„Když budou na Erythro, Janusi, kde jinde chceš, abychom byli my? Musíme se s nimi sejít tam. Nic jiného nám nezbývá.“
Pitt ucítil, jak mu mozek znovu začíná fungovat. „Když se ti to tedy zdá nevyhnutelné, neujal by ses toho sám? S lodí a posádkou, samozřejmě.“
„Chceš říct, že ty se toho neujmeš?“
„Jako komisař? Nemohu přece vítat nějaké neznámé plavidlo.“
„Aha, to by bylo pod tvou úroveň, chápu. Takže se mám s těmi mimozemšťany, trpaslíky, roboty nebo bůhví čím ještě setkat já a bez tebe.“
„Budu s tebou v neustálém kontaktu, Saltade. Jak zvukovém tak obrazovém.“
„Na dálku.“
„Ano, ale tvá případná úspěšná mise bude z mé strany náležitě oceněna.“
„Ale podívejme. V tom případě —“ Leverett vrhl na Pitta vyzývavý pohled.
Pitt vyčkal a potom řekclass="underline"
„Chceš si určit cenu?“
„Chci navrhnout cenu. Jestli chceš, abych se s nimi na Erythro setkal já, potom chci Erythro.“
„Co tím myslíš?“
„Chci Erythro jako svůj domov. Mám už po krk asteroidů. Mám už po krk Pátracích jednotek. Mám už po krk lidí. Stačil mi Rotor. Chci prázdný svět. Celý. Chci tam mít nějaký slušný příbytek, zásoby a jiné nezbytnosti z Kopule, vlastní farmu a vlastní zvířata, tedy jestli se mi je podaří udržet při životě.“
„Jak dlouho už po něčem takovém toužíš?“
„Nevím. Narůstalo to ve mně postupně. A když jsem se teď ocitl zde a můžu si Rotor s těmi jeho tlačenicemi a kraválem zase jednou pořádně užít, zdá se mi Erythro lepší než kdy jindy.“
Pitt se zamračil. „To už jste dva. Jsi stejný jako ta potrhlá holka.“
„Jaká potrhlá holka?“
„Dcera Eugenie Insignové. Insignovou, předpokládám, znáš.“
„Tu astronomku? Jistě. Její dceru neznám.“
„Naprostý pomatenec. Chce zůstat na Erythro.“
„To za pomatenost nepovažuju. Naopak to považuju za velmi rozumné. Když o tom tak přemýšlím, pokud říká, že chce zůstat na Eythro, neměl bych nic proti dámské společnosti —“
Pitt vztyčil prst. „Řekl jsem 'holka'.“
„Kolik jí je?“
„Patnáct.“
„Aha. No co, jednou bude starší. Bohužel já taky.“
„Není to žádná neodolatelná krasavice.“
„Kdyby ses na mě dobře podíval, Janusi,“ řekl Leverett, „tak bys zjistil, že já taky ne. Moje podmínky znáš.“
„Chceš, abych to oficiálně vložil do počítače?“
„Aby se neřeklo, co ty na to?“
Pitt se neusmál. „Dobrá. Takže se pokusíme dávat pozor, kde přistanou, a přichystáme tě na cestu na Erythro.“
TŘICET ŠEST
SETKÁNÍ
86
Eugenie Insignová prohodila tónem, který byl něco mezi rozpaky a nespokojeností:,Marlene si dnes ráno zpívala. Něco jako: 'Domove, domove mezi hvězdami, kde všechny světy svobodně se točí. “
„Tu písničku znám,“ přikývl Genarr. „Zazpíval bych ti ji, ale nedržím melodii.“
Právě skončili s obědem. Obědvali společně každý den — bylo to něco, na co se Genarr těšil s mlčenlivým zadostiučiněním, přestože předmětem jejich hovoru bývala pravidelně Marlene a přestože Genarr cítil, že Insignová se na něj obrací pouze ze zoufalství, protože s kým jiným by si na toto téma mohla svobodně pohovořit?
Bylo mu to jedno. Rád přivítal každou záminku –
„Nikdy předtím jsem ji neslyšela zpívat,“ řekla Insignová. „Vždycky jsem si myslela, že to neumí. Ve skutečnosti má příjemný kontraalt.“
„To musí být známka toho, že je šťastná — (nebo) vzrušená —(nebo) uspokojená — prostě něčeho dobrého, Eugenie. Můj osobní pocit je ten, že si našla své místo ve vesmíru, našla osobní důvod, pro co žít. Není dáno všem, aby ho našli. Většina z nás, Eugenie, se vleče kupředu, hledá smysl vlastního života a nenachází nic. Končí s něčím mezi do nebe volajícím zoufalstvím a tichou rezignací. Já osobně jsem typ toho tiše rezignovaného.“
Insignová se usmála, a jakoby nuceně. „Což si o mně, předpokládám, nemyslíš.“
„Do nebe volající zoufalec nejsi, Eugenie, ale máš tendenci pokračovat ve ztracených bitvách.“
Sklopila oči. „Tím myslíš Crila?“
Genarr řekclass="underline" „Když se domníváš, že tím myslím Crila, tak tedy ano. Ale ve skutečnosti jsem měl na mysli Marlene. Byla venku nejméně desetkrát. Zbožňuje to. Činí ji to šťastnou a ty tu přesto sedíš jako hromádka neštěstí. Co ti na tom pořád tak vadí?“
Insignová zaváhala, vidličkou tápala po talíři. Potom odpověděla: „Pocit ztráty. Její nespravedlnost. Crile se rozhodl a já ho ztratila. Marlene se rozhodla a já ji ztrácím — když ne kvůli Nákaze, tak kvůli Erythro.“
„Já vím.“ Genarr se natáhl pro její ruku a ona mu ji, víceméně bezmyšlenkovitě, vložila do dlaně.
Řekla: „Marlene stále víc a víc touží být venku v té nekonečné pustině a stále méně a méně ji zajímá naše společnost. Nakonec najde způsob, jak tam žít a bude se vracet ve stále se prodlužujících intervalech — a potom nás opustí docela.“
„Možná máš pravdu, ale život je jedna velká symfonie po sobě jdoucích ztrát. Ztrácíš své mládí, rodiče, lásky, přátele, klid, zdraví a nakonec i život. Vzpouzet se ztrátě člověku nepomůže a navíc ztratí vyrovnanost a klid mysli.“
„Nikdy nebyla šťastné dítě, Sievere.“
„Kladeš si to za vinu?“
„Měla jsem ji víc chápat.“
„Na to nikdy není pozdě. Marlene toužila po světě a teď ho má. Svoji zvláštní schopnost, která jí vždycky byla spíš na obtíž, chtěla přeměnit na způsob, jak přímo komunikovat s jiným vědomím, a to se jí teď splnilo. Chceš ji nutit, aby se toho vzdala? Chceš se vyhnout ztrátě její více či méně stálé přítomnosti tím, že jí přivodíš mnohem větší ztrátu, než si ty a já vůbec dokážeme představit — ztrátu opravdového využití jejího neobyčejného mozku?“
Insignové se podařilo slabě se usmát, přestože se jí oči měla plné slz. „Ty bys přemluvil i králíka, aby vylezl z nory.“
„Ale? Moje mluvení nebylo nikdy tak působivé jako Crilovo mlčení.“
„To bylo něco jiného.“ Svraštila obočí. „Ale na tom nezáleží. Teď jsi tu ty, Sievere, a jsi pro mě velkou útěchou.“
Genarr smutně poznamenaclass="underline" „Nic mě o mém věku nepřesvědčuje tolik jako fakt, že skutečně nalézám útěchu v tom, že jsem pro tebe útěchou. Oheň nešlehá vysoko, když nežádáme to nebo ono, ale pouze útěchu.“
„Na tom určitě není nic špatného.“
„Jistě, vůbec nic. Myslím, že je mnoho dvojic, které prošly peřejemi vášní a obřady extáze, aniž by oba v sobě nalezli útěchu, a nakonec byli možná ochotni to všechno za ni vyměnit. Nevím. Tichá vítězství bývají tak tichá. Nejdůležitější, ale nepovšimnuta.“
„Jako ty, můj ubohý Sievere?“
„Tak pozor, Eugenie. Celý život jsem strávil snahou, abych se nechytil do pasti sebelítosti a ty mě do ní nesmíš lákat, jenom sledovat mé utrpení.“
„Ach, Sievere, já se nechci dívat, jak trpíš.“
„Přesně tohle jsem chtěl od tebe slyšet. Vidíš, jak jsem prohnaný? Ale jestli chceš náhradu za Marleninu přítomnost, tak já ti budu stále nablízku, když budeš potřebovat útěchu. Nic na světě by mě od tebe neodlákalo — kdybys chtěla, abych zůstal.“