„Ale v Kopuli není ani tisíc lidí a navíc v ní zůstávají. Erythro Kopule nevadí, protože tím může studovat lidská vědomí.“
„Tím více je bude moci studovat, až sem dorazí Pozemšťané.“
„Osm miliard?“
„Ne, ne všech osm miliard. Přijdou se sem usadit pouze dočasně a potom zase někam odletí. Vždycky tu bude jen zlomek populace.“
„I tak to budou miliony, tím jsem si jistá. Nemůžeš je všechny namačkat do Kopule a zásobit je potravinami, vodou a vším, co budou potřebovat. Budeš je muset pustit na Erythro a terraformovat ji. Erythro by to nepřežila. Musela by se bránit.“
„Jsi si tím jistá?“
„Musela. Ty by ses nebránil?“
„Znamenalo by to smrt miliard lidí.“
„S tím nemůžu nic dělat.“ Stiskla rty a potom řekla: „Existuje jiný způsob.“
Leverett rozmrzele zabručeclass="underline" „O čem to děvče mluví? Jaký jiný způsob?“
Marlene vrhla krátký pohled na Leveretta, potom se otočila ke Genarrovi. „Já nevím. Ale Erythro ano. Alespoň — alespoň říká, že ta vědomost se nachází zde, ale ona ji neumí vysvětlit.“
Genarr zdvihl obě ruce, aby zastavil příval otázek. „Nechtě mluvit mě!“
Potom se Marlene, velmi rozvážně, otázaclass="underline" „Marlene, uklidni se. Jestli se bojíš o Erythro, tak je to zbytečné. Víš přece, že se dokáže ubránit sama proti čemukoli. Pověz mi, jak jsi to myslela, když jsi řekla, že to Erythro neumí vysvětlit.“
Marlene se nedostávalo dechu, mluvila pomalu. „Erythro ví, že ta vědomost je zde, ale schází jí lidská zkušenost, lidská věda, lidský způsob myšlení. Nerozumí tomu.“
„Je ta vědomost v myslích zde přítomných?“
„Ano, strýčku Sievere.“
„Nemůže si je prohlédnout?“
„Zranila by je. Moji si může prohlédnout, aniž by ji zranila.“
„Myslel jsem si to,“ řekl Genarr, „ale je ta vědomost ve tvé mysli?“
„Ne, ovšemže ne. Ale moji mysl může použít k tomu, aby si prohlédla ostatní. Tvoji. Otcovu. Všech.“
„Je to bezpečné?“
„Erythro si myslí, že ano, ale — ach, strýčku Sievere, já se bojím.“
„Já jsem musel zešílet,“ zašeptal Wu a Genarr si rychle přiložil k ústům ukazováček.
Fisher se zdvihl. „Marlene, nesmíš —“
Genarr ho zuřivým mávnutím umlčel. „Nic s tím nenaděláte, Crile. V sázce jsou miliardy lidských životů — hovoříme o tom stále znovu a znovu — nezbývá nám než organismu dovolit, aby se pokusil o to, co je v jeho silách. Marlene.“
Marlene obrátila oči v sloup. Zdálo se, že je v tranzu. „Strýčku Sievere,“ hlesla, „drž mě.“
Napůl klopýtající, napůl padající se vydala směrem ke Genarrovi, který ji zachytil a pevně stiskl. „Marlene — uvolni se — všechno dobře dopadne —“ Nepřestával přidržovat Marlenino strnulé tělo a opatrně se posadil do křesla.
92
Připomínalo to bezhlesý výbuch světla, který vyhladil svět. Nic nepřesahovalo vlastní hranice.
Genarr si ani neuvědomoval, že je Genarr. Vlastní já přestalo existovat. Existovala jen pableskující, vše propojující a velmi spletitá mlha, která vybíhala a rozdělovala se do vláken, která čím více se rozdělovala, tím byla spletitější.
Víření, vzdalování se a rozpínání s každým mlžným přiblížením. Znovu a znovu, hypnoticky, jako něco, co tu vždycky bylo a vždycky bude, až do konce věků.
Nekonečný pád do přibližujícího se ústí víru, které se věčně rozšiřovalo a nikdy nerozšířilo. Neustálá proměna beze změn. Obláčky formující se do nové spletitosti.
Znovu a znovu, bez konce. Žádný zvuk. Žádný vjem. Dokonce žádné vidění. Uvědomování si něčeho, co mělo vlastnosti světla, aniž by to bylo světlo. Bylo to vědomí, které si začínalo uvědomovat samo sebe.
A potom, bolestně — pokud ve vesmíru existovalo něco jako bolest — a se sténáním — pokud ve vesmíru existovalo něco jako zvuk — začalo všechno šednout a vířit, stále rychleji a rychleji, až dosáhlo jediného bodu světla, zazářilo a zhaslo.
93
Reálný vesmír působil těžkopádně.
Wu se protáhl a řekclass="underline"
„Cítil to ještě někdo?“
Fisher přikývl.
Leverett řekclass="underline" „Teď už věřím. Jestli tohle je šílenství, tak jsme blázni všichni.“
Genarr však stále držel Marlene a skláněl se nad ní s bolestnou starostlivostí. Dýchala přerývaně.
„Marlene. Marlene.“
Fisher se namáhavě postavil. „Je v pořádku?“
„Nevím,“ zamumlal Genarr. „Žije, ale to nestačí.“
Otevřela oči. Hleděla na Genarra, oči prázdné, zrak zastřený.
„Marlene,“ zoufale šeptal Genarr.
„Strýčku Sievere,“ zašeptala na oplátku Marlene.
Genarr se odvážil nadechnout. Aspoň že ho poznala.
„Nehýbej se,“ přikázal jí. „Počkej, až to přejde.“
„Už to přešlo. Já jsem tak šťastná, že to přešlo.“
„Ale jsi v pořádku?“
Odmlčela se a potom vydechla: „Ano, cítím se dobře. Erythro říká, že jsem v pořádku.“
Wu se zeptaclass="underline" „Našla jsi tu skrytou vědomost, kterou jsme měli údajně mít?“
„Ano, doktore Wu. Našla.“ Přejela si rukou mokré obočí. „Byl jste to vy, kdo ji měl.“
„Já?“ zářil Wu. „Co to bylo?“
„Já tomu moc nerozumím,“ odpověděla Marlene. „Třeba budete vy, když vám to popíšu.“
„Když mi popíšeš co?“
„Něco, co gravitace od sebe odtahuje, místo aby to přitahovala.“
„Gravitační odpudivost, ano,“ řekl Wu. „Tvoří součást superluminálního letu.“ Zhluboka se nadechl a napřímil se. „Můj objev.“
„No, a když superluminálním přesunem proletíte blízko Nemesis,“ pokračovala Marlene, „způsobí to gravitační odpudivost. Čím rychleji poletíte, tím bude té odpudivosti víc.“
„Ano, odpudí loď od sebe.“
„A neodpudí se Nemesis v opačném směru?“
„Ano, v obráceném poměru hmotnosti, ale pohyb Nemesis bude nezměřitelně malý.“
„Ale co když se to bude opakovat stovky a stovky let?“
„Pohyb Nemesis bude i tak velmi malý.“
„Ale její dráha se mírně pozmění a během světelných let odchylka naroste do takové vzdálenosti, že Nemesis Zemi možná mine dostatečně daleko, aby ji ušetřila.“
„Hm —“ protáhl Wu.
Leverett vyhrkclass="underline" „Dalo by se něco takového propočítat?“
„Můžeme to zkusit. Kolem letící asteroid, vnořený na biliontinu sekundy z běžné rychlosti do hyperprostoru, z kterého by se vynořil o pár milionů mil dál. Asteroidy na orbitě Nemesis vnořované vždy na téže straně do hyperprostoru,“ Wu se pohroužil na chvíli do vlastních myšlenek. Potom omluvně dodaclass="underline" „Časem bych na to určitě přišel sám.“
Genarr se pousmáclass="underline" „Zásluha může být i tak vaše. Marlene to, koneckonců, našla ve vašem mozku.“
Rozhlédl se po ostatních třech a prohlásiclass="underline" „Tak, pánové, pokud se nestane nic mimořádného, zapomeneme na využití Erythro coby přestupní stanice, neboť ona by to stejně nedovolila. Jestli se dokážeme naučit plně využívat mechanismus gravitační odpudivosti, nemusíme si s evakuací Země zatěžovat hlavu. Myslím, že tím, že jsme přizvali Marlene, se situace značně vylepšila.“
„Strýčku Sievere,“ řekla Marlene.