Uvnitř lodi se svítilo, technici už uvedli do provozu havarijní generátor, poháněný stlačeným vzduchem. Neobyčejně jemný písek vytvořil závěj jen u vysokého prahu, kam ho vítr navál pootevřenou záklopkou. Na chodbách nebyl vůbec. Vnitřek třetí sekce se před příchozími otevíral čistý, jasně osvětlený, jen místy se válely pohozené předměty: kyslíková maska, talíř z umělé hmoty, knížka, část kombinézy; ale tak to vypadalo jen na třetí sekci.
Dole, v kartografických a hvězdných kajutách, v jídelnách, v kajutách pro posádku, v místnostech radarů, na palubních i spojovacích chodbách panoval nevysvětlitelný chaos.
Ještě horší obrázek uviděli v řídicí kabině. Nezůstalo tam snad ani jedno sklo celé. Všechny přístroje byly sice vybaveny bezpečnostním sklem, nějaké úžasně silné údery je však rozdrtily na stříbřitý prášek, který pokrýval pulty, křesla, kabely i kontakty. V přilehlé knihovně byla úplná kaše z mikrofilmů spletených do velkých slizkých chumáčů, potrhaných knih, polámaných kružítek a logaritmických pravítek. Analytické a spektrální záznamy se válely mezi hromadami Cameronových velkých hvězdných katalogů, z nichž nějaký šílenec vytrhal s nepochopitelnou trpělivostí všechny silné, tuhé plastické mapy. V klubovně a ve vedlejším promítacím sále zahrazovaly vchod hromady zmačkaných šatů a kusy kůže odtržené z rozpáraných potahů křesel. Podle slov bocmana Ternera to tam vypadalo tak, jako by raketu přepadlo stádo vzteklých paviánů. Lidé procházeli celou lodí a ztráceli řeč při pohledu na tuto zkázu. V malé navigační kajutě ležela u stěny do klubíčka stočená vyschlá mrtvola člověka v plátěných kalhotech a špinavé košili. Nyní ji zakrývala plachta — technik, který tam vešel první, ji natáhl přes mrtvolu. Byla to vlastně mumie se zhnědlou kůží, přischlou ke kostem.
Rohan opustil Kondora jako jeden z posledních. Točila se mu hlava; pociťoval fyzickou nevolnost a její opakované záchvaty potlačoval vší silou vůle. Měl pocit, že to všechno byl příšerný, neuvěřitelný sen. Tváře ostatních ho však ujistily o reálnosti všeho, co viděl. Poslali na Nepřemožitelného krátký radiogram. Část posádky zůstala u opuštěného Kondora, aby udělala uvnitř aspoň jakýs takýs pořádek. Předtím však přikázal Rohan důkladně vyfotografovat všechny místnosti a zhotovit přesné popisy stavu, v němž byly nalezeny.
Vraceli se s Ballminem a Gaarbem, jedním z biofyziků; řidičem transportéru byl Jarg. Jeho široká, obvykle usměvavá tvář jako by se scvrkla a potemněla. Mnohatunový stroj trhaně přejížděl mezi dunami a chrlil na strany obrovské gejzíry písku. Nesmírně se to lišilo od řidičovy obvyklé plynulé jízdy. Před nimi jel prázdný energobot, který jim poskytoval silovou ochranu. Celou cestu mlčeli. Rohan se skoro bál setkání s astrogátorem; nevěděl, co mu vlastně řekne. Nejstrašnější, protože nejnesmyslnější, nejšílenější objev si nechal pro sebe. V koupelně osmé sekce našel kousky mýdla s výraznými stopami lidských zubů, Nemohli přece mít hlad; sklady byly plné téměř neporušených zásob potravin; dokonale se zachovalo dokonce i mléko v chladírnách. V polovině cesty uslyšeli rádiové signály malého terénního vozu, který jim jel vstříc a zanechával za sebou sloup prachu. Oba stroje se při setkání zastavily. Ve voze přijeli dva lidé, zkušený technik Magdov a neurofyziolog Sax. Rohan vypnul pole, takže se mohli dorozumívat přímo. Po Rohanově odjezdu bylo v hibernátoru Kondora nalezeno zmrazené lidské tělo. Ten člověk snad mohl být ještě oživen; Sax tedy vezl z Nepřemožitelného potřebné přístroje. Rohan se rozhodl, že se vrátí se Saxem, odůvodňoval to tím, že lékařovo vozidlo nemá silovou ochranu. Ve skutečnosti byl však rád, že může odložit rozhovor s Horpachem. Otočili tedy stroj, až písek zavířil, a spěchali nazpět.
Kolem Kondora panoval čilý ruch. Lidé dobývali z písku nejrůznější předměty. Opodál ležely pod bílými plachtami mrtvoly narovnané do řady; bylo jich už přes dvacet. Rampa byla v provozu a také reaktor už dodával proud. Zpozorovali je zdálky podle zvířeného prachu a otevřeli průchod v silovém poli. Byl tam už lékař, malý doktor Nygren, nechtěl však bez asistence prohlížet člověka nalezeného v hibernátoru. Rohan, který těžil ze svého privilegia — zastupoval zde totiž velitele —, se odebral s oběma lékaři na palubu; rozbité předměty, které při jeho předchozí návštěvě znemožňovaly přístup ke dveřím hibernátoru, byly už odstraněny. Teploměr ukazoval sedmnáct stupňů pod nulou. Oba lékaři se mlčky dorozuměli očima. Rohan znal zásady hibernace natolik, aby pochopil, že je to teplota pro odvrácení smrti příliš vysoká a pro hypotermický spánek příliš nízká. Člověk v hibernátoru nebyl asi speciálně připraven na pobyt v příslušně upravených podmínkách, dostal se tam zřejmě náhodou, způsobem stejně nepochopitelným a nesmyslným, který byl charakteristický pro všechno kolem. Skutečně, když si oblékli termostatické skafandry, uvolnili šrouby a zvedli těžký příklop, uviděli na podlaze tělo člověka ve spodním prádle; člověk ležel tváří dolů. Rohan ho pomohl lékařům přenést na malý měkký stůl pod třemi lampami, které nevrhaly stín. Nebyl to vlastně operační stůl, ale lehátko pro drobné zákroky, které je třeba občas v hibernátoru provádět. Rohan se obával pohledu do tváře toho člověka, znal totiž většinu posádky Kondora. Tohoto však neznal. Kdyby jeho údy nebyly ledově studené a tuhé, mohli by se domnívat, že nalezený muž spí. Víčka měl zavřena, kůže téměř neztratila v suché a hermeticky uzavřené místnosti přirozenou barvu, byla jenom bledší. Ale tkáně pod ní byly plny mikroskopických ledových krystalků. Oba lékaři nic neříkali, pouze se dorozuměli očima podruhé. Potom si začali připravovat nástroje. Rohan usedl na jedno z prázdných lůžek. Všechna lůžka v obou dlouhých řadách byla řádně ustlána, v hibernátoru panoval dokonalý pořádek. Několikrát zacinkaly nástroje a lékaři si něco šeptali. Nakonec Sax odstoupil od stolu a řekclass="underline"
„Nic se nedá dělat.“
„Nežije,“ vyvodil Rohan z jeho slov jediný možný závěr. Nygren mezitím přešel ke klimatizátoru. Za okamžik rozvířil vzduch teplý závan. Rohan chtěl odejít, když tu spatřil Saxe, jak se vrací ke stolu. Lékař zvedl z podlahy nevelkou černou brašnu a otevřel ji. Byl v ní přístroj, o němž už Rohan nejednou slyšel, ale který ještě nikdy neviděl v činnosti. Sax neobyčejně klidnými pohyby rozmotával stočené vodiče, zakončené plochými elektrodami. Šest jich přiložil k lebce mrtvého a upevnil je elastickou páskou. Pak se sehnul a vyňal z brašny tři páry sluchátek, jeden pár si nasadil na uši a pohyboval knoflíky přístroje, který měl stále v brašně. V jeho tváři se zavřenýma očima se zračilo naprosté soustředění. Náhle svraštil obočí, sklonil se ještě níž, přidržel rukou knoflík a rychle sňal sluchátka.
„Kolego Nygrene,“ řekl podivným hlasem. Malý doktor převzal sluchátka.
„Co je?“ zašeptal téměř bez dechu Rohan chvějícími se rty. Přístroji říkali v palubním žargonu „proklepávač hrobů". U člověka, jehož smrt nastala nedávno, nebo když nedošlo k rozkladu těla v důsledku nízké teploty jako v tomto případě, bylo možno „odposlouchat mozek", přesněji řečeno to, co tvořilo poslední obsah vědomí.
Přístroj vysílal do mozku elektrické impulsy; plynuly cestou nejmenšího odporu, to znamená po těch nervových vláknech, které tvořily funkční celek v době před agónií. Výsledky nebyly nikdy zaručené, ale kolovaly pověsti, že se tímto způsobem několikrát podařilo získat neobyčejně závažné informace. Za takových okolností, jaké byly právě tyto, kdy tak záleželo na odhalení tajemství tragédie Kondora, bylo jeho použití nezbytné. Rohan se už domyslel, že neurolog ve skutečnosti nepočítal s oživením zmrzlého těla a přijel sem vlastně jen proto, aby prozkoumal obsah jeho mozku. Stál nehnutě, cítil podivné sucho v ústech a těžké údery srdce, když mu Sax podal třetí pár sluchátek. Kdyby nebylo prostoty a přirozenosti toho gesta, neodvážil by si je nasadit. Ale učinil to pod klidným zachmuřeným pohledem Saxových tmavých očí. Sax klečel na jednom koleně u přístroje a drobnými pohyby otáčel knoflíkem zesilovače.