Nedbale si ho prohlížel. Leverett byl tak hubený a působil tak nedospělým a přitom pevným dojmem, že se zdálo, jako by ani nikdy nebyl mladý nebo že by někdy v budoucnosti zestárl. Oči měl bledě modré, vlasy bledě žluté.
Pitt řekclass="underline" „Kdy jsi byl naposled na Rotoru, Saltade?“
„Skoro před dvěma lety a beru to od tebe jako schválnost, že tím musím zase procházet, Janusi.“
„Jak to, co jsem udělal? Já tě sem přece nevolal, ale když už jsi tady, starý příteli, tak buď vítán.“
„Vyjde to nastejno, jako kdybys mě zavolal sám. Co má znamenat zpráva, kterou jsi nám zaslal a která říkala, že si nepřeješ být obtěžován maličkostmi? Že by ses už dostával do věku, kdy se cítíš tak 'veliký, že tě zajímají jen 'veliké věci?“
Pittův úsměv se pomalu vytrácel. „Nevím, o čem mluvíš, Saltade.“
„Dostal jsi od chlapců zprávu, že zachytili slabý zdroj radiace přicházející zvenčí. Nahlásili ti to a ty jsi poslal zpátky jednu z tvých skvělých replik o tom, že si nepřeješ být obtěžován.“
„Ach, to!“ (Pitt si vzpomněl. Tehdy ta chvilka sebelítosti a podrážděnosti. Proč by nemohl být někdy podrážděný?) „Tvoji lidé mají přece pátrat po koloniích. Neměli by mě zatěžovat takovými drobnostmi.“
„Jestli k tomu přistupuješ takhle, prosím. Jenže teď hoši zachytili něco, co není kolonie, a odmítají ti to nahlásit. Hlásili to mně a chtěli, abych s tím šel za tebou já, navzdory tvému příkazu, že si nepřeješ být obtěžován malichernostmi. Myslí si, že je to má práce, nějak to s tebou vyřídit a mně se to přitom ani trochu nelíbí, Janusi. To už je z tebe, v tvém nebezpečně pokročilém věku, takový mrzutý dědek?“
„Přestaň štěkat, Saltade. Cože mi to měli nahlásit?“ řekl Pitt a měl v hlasu víc než jen náznak mrzutosti.
„Zaregistrovali vesmírné plavidlo.“
„Co tím myslíš — plavidlo? Ne kolonii?“
Leverett pozdvihl sukovitý ukazováček. „Ne kolonii. Řekl jsem plavidlo.“
„Nechápu.“
„Co je na tom k nepochopení? Potřebuješ počítač? Jestli ano, máš ho před sebou. Vesmírné plavidlo je dopravní prostředek na cesty vesmírem s posádkou na palubě.“
„Jak velké?“
„Tak pro půltucet lidí, předpokládám.“
„Tak to musí být jedno z našich.“
„Není. O všech našich plavidlech máme záznamy. Tohle prostě není rotorské výroby. Pátrací jednotky se ti to možná zdráhaly nahlásit, ale i tak si o něm samy něco zjistily. S konstrukcí lodi, jaké je toto plavidlo, nemá žádný počítač našeho systému nic společného, jenže podobnou věc nemohl bez počítače nikdo postavit.“
„Takže tvůj závěr zní?“
„Že to není rotorské plavidlo. Pochází odjinud. Mí chlapci byli zticha a podle tvých instrukcí tě neobtěžovali až do té doby, dokud existovala aspoň malá naděje, že by plavidlo mohlo být naší výroby. Když se s konečnou platností ukázalo, že naše není, tak to hodili na mě s tím, že by se ti to mělo říct, ale oni že to neudělají. Víš, Janusi, existuje určitá hranice, kdy se takové zacházení s lidmi obrátí proti tobě.“
„Buď zticha,“ řekl podrážděně Pitt. „Jak by nemohlo být naše? Odkud by se vzalo?“
„Předpokládám, že ze sluneční soustavy.“
„Nesmysl! Plavidlo velikosti, jakou jsi uvedl, s půltuctem lidí na palubě, by v žádném případě nemohlo uskutečnit cestu ze sluneční soustavy sem. I kdyby objevili hyperposilování. což je dokonce pravděpodobné, půltucet lidí by nemohlo v tak těsných prostorách přežít cestu trvající dva roky. I kdyby to byla nějaká zvláštní, speciálně cvičená posádka, která by na takový úkol měla ty nejlepší předpoklady a která by takovou cestu byla schopná dokončit alespoň v částečně příčetném stavu, tak by to stejně nikdo ve sluneční soustavě neriskoval. Něco takového může úspěšné zvládnout pouze celá kolonie, vyvážený svět obývaný lidmi, kteří jsou na něj od narození zvyklí.“
„Nicméně,“ odporoval Leverett, „máme tady malé kosmické plavidlo nerotorské výroby. To je fakt, a ujišťuji tě, že ti nezbývá nic jiného, než se ním smířit. Odkud si myslíš ty, že se tu vzalo? Nejbližší hvězda je Slunce, to je rovněž fakt. Jestli nepřiplulo ze sluneční soustavy, tak pochází z jiné soustavy a jeho cesta trvala mnohem déle než dva roky a něco. Jestli jsou dva roky a něco nesmysl, všechno ostatní je také naprostý nesmysl.“
Pitt řekclass="underline"
„A co když na něm vůbec nejsou lidé? Co když jde o cizí formu života, s jinou psychikou, schopnou vydržet dlouhé cesty v těsných prostorách.“
„Nebo to jsou lidé, kteří jsou takhle velicí“ — a Leverett udělal centimetrovou mezeru mezi palcem a ukazováčkem — „a tohle plavidlo je pro ně kolonie. Bohužel — nic z toho. Nejsou to mimozemšťané. Nejsou to ani žádní skřítkové. Plavidlo sice není rotorského původu, ale lidského ano. Mimozemská kosmická loď by vypadala docela jinak, byla by postavená pro tvory, kteří by nám nebyli vůbec podobní. A toto plavidlo je lidského původu, stejně jako sériové označení na jeho boku, které je v pozemské abecedě.“
„To jsi mi neřekl!“
„Nepovažoval jsem to za nutné.“
„Může to být pozemská loď, ale může být automatizovaná. Může mít na palubě roboty.“
„Může,“ řekl Leverett. „Máme ji v tom případě zničit? Jestli na ní nejsou lidské bytosti, nepřináší to s sebou etické problémy. Zničení cizího majetku, koneckonců, to oni vnikli do našeho výsostného území.“
„Uvažuji o tom.“
Leverett se doširoka usmáclass="underline"
„Tak na to rychle zapomeň! Tohle plavidlo totiž více jak dva roky vesmírem neputovalo.“
„Co tím myslíš?“
„Už jsi zapomněl, jak Rotor vypadal, když jsme sem dorazili? My jsme strávili dva roky cestou sem, z toho polovinu doby v normálním vesmíru při rychlosti o něco menší, než je rychlost světla. Při této rychlosti byl povrch celý obroušený od srážek s atomy, molekulami a prachovými částečkami. Dalo to hodně leštění a opravování, jak si vzpomínám. Copak si to nepamatuješ?“
„A ta loď?“ zeptal se Pitt, aniž by se namáhal odpovědět, jestli si to pamatoval.
„Září, jako kdyby urazila běžnými rychlostmi jen pár milionů kilometrů.“
„To je nemožné. Přestaň si se mnou hrát.“
„To není nemožné. Pár milionů kilometrů při běžných rychlostech je všechno, co uletěli. Zbytek cesty urazili — v hyperprostoru.“
„O čem to mluvíš?“ Pittovi začínala docházet trpělivost.
„O superluminálním letu. Mají ho.“
„Ten je teoreticky nemožný.“
„Opravdu? Pokud tě tedy napadá, jak to vysvětlit, tak do toho.“
Pitt na něj zíral, ústa dokořán. „Ale —“
„Já vím. Fyzikové tvrdí, že je to nemožné, ale oni ho přesto mají. Teď ti něco řeknu. Jestli mají superluminální let, musí mít i superluminální komunikaci. A v tom případě sluneční soustava ví, kde teď jsou a taky ví, jaká je situace. Jestli loď zničíme, sluneční soustava se to dozví a my tu máme vmžiku celou flotilu podobných plavidel, ale bitevních.“
„Co tedy navrhuješ?“ Pitt zjistil, že v současné chvíli není schopný uvažovat.
„Co jiného než je přátelsky přivítat, zjistit co jsou, kdo jsou, co tu dělají a co chtějí? Já osobně si myslím, že chtějí přistát na Erythro. My tam budeme muset přistát také a promluvit si s nimi.“
„Na Erythro?“