Stiskla mu dlaň. „Nezasloužím si tě, Sievere.“
„Nepoužívej to jako výmluvu, abys mě neměla, Eugenie. Já jsem ochoten 'nechat se na tobě promarnit' a ty by ses mě neměla před touto 'svrchovanou obětí pokoušet zastavit.“
„Nenašel jsi nikoho lepšího?“
„Nehledal jsem ho. Taky jsem mezi rotorskými ženami nezaregistroval zvláštní zájem. Kromě toho, co bych dělal s někým lepším? Jak nudné by to bylo — nabídnout se jako zasloužený dar. Mnohem romantičtější je být darem nezaslouženým, darem z nebes.“
„Zářit jako Bůh ve své blahosklonnosti vůči nehodným.“
Genarr živě přikývl. „To by se mi líbilo. Ano. Ano. To je přesně představa, která se mi zamlouvá.“
Insignová se znovu usmála, tentokrát už uvolněněji. „Ty jsi taky blázen. Víš, nějak jsem si toho nikdy nevšimla.“
„Mám v sobě netušené poklady. Až mě lépe poznáš — pozvolna, samozřejmě —“
Přerušilo ho ostré zabzučení přijímače depeší.
Zamračil se. „Tak to vidíš, Eugenie. Když tě do něčeho konečně vmanévruju — už ani nevím, jak se mi to podařilo — když se mi už už chystáš skočit kolem krku, tak nás přeruší. Ale podívejme!“ Hlas se mu najednou docela změnil. „To je od Saltada Leveretta.“
„Kdo je to?“
„Vlastně ho neznám. Jestli vůbec kdo. Je to někdo, kdo má k poustevníkovi nejblíž ze všech lidí, co jsem kdy potkal. Pracuje v pásu asteroidů, protože se mu tam líbí. Už roky jsem toho starého podivína neviděl. Vlastně ani nevím, proč říkám 'starého', je mu tolik, co mně.
Navíc je to zakódované. Zakódované na mé otisky prstů, jak se tak dívám. Tedy dostatečně tajné, abych tě, dřív než to otevřu, požádal, abys odešla.“
Insignová se okamžitě zdvihla, ale Genarr ji kývnutím usadil zpátky do křesla. „Co blázníš, Eugenie? Tajnůstkářství není nic víc než jen byrokratický nesmysl. Kašlu na něj.“
Přitiskl na depeši palec a na jejím povrchu se začala objevovat jednotlivá písmena. Genarr to komentovaclass="underline" „Vždycky jsem si říkal, že kdyby někdo neměl palce —“ Zmlkl.
Mlčky jí podal depeši.
„Smím to vůbec číst?“
Genarr zavrtěl hlavou. „Ovšem, že ne, ale koho to zajímá. Jen čti.“
Přehlédla depeši téměř jediným pohledem. Zdvihla hlavu. „Cizí loď? Co nevidět přistane tady?“
Genarr přikývl. „Tak to tam aspoň stojí.“
Insignová vyskočila: „Ale co Marlene? Je venku.“
„Erythro ji ochrání.“
„Jak to můžeš vědět? Na té lodi mohou být cizinci. Skuteční cizinci. Ne lidé. Ta věc na Erythro s nimi nemusí nic svést.“
„My jsme na Erythro také cizinci a přesto nás má zcela pod kontrolou.“
„Musím tam jít.“
„Co tím —“
„Musím být s ní. Pojď se mnou. Pomoz mi. Přivedeme ji zpátky do Kopule.“
„Jestli to jsou nějací hrůzostrašní a všemocní vetřelci, tak nás žádná Kopule —“
„Ach, Sievere, copak teď je čas na logické uvažování? Prosím. Musím být u své dcery!“
87
Prohlíželi si snímky, které pořídili. Tessa Wendelová zavrtěla hlavou: „Neuvěřitelné. Celý ten svět je absolutně pustý. Kromě toho tady.“
„A inteligence všude,“ řekla Merry Blankowitzová se svraštělým obočím. „O tom už teď, když jsme tak blízko, není pochyb. Pustý nebo ne, inteligence tam je.“
„Ale nejintenzivnější v té kopuli, je to tak?“
„Ano, kapitánko. A také nejsnáze postřehnutelná. A nejpovědomější. Vně kopule existují mírné rozdílnosti a já si nejsem jistá, co znamenají.“
Wu podotkl, „Doposud jsme nikdy netestovali jinou vyšší inteligenci než lidskou, takže to samozřejmě —“
Wendelová se k němu obrátila. „Zastáváte názor, že inteligence vně kopule není lidského původu?“
„Jelikož jsme se shodli na tom, že lidé by se za třináct let nedokázali podkopat pod celou planetou, jaké jiné možné vysvětlení nám zbývá?“
„A kopule? Ta je lidského původu?“
„To je něco docela jiného,“ odvětil Wu, „bez ohledu na Blankowitzové plexony. Jsou na ní vidět astronomické přístroje. Kopule — nebo její část — je astronomická observatoř.“
„A nemohla by mimozemská inteligence mít také svoje astronomy?“ zeptal se Jarlow s nádechem jízlivosti.
„Jistě,“ odpověděl Wu, „Ale ti by měli přístroje zhotovené pro ně. A když se na to dívám, tak vidím něco, co mi připadá jako infračervený počítačový snímač přesně toho typu, jaký bych mohl vidět na Zemi — Dobrá, řeknu to takhle. Zapomeňme na podstatu inteligence. Vidím přístroje, které byly buďto přímo zhotoveny ve sluneční soustavě nebo byly zhotoveny podle výkresů používaných ve sluneční soustavě. O tom není sporu. Nedokážu si představit, že by nějaká cizí inteligence mohla bez kontaktu s lidskými bytostmi zhotovit takové přístroje.“
„Výborně,“ řekla Wendelová. „Souhlasím s vámi, Wu. Ať už je na samotné planetě cokoli, pod kopulí jsou, nebo byli, lidé.“
„Neříkejte jen 'lidé, kapitánko,“ opravil ji důrazně Fisher. „Jsou to Rotořané. Na tomto světě nemohou být mimo nás žádní jiní lidé.“
„O tom také není sporu,“ řekl Wu.
Blankowitzová se podívala pozorněji: „Taková malá kopule. Rotor musel mít desítky tisíc obyvatel.“
Fisher zabručeclass="underline"
„Šedesát tisíc.“
„Tam se přece nemohli všichni vejít.“
„Předně,“ řekl Fisher, „tu mohou existovat další kopule. I když planetu tisíckrát obletíme a tak si nejrůznějších objektů nemusíme všimnout.“
„Ale toto je jediné místo, kde typ plexonů vypadá jinak. Kdyby takových kopulí bylo víc, tak bych je byla zaregistrovala, tím jsem si jistá,“ odporovala Blankowitzová.
„Nebo,“ pokračoval Fisher, „další možnost je, že to, co vidíme, je pouze nepatrná část stavby, která může sahat, co my víme, do hloubky několika mil pod povrchem.“
„Rotořané přiletěli na kolonii. Ta může stále existovat. Může jich být i víc. Tato kopule může být pouhá základna,“ řekl Wu.
„Žádnou kolonii jsme neviděli,“ konstatoval Jarlow.
„Protože jsme po žádné nepátrali,“ odvětil Wu. „Soustředili jsme se jen na planetu.“
„Jinde než na planetě jsem inteligenci nezaznamenala,“ řekla Blankowitzová.
„Ty jsi po ní také nepátrala,“ řekl Wu. „To bychom museli prozkoumat celou oblohu, abychom zaregistrovali jednu nebo dvě kolonie, jenže jakmile jsi zaznamenala přítomnost plexonů na planetě, už ses jinam nedívala.“
„Udělám to, když to považuješ za nezbytné.“
Wendelová zdvihla ruku. „Jestli tu jsou nějaké kolonie, proč ony nezaregistrovaly nás? Nepřijali jsme žádná opatření, abychom zaclonili naši energetickou emisi. Byli jsme si příliš jistí tím, že soustava je neobydlená.“
Wu řekclass="underline" „Oni si mohou být stejně přehnaně jistí, kapitánko. Také se nedívali a tak se nám podařilo proklouznout kolem nich. Nebo, pokud nás přece jen zpozorovali, si nejsou jistí, kdo nebo co jsme a stejně jako my váhají, co vlastně mají učinit. Ale i tak tvrdím, že jelikož víme o místě na povrchu tohoto obrovského měsíce, kde určitě jsou lidé, tak tam musíme podle mě přistát a navázat s nimi kontakt.“
„Myslíš, že to bude bezpečné?“ zeptala se Blankowitzová.
„Já myslím, že ano,“ řekl rozhodně Wu. „Nemůžou nás jen tak odstřelit. Přinejmenším, předtím než tak učiní, se budou chtít o nás něco dozvědět. A kromě toho, jestli tu teď zůstaneme stát v nejistotě, tak tím absolutně nic nezískáme. To bychom se měli raději vrátit zpátky a sdělit lidem na Zemi, co jsme objevili. Země sem vyšle celou flotilu superluminálních plavidel, ale za to, že jsme se vrátili s tak minimálními informacemi, nám jistě vděčná nebude. Vejdeme do historie jako expedice, která ucouvla.“ Slabě se pousmáclass="underline" „Vidíte, kapitánko, něco jsem se od Fishera přece jen přiučil.“