„Všichni jsme jen lidé, Tesso.“
„Já vím. Jenomže teď vidím, že ten člověk má v duši temná místa, i když to nic nemění na faktu, že jeho vědecký důvtip je až děsivě pronikavý.“
„Bojím se, že budu muset přiznat, že mé vlastní argumenty se zakládaly spíše na osobních pohnutkách než na veřejném blahu, abych tak řekl. Já chci k Sousední hvězdě letět z důvodů, které nemají s projektem nic společného.“
„To chápu. Ale i tak jsem ti vděčná.“ Fishera zahanbilo, že se jí v očích objevily slzy, a že se jich musela mrknutím zbavit.
Políbil ji.
79
Byla to jen hvězda, ještě příliš slabá na to, aby na sebe nějak upozornila. Grilu Fisherovi by se snadno ztratila, nebýt faktu, že ji viděl přes zaměřovači síť skládající se ze soustředných kruhů a paprsků.
„Vypadá jako normální hvězda, že?“ nadhodil Fisher a jeho tvář se zatáhla zasmušilostí, která se zdála být jejím obvyklým výrazem.
Merry Blankowitzová, která byla kromě něj jediným člověkem u pozorovací sekce palubní desky, řekla: „Nic víc také není, Crile. Pouhá hvězda.“
„Chci říct, že vypadá jako slabá a vzdálená hvězda — a přitom jsme tak blízko.“
„Jak se to vezme. Ještě stále jsme od ní desetinu světelného roku a to bych blízko nenazývala. Kapitánka je jednoduše opatrná, to je vše. Já bych Superluminal nechala vynořit o hodný kus blíž. Kéž bychom tam už byli. Nemůžu se dočkat.“
„Ještě před tímto posledním skokem jste se chystala domů, Merry.“
„Ani ne. Prostě mě přemluvili. Jakmile jste pronesl to vaše malé kázání, cítila jsem se najednou jako naprostý hlupák. Brala jsem jako samozřejmost, že pokud se vrátíme, tak všichni poletíme podruhé, jenže, jak jinak, vy jste situaci dokonale vyjasnil. Ach, když já si chci tak hrozně vyzkoušet endéčko.“
Fisher věděl, co znamenala zkratka ND. Neuronový detektor. Samotného ho to vzrušovalo. Zaregistrovat inteligenci by znamenalo, že narazili na něco, co bylo nekonečně důležitější než všechna ruda, kamení, ledovce a plyny, které by mohli jinak objevit.
Váhavě řekclass="underline"
„Dá se ho použít na tuhle vzdálenost?“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Museli bychom být o hodně blíž. A v této vzdálenosti nemůžeme začít s klasickým doletem. Trval by nám rok. Jakmile bude kapitánka spokojená s tím, co se dá o Sousední hvězdě zjistit odtud, provedeme další skok. Podle mě bychom mohli být tak nanejvýš za dva dny v dosahu několika astronomických jednotek od Sousední hvězdy. Potom budu moci začít dělat nějaká pozorování a být užitečná. Je to k nevydržení, cítit se jako přítěž.“
„Ano,“ nadechl se Fisher. „To je.“
Ve tváři Blankowitzové se mihl stín znepokojení. „Promiňte, Crile. Nemyslela jsem to na vás.“
„Ale klidně jste mohla. Já vám nemusím být užitečný vůbec, ať už budeme v jakékoli vzdálenosti od Sousední hvězdy.“
„Budete nám užitečný, až zaregistrujeme inteligenci. Dohodnete se s nimi. Jste Rotořan a to budeme potřebovat.“
Fisher se zasmušile usmál. „Rotořanem jsem byl jen pár let.“
„To stačí, ne?“
„Uvidíme.“ Úmyslně změnil téma. „Jste si jistá, že neuronový detektor bude fungovat?“
„Naprosto. Vypátráme každou kolonii na orbitě jen podle jejího vyzařování plexonů.“
„Co to jsou plexony, Merry?“
„Název, který jsem vymyslela pro komplexní fotonovou charakteristiku savčího mozku. Mohli bychom zaregistrovat i koně, nebudeme-li příliš daleko, ale lidské mozky ve velkém počtu, ty zaregistrujeme na astronomické vzdálenosti.“
„Proč právě plexony?“
„Od 'komplexnosti'. Jednoho dne — uvidíte — jednoho dne se bude pomocí plexonů nejen pátrat po známkách života, ale studovat vlastní činnost mozku. Na to jsem také vymyslela název —'plexofyziologie'. Nebo možná 'plexoneuronika. “
„Myslíte, že jména jsou důležitá?“ zeptal se Fisher.
„Ano, jistě. Dá se jimi stručně vyjadřovat. Nemusíte říkat: 'vědní obor, který zkoumá vztah mezi tím a tím. Řeknete jen 'plexoneuronika' — ano, to zní lépe. Zkrácení. Šetří to čas potřebný k promýšlení důležitějších věcí. Kromě toho —“ zaváhala.
„Ano? Kromě čeho?“
„Když vymyslím jméno, které bude sedět, tak mi to zaručí poznámku v historii vědy,“ vyhrkla rychle. „Takto: 'Slovo 'plexon' první použila Merrilee Augina Blankowitzová v roce 2237 při příležitosti průkopnického nadsvětelného letu slavného Superluminalu'. Jinde se o mně stěží najde zmínka a mně to stačí.“
„A co když zachytíte plexony, Merry, a žádní lidé tam nebudou?“ chtěl vědět Fisher.
„Myslíte jako mimozemský život? To by bylo ještě víc vzrušující. Jenže pravděpodobnost něčeho takového je opravdu nepatrná. Už tolikrát jsme se zklamali. Mysleli jsme si, že na Měsíci, Marsu, na Kallistó nebo na Titanu budou existovat alespoň primitivní formy života, ale nikdy z toho nic nebylo. Lidé spřádali dohady o nejroztodivnějších druzích — živé galaxie, živá prachová mračna, život na povrchu neutronových hvězd, všelico. A po ničem takovém ani stopy. Ne, jestli něco zachytím, budou to lidé. O tom jsem přesvědčená.“
„A nebudou to plexony emitované pěti lidmi na palubě? Ne-přehlušíme sami všechno, co bychom mohli na miliony kilometrů zachytit?“
„To je vskutku problém, Crile. Musíme endéčko vyvážit tak, abychom se sami neutralizovali, a musí se to udělat velmi pečlivě. I ten nejmenší únik by zahlušil všechno ostatní. Jednoho dne, Crile, se hyperprostorem vyšlou do celého vesmíru automatizovaná endéčka, aby vyhledávala plexony. V jejich blízkosti nebudou žádné lidské bytosti a už jen to je učiní několikanásobně citlivějšími, protože naše blízkost je neustále mate a s tím se nedá nic dělat. Budeme znát místa, kde se nachází inteligence dřív, než k nim vyrazíme.“
Objevil se Čao-Li Wu. Se skrývaným odporem pohlédl na Fishera a lhostejně pronesclass="underline" „Jak vypadá Sousední hvězda?“
„Na tuhle vzdálenost nic moc,“ odpověděla Blankowitzová.
„Hm, zítra nebo pozítří provedeme pravděpodobně další skok a potom uvidíme.“
„To bude vzrušující, že?“
„To bude — jestli najdeme Rotořany,“ řekl Wu. Podíval se na Fishera. „Ale najdeme je?“
Jestli ta otázka mířila na Fishera, tak na ni nereagoval. Jen Wua bezvýrazně pozoroval.
Najdeme je? pomyslel si v duchu Fisher.
Dlouhé čekání mělo už brzy skončit.
TŘICET PĚT
SBÍHÁNÍ
80
Jak už bylo řečeno, Pitt si luxus sebelítosti nedopřával příliš často. U jiného člověka by něco takového považoval za opovrženíhodnou známku slabosti a změkčilosti. Čas od času si nicméně lítostivě posteskl nad faktem, že obyvatelstvo Rotoru až příliš rádo nechávalo všechna nepříjemná rozhodnutí na něm.
Byla tu sice Rada, to ano, řádně zvolená a úzkostlivě se podílející na schvalování zákonů a přijímání rozhodnutí — všech, jen ne těch důležitých, těch, které měly co dělat s budoucností Rotoru.
Ty ponechávali jemu.