„Ale proč by nefungovalo? Že by neuronový detektor zachycoval nás? Nebo jen ukazuje nesprávnou kladnou hodnotu? Všechno jsem zkontrolovala. Clonění je v naprostém pořádku a kdyby to byla nesprávná kladná hodnota, tak bych ji měla zachycovat i odjinud. Jenže, například, od plynného obra jsem žádné kladné odezvy nezachytila, ani od Sousední hvězdy, a stejně tak ani od jiných náhodných bodů ve vesmíru. Zato pokaždé, když ho zamířím na ten měsíc, tak dostanu kladnou odezvu.“
„Chcete říct,“ zeptala se překvapeně Wendelová, „že na světě, na kterém my nemůžeme zaznamenat známky života, vy zaznamenáváte inteligenci?“
„Je to velmi minimální odezva, jen tak tak, že se dá zachytit.“
„A co Jarlowovo vysvětlení, kapitánko?“ ozval se Fisher. „Jestli život existuje v mořích a my ho nemůžeme zaznamenat, protože nám to voda nedovolí, stejně tak tam může existovat i inteligentní život a právě ten možná doktorka Blankowitzová zaznamenává.“
Wu souhlasiclass="underline" „Fisher má pravdu. Koneckonců je nepravděpodobné, aby podmořský život — jakkoli inteligentní — využíval technologii. Oheň v moři nerozděláte. Netechnická civilizace nebude asi nápadná, ale přesto může být vyspělá. A tvorů bez techniky, jakkoli inteligentních, se není proč bát, zvláště když nemohou opustit moře a když my zůstaneme na souši. Tím zajímavější to bude a tím naléhavější je potřeba průzkumu.“
„Chrlíš to ze sebe tak rychle, že člověk ani nestačí promluvit,“ rozezleně ho přerušila Blankowitzová. „Jsi totiž úplně vedle. Kdyby šlo o inteligentní podmořský život, zaznamenala bych pozitivní odezvu jen z oceánů. A já ji zaznamenávám odevšad a to víceméně rovnoměrně. Jak z moří, tak z pevniny. Vůbec tomu nerozumím.“
„Z pevniny také?“ zeptala se s neskrývanou nedůvěrou Wendelová. „Tak to musí být někde chyba.“
„Ale já ji nejsem schopna najít,“ řekla Blankowitzová. „To mě právě tak znepokojuje. Prostě to nechápu.“ Potom, jakoby na omluvu, dodala: „Je velmi slabá, jistě, ale je tam.“
Fisher řekclass="underline" „Myslím, že by se to dalo vysvětlit.“
Všechny oči se k němu okamžitě obrátily a on hned zaujal obranný postoj. „Možná nejsem vědec,“ řekl, „ale to neznamená, že nevidím něco, co samo bije do očí. V moři je inteligentní život, ale my ho nevidíme, protože ho skrývá voda. V pořádku, to mi dává smysl. Ale na pevnině je také inteligentní život. No a ten je také skrytý. Pod zemí.“
„Pod zemí?“ vybuchl Jarlow. „Proč by měl být pod zemí? Vzduch, teplota a všechno ostatní, pokud to můžeme posoudit, je v pořádku. Před čím by se měl skrývat?“
„Před světlem, to je jedna věc,“ odsekl Fisher. „Mluvím o Rotořanech. Řekněme, že planetu opravdu kolonizovali. Proč by měli chtít zůstávat pod červeným světlem Sousední hvězdy, světlem, ve kterém by se rotorskému rostlinstvu nedařilo a ve kterém by se sami cítili sklíčeně? Pod zemí by mohli mít umělé osvětlení a jak oni, tak rostliny by na tom byli lépe. Kromě toho —“
Odmlčel se a Wendelová řekla: „Pokračuj. Co ještě?“
„Museli byste znát Rotořany. Žijí uvnitř svého světa. Jsou na to zvyklí a považují to za normální. Držet se na povrchu by se jim nezdálo přirozené. Zakopali by se, to je jasné.“
Wendelová zauvažovala: „Takže chceš říct, že Blankowitzová neuronovým detektorem zaznamenává přítomnost lidských bytostí pod povrchem planety.“
„Ano. Proč ne? To, že neuronový detektor zaznamenává jen slabou odezvu, je způsobeno tloušťkou zeminy mezi jejich příbytky a povrchem.“
Wendelová řekla: „Ale Blankowitzová zaznamenává víceméně stejnou odezvu jak na pevnině, tak na moři.“
„Po celé planetě. Velmi rovnoměrně,“ přisvědčila Blankowitzová.
„Dobře,“ řekl Fisher. „Tak domácí inteligence v mořích a Rotořané na pevnině. Proč ne?“
„Počkat. Odezvu zaznamenáváš všude, že?“ obrátil se Jarlow na Blankowitzovou.
„Všude. Zaregistrovala jsem sice nějaké výkyvy, ale odezva je tak nepatrná, že to nemohu tvrdit s jistotou. Ano, zdá se, že inteligentní život se nachází po celé planetě.“
Jarlow podotkclass="underline"
„V mořích bych to chápal, ale na pevnině? Myslíte si snad, že Rotořané za třináct let, za pouhých třináct let dokázali vybudovat síť tunelů pod povrchem celého světa? Jedna nebo dvě oblasti, ze kterých by přicházela odezva a zabíraly by nepatrnou část povrchu planety, prosím — potom bych možná uvažoval o možnosti, že se tam někde vrtají Rotořané. Ale pod celým povrchem? Prosím vás! To vykládejte někomu jinému.“
Wu se zeptal, „Mám to chápat tak, Henry, že nám naznačuješ, že neznámá cizí inteligence je pod celým povrchem planety?“
„Napadá vás snad jiné vysvětlení, pokud tedy nechceme ten Merryin přístroj považovat za úplný šrot?“
„V tom případě.“ řekla Wendelová, „si nejsem jistá, jestli bude bezpečné tam přistávat a pouštět se do průzkumu. Neznámá inteligence nemusí být nutně přátelská, a Superluminal není zařízený k vedení války.“
Wu se nevzdávaclass="underline"
„Já myslím, že to nemůžeme nechat jen tak plavat. Musíme zjistit, jaký druh inteligentního života se zde nachází a jak by mohl zasáhnout — pokud by vůbec mohl zasáhnout — do našich případných plánů evakuace Země a příchodu sem.“
Blankowitzová upřesnila: „Na jednom místě je odezva trošičku silnější než všude jinde. Ne moc. Mám ho zkusit znovu lokalizovat?“
„Do toho,“ povzbudila ji Wendelová. „Zkuste to. Můžeme podrobně prozkoumat jeho okolí a teprve pak se rozhodnout, zda sestoupit či nikoli.“
Wu nasadil shovívavý úsměv. „Jsem si jistý, že nám tam absolutně nic nehrozí.“
Wendelová se tvářila nešťastně.
85
Zvláštní na Saltadovi Leverettovi bylo to (podle Januse Pitta), že se mu venku v prstenci asteroidů líbilo. Jak se zdálo, existovali lidé, kteří skutečně dávali přednost samotě, kteří milovali soukromí.
„Ne, že bych neměl rád lidi,“ řekl by na to Leverett. „V holovizi si jich můžu užít, kolik se mi zachce — mluvit s nimi, naslouchat jim, smát se s nimi. Můžu s nimi dělat všechno, jen si je nemůžu ohmatat a očichat a to i tak nikdo nedělá. Kromě toho, máme v pásu asteroidů pět rozestavěných kolonií a já můžu kteroukoli z nich kdykoli navštívit a dosyta se lidí nabažit, taky si je i očichat, i když nevím proč.“
A potom, když se na Rotor — do „metropole“, jak ho tvrdošíjně nazýval — opravdu dostal, nepřestával se rozhlížet na všechny strany, jako kdyby čekal, že se ho lidé pokusí ušlapat.
Dokonce i křesla si prohlížel s podezřením a sedal si na nich takovým zvláštním bočním sešoupnutím, jako by doufal, že tím vymaže auru, kterou na něm zanechala předchozí zadnice.
Janus Pitt ho měl vždycky za ideálního úřadujícího komisaře projektu Asteroid. Toto postavení mu ve svém důsledku dalo volnou ruku ve všem, co mělo co činit s vnějším okrajem nemesijské soustavy. Nezahrnovalo to pouze rozestavěné kolonie, ale i samotné Pátrací jednotky.
Doobědvali v soukromí Pittových pokojů, protože Saltade by raději hladověl, než aby jedl v jídelně, do které měla přístup široká veřejnost (i kdyby tam byli jen oni dva a jedna osoba navíc, kterou by neznal). Pitt byl vlastně překvapený už tím, že Leverett svolil, že poobědvá s ním.