—14. --Dívka, která místo aby spěla "za něčím vyšším", musí nosit opilcům pivo a v neděli prát špinavé prádlo sourozenců, vytvoří si v sobě velikou zásobu vitality, o níž se nesní lidem, kteří studují univerzitu a zívají nad knihami. Tereza toho přečetla více než oni, dověděla se o životě víc než oni, ale nikdy si toho nebude vědoma. To, co odlišuje člověka, který studoval, od samouka, není
míra vědění, ale jiný stupeň vitality a sebevědomí. Elán, se kterým se Tereza vrhla v Praze do života, byl zároveň dravý i vratký. Jako by čekala, že jí
jednoho dne někdo řekne: "Ty sem nepatříš! Vrať se, odkud jsi přišla!" Všechna její chuť do života visela na jediném vlásku: na Tomášově hlase, který kdysi vyvolal nahoru jej í duši schovanou plaše v útrobách.
Tereza obdržela místo ve fotografické laboratoři, ale to jí nestačilo. Chtěla fotografovat sama. Tomášova přítelkyně Sabina jí půjčila tři čtyři monografie slavných fotografů, sešla se s ní v kavárně a nad rozevřenými knihami j í
vysvětlovala, co je na těch fotografiích zajímavé. Tereza ji poslouchala s mlčenlivou soustředěností, kterou málokterý profesor kdy viděl na tvářích svých žáků.
Díky Sabině pochopila příbuznost fotografie a malířství a nutila Tomáše, aby spolu chodili na všechny výstavy, které se v Praze konaly. Brzy se j í podařilo uplatnit v obrázkovém týdeníku vlastní snímky a jednoho dne přešla z laboratoře mezi profesionální fotografy magazínu. Téhož večera šli oslavit její povýšení s přáteli do baru, kde tančili. Tomáš upadl do špatné nálady a když naléhala, aby jí řekl, co se mu stalo, přiznal se jí konečně doma, že na ni žárlil, když ji viděl tančit se svým kolegou.
"Opravdu, tys na mne žárlil?" ptala se ho asi desetkrát, jako kdyby jí oznamoval, že j í byla udělena Nobelova cena a nemohla tomu uvěřit. Pak ho vzala kolem pasu a začala s ním tančit po pokoji. To nebyl společenský
tanec, který před hodinou předváděla v baru. Byla to jakási vesnická skočná, bláznivé poskakování, při kterém vyhazovala nohy vysoko do vzduchu, dělala neobratně velké skoky a vláčela ho pokojem sem a tam.
Pohříchu nedlouho potom začala žárlit sama a její žárlivost nebyla pro Tomáše Nobelovou cenou, nýbrž břemenem, kterého se zbaví teprve krátký čas před smrtí.
—15. --Pochodovala kolem bazénu nahá se spoustou jiných nahých žen, Tomáš byl nahoře v koši zavěšeném pod klenbou plovárny, křičel na ně, nutil je zpívat a dělat dřepy. Když některá provedla cvik špatně, zastřelil ji.
Chci se k tomu snu ještě vrátit: Jeho hrůza nezačala ve chvíli, kdy Tomáš
vypálil první ránu. Sen byl hrůzný od samého počátku. Jít nahá s ostatními nahými ženami pochodovým krokem byl pro Terezu nejzákladnější obraz hrůzy. Když
byla u matky, nesměla se zamknout v koupelně. Matka jí tím chtěla říci: tvoje tělo je jako ostatní těla; nemáš žádné právo na stud; nemáš žádný důvod zakrývat něco, co existuje stejné v miliardách jiných exemplářů. V matčině světě byla všechna těla stejná a pochodovala v řadě za sebou. Nahota byla od dětství pro Terezu znamením povinné uniformity koncentračního tábora; znamením ponížení. A byla ještě jiná hrůza hned na počátku toho snu: všechny ženy musily zpívat!
Nejenom že jejich těla byla stejná, stejně bezcenná, nejenom že byla pouhými zvučícími mechanismy bez duše, ale ženy se nad tím radovaly! Byla to radostná
solidarita bezduchých! Ženy byly šťastny, že odhodily přítěž duše, tuto směšnou pýchu, iluzi jedinečnosti, a že jsou jedna jako druhá. Tereza zpívala s nimi, ale neradovala se. Zpívala ze strachu, že když nebude zpívat, ženy ji zabij í. Ale co znamenalo, že po nich Tomáš střílel a že padaly jedna po druhé mrtvé do bazénu?
Ženy, které se radují nad svou stejností a nerozlišeností, oslavují vlastně svou budoucí smrt, která učiní jejich stejnost absolutní. Výstřel byl tedy jen šťastným naplněním jejich makabrálního pochodu. Proto po každé ráně z pistole se začaly radostně smát a zatímco mrtvola klesala pod hladinu, ony ještě zesílily svůj zpěv.
A proč to byl právě Tomáš, kdo střílel, a proč chtěl zastřelit i Terezu?
Protože právě on mezi ně Terezu poslal. To je to, co chce sen Tomášovi sdělit, když mu to Tereza neumí říct sama. Přišla za ním, aby unikla z matčina světa, kde všechna těla si byla rovna. Přišla za ním, aby se jej í tělo stalo jedinečným a nezaměnitelným. A on teď znovu nakreslil znamení rovnosti mezi ní a jiné: líbá
je všechny stejně, hladí je stejně; nedělá žádný, žádný, žádný rozdíl mezi tělem Terezy a jinými těly. Poslal ji takto zpátky do světa, z něhož chtěla uniknout. Poslal ji pochodovat nahou s jinými nahými ženami.
—16. --Zdály se jí střídavě tři seriály snů: první, v němž řádily kočky, vyprávěl o jejím utrpení ze života; druhý seriál ukazoval v nesčetných variacích obrazy jej í popravy; třetí mluvil o jejím životě po smrti, kdy se její ponížení stalo nikdy nekončícím stavem.
Vtěchto snech nebylo co dešifrovat. Obvinění, které adresovaly Tomášovi, bylo tak jasné, že mohl jen mlčet a se sklopenou hlavou hladit Terezu po ruce. Kromě toho, že byly výmluvné, ty sny byly též krásné. To je okolnost, která
unikla Freudovi v jeho teorii snů. Sen není jen sdělení (eventuelně šifrované sdělení), nýbrž také estetická aktivita, hra imaginace, která je sama o sobě hodnotou. Sen je důkazem toho, že fantazie, snění o tom, co se nestalo, patří k nejhlubším potřebám člověka. Zde je kořen zrádné nebezpečnosti snu. Kdyby sen nebyl krásný, bylo by možno na něj rychle zapomenout. Ale ona se ke svým snům stále vracela, opakovala si je v duchu, proměňovala je v legendy: Tomáš žil pod hypnotickým kouzlem mučivé krásy Tereziných snů.
"Terezo, Terezičko, kam se mi to ztrácíš? Vždyť tobě se zdá každý den o smrti, jako bys opravdu chtěla odejít..." říkal jí, když seděli proti sobě ve vinárně. Byl den, rozum a vůle byly opět u moci. Kapka červeného vína stékala pomalu po skle číše a Tereza říkala: "Tomáši, já za to nemůžu. Vždyť j á všemu rozumím. Já
vím, že mne máš rád. Já vím, že ty nevěry, že to není žádná tragédie..." Dívala se na něho s láskou, ale bála se noci, která přijde, bála se svých snů. Její život byl rozpolcen. Zápasily o ni noc a den.
—17. --Ten, kdo chce stále "někam výš", musí počítat s tím, že se mu jednoho dne
dostaví závrať. Co je to závrať? Strach z pádu? Ale proč se nám dostaví závrať i na rozhledně opatřené bezpečným zábradlím? Závrať je něco jiného než strach z pádu. Závrať znamená, že nás hloubka pod námi přitahuje, vábí, probouzí v nás touhu po pádu, které se pak vyděšeni bráníme.
Průvod nahých žen kolem bazénu, mrtvoly v pohřebním voze, které měly radost, že je Tereza mrtvá jako ony, to bylo "dole", kterého se děsila, odkud už jednou utekla, ale které ji k sobě tajemně vábilo. To byla její závrať: volala ji k sobě sladká (skoro veselá) rezignace na osud a na duši. Volala ji k sobě
solidarita bezduchých a jí se chtělo ve chvílích slabosti uposlechnout toho volání a vrátit se k matce. Chtělo se j í odvolat armádu duše z paluby těla; sednout si mezi matčiny přítelkyně a smát se tomu, že jedna z nich pustila hlasitě větry; pochodovat s nimi nahá kolem bazénu a zpívat.