jako kdyby něco zatloukala do zdi, rázně a silně. „Dokonalé.“
Crile Fisher věděl, o čem je řeč. Dvakrát, pokaždé jiným směrem, se přenesli hyperprostorem. Dvakrát Fisher uviděl, jak se hvězdy malinko pootočily. Dvakrát vyhledal Slunce, poprvé ho našel o něco matnější, podruhé o něco jasnější. Začínal si připadat jako hyperprostorový veterán.
„Mám to chápat tak, že Slunce nám už nedělá starosti?“
„Trochu, ale v dokonale předvídatelné formě, kdy všechny fyzické nesrovnalosti představují psychologické potěšení — jestli chápeš, co tím myslím.“
Fisher, v roli ďáblova advokáta, řekclass="underline" „Slunce je pěkně daleko. Gravitační efekt musí být skoro nulový.“
„To jistě,“ přitakala Wendelová, „jenže skoro nula není nula a jeho gravitační efekt se dá změřit. Dvakrát jsme proletěli hyperprostorem, poprvé po domnělé dráze šikmo směřující ke Slunci, podruhé po dráze vzdalující se od něj pod odlišným úhlem. Wu provedl předem výpočty a dráha, kterou jsme vykonali, se s jeho výpočty shoduje do posledního možného desetinného místa. Ten chlap je génius. Vplétá ty svoje zjednodušující finty do počítače takovým způsobem, že z toho člověku přechází zrak.“
„To věřím,“ zamumlal Fisher.