Wendelová řekla: „Takže si myslíte, že bychom měli přistát a navázat s nimi kontakt.“
„Rozhodně,“ souhlasil Wu. „A vy, Blankowitzová?“
„Já jsem hlavně zvědavá. Ani ne tak na kopuli jako na možnost studovat neznámé formy života. Chtěla bych se o nich něco dozvědět.“
„Jarlowe?“
„Škoda, že nemáme adekvátní zbraně nebo hyperkomunikaci. Jestli nás vymažou z oblohy, tak tahle cesta Zemi nic — absolutně nic nepřinese. Potom se může stát, že sem po nás přijde někdo stejně nepřipravený a stejně nejistý jako my. Ovšem, pokud kontakt přežijeme, tak přivezeme domů důležité informace. Myslím, že bychom to měli risknout.“
Fisher se tiše zeptaclass="underline" „Mě se také chcete zeptat na můj názor, kapitánko?“
„Předpokládám, že vy chcete přistát a setkat se s Rotořany.“
„Přesně tak, takže jestli mohu něco navrhnout — Přistaňme tak tiše a nenápadně, jak jen to bude možné, a já půjdu napřed jako průzkumník. Kdyby k něčemu došlo, odstartujete a vrátíte se na Zemi, mě ponecháte osudu. Jsem postradatelný, ale loď se musí vrátit.“
Wendelová se ho bez meškání, tvář strnulou, zeptala: „Proč právě vy?“
„Protože znám Rotořany, to za prvé, a protože chci, to za druhé,“ odpověděl Fisher.
„Já také,“ pospíšil si Wu. „Chci jít s vámi.“
„Proč riskovat dva životy?“ řekl Fisher.
„Protože ve dvou budeme bezpečnější. Protože, kdyby k něčemu došlo, jeden bude možná moci uprchnout, zatímco druhý 'hrozbu' zadrží. Ale hlavně proto, že, jak říkáte, znáte Rotořany. Váš úsudek nemusí být objektivní.“
Wendelová rozhodla: „Tak tedy přistaneme. Fisher a Wu opustí loď. Pokud by se vaše názory na postup rozcházely, prioritu v rozhodování přisuzuji Wuovi.“
„Z jakého důvodu?“ dožadoval se rozhořčeně Fisher.
„Wu říká, že znáte Rotořany a vaše rozhodnutí nemusí být tedy objektivní,“ řekla Wendelová a upřela na Fishera odhodlaný pohled, „a já s ním souhlasím.“
88
Marlene byla šťastná. Měla pocit, jako by byla schoulená v něžném, ochranu skýtajícím náručí. Viděla načervenalé světlo Nemesis a na tváři cítila vítr. Pozorovala, jak po části nebo po celé kouli Nemesis pochodovaly mraky a její světlo na čas sláblo a dostávalo šedivý nádech.
Ona ale viděla stejně dobře jak v šedivém, tak v červeném světle a to ve všech jeho odstínech, které vytvářely fascinující obrazce. A přestože se vítr pokaždé, když mraky zastínily světlo Nemesis, ochladil, nikdy ji nestudil. Bylo to, jako by Erythro nějakým způsobem zvýrazňovala její vidění, bylo-li to třeba, ohřívala vzduch kolem jejího těla, nějakým způsobem o ni po všech stránkách pečovala.
Také mohla s Erythro rozmlouvat.
Rozhodla se, že bude o buňkách, které tvořily na Erythro život, uvažovat jako o Erythro. Jako o planetě. Proč ne? Jak také jinak? Samostatně byla každá buňka pouze buňkou, primitivnější — vlastně mnohem primitivnější — než jednotlivé buňky tvořící její vlastní tělo. Jen veškeré prokaryotní buňky dohromady spolu vytvářely organismus, jež obklopoval celou planetu v miliardách bilionů drobounkých spolu propojených částeček, které planetu zaplňovaly, prostupovaly, uchopovaly. Šlo na ně tedy pohlížet jako na planetu samotnou.
Jak podivuhodné, pomyslela si Marlene. Tato titánská životní forma před příchodem Rotoru nikdy ani netušila, že může kromě ní existovat jiný život.
Její hloubání a pocity nemusely existovat pouze v jejím vědomí. Erythro se jí občas „zjevila“ v podobě jemného obláčku prachu formujícího se do podoby přízračné lidské postavy s nejasnými obrysy. Ta „bytost“ měla pokaždé takovou 'přelévající se' strukturu. Nemohla ji sice postřehnout okem, zachytit, ale s naprostou určitostí cítila, jak miliony neviditelných buněk mizí a jsou v okamžiku nahrazovány dalšími. Žádná prokaryotní buňka nemohla žít dlouho mimo svůj vodní povlak a tak byla každá jen prchavou součástí postavy, ale postava samotná byla tak stálá, jak jen si Marlene přála a nikdy neztrácela svou identitu.
Erythro už na sebe podruhé Aurinelovu podobu nevzala. Pochopila, aniž by se jí to řeklo, že to nebylo správné. Její podoba byla nyní neutrální a nepatrně se proměňovala, ovlivňována fantazií Marleniných myšlenek. Erythro mohla sledovat jemné proměny její myšlenkové struktury daleko lépe, uvědomovala si Marlene než ona sama. Bytost Erythro se jim přizpůsobovala, jednou připomínala postavu někoho z její paměti, podruhé, když se ji pokusila zaostřit a identifikovat, se zlehka změnila v něco jiného. Tu a tam stačila zahlédnout známé rysy: křivku matčiny tváře, silný nos strýčka Sievera, torza dívek a chlapců, které znala ze školy.
Byla to vzájemně se ovlivňující symfonie. Ani ne tak rozhovor jako mentální balet, který neuměla popsat, něco nekonečně konejšivého, nekonečně různorodého — částečně to měnilo podobu — částečně hlas — částečně myšlenku.
Byl to rozhovor v tolika rozměrech, že při představě možnosti návratu ke komunikaci pozůstávající pouze z řeči pocítila marnost a prázdnotu. Její dar vnímání mluvy těla rozkvetl v něco, v co se sama nikdy předtím neodvážila doufat. Mohla si vyměňovat myšlenky mnohem rychleji — a hlouběji — než syrovou neohrabaností řeči.
Erythro jí vysvětlila — či spíše ji naplnila vysvětlením — svůj duševní otřes z existence jiných vědomí. Množné číslo. Jedno navíc se snad dalo pochopit. Jiný svět. Jiné vědomí. Ale setkat se s mnoha vědomími, natěsnanými na sobě, každé jiné, překrývající se v malých prostorách. Nemyslitelné.
Myšlenky, které prostupovaly Marlenino vědomí — řeč Erythro — by se daly slovy vyjádřit jen vzdáleně a neuspokojivě. Za tonoucími a nadbytečnými slovy se skrývaly emoce, pocity, neuronové vibrace, které Erythro roztříštily na přeskupující se pojmy.
Planeta s nimi experimentovala — ohmatávala je. Ne tak, jak lidé chápou význam slova 'ohmatávat', ale docela jinak, lidskými slovy a pojmy jen vzdáleně pochopitelnými. A některé z nich se zhroutily, rozpadly, zkazily se. Erythro přestala s náhodným ohmatáváním lidských myslí, a pustila se do hledání takové, která by kontakt přežila.
Marlene se zeptala.
„A našla jsi mě?“
„A našla jsem tebe.“
„Ale proč? Proč jsi mě hledala?“ otázala se dychtivě Marlene.
Postava se rozkolísala a o něco zprůhledněla. „Proto, abych tě našla.“
To nebyla žádná odpověď. „Proč chceš, abych byla s tebou?“
Postava začala mizet a i myšlenka byla spíše neurčitá. „Proto, abys byla se mnou.“
A byla pryč.
Pouze její podoba byla pryč. Marlene nepřestávala vnímat její ochranu, náruč tepla. Proč ale zmizela? Že by se jí svou otázkou znelíbila?