Выбрать главу

právě ty fotografie, co dělala z vášně, už nikdo nechce, protože nejsou aktuální. Jen kaktus je aktuální věčně. A kaktusy ji nebaví. Řekla: "Jste na mne moc hodná. Ale zůstanu raději doma. Nepotřebuji být zaměstnána."

Fotografka řekla: "To vás uspokojuje, být doma?" Tereza řekla: "Spíš než fotografovat kaktusy."

Fotografka řekla: "I když fotografujete kaktusy je to váš život. Když žijete jen pro manžela, není to váš život."

Tereza se stala náhle podrážděná: "Můj život je můj muž a ne kaktusy." Také fotografka mluvila podrážděně: "Chcete dokonce říci, že jste šťastná?" Tereza řekla (stále stejně podrážděně): "Ovšem že jsem šťastná!" Fotografka řekla: "To může říci jenom velice..." nechtěla doříci, co si myslila. Tereza ji doplnila: "Chcete říci: velice omezená žena." Fotografka se ovládla a řekla: "Ne omezená. Anachronická." Tereza řekla zamyšleně: "Máte pravdu. To je přesně to, co o mně říká můj muž."

—26. --Ale Tomáš byl celé dny v nemocnici a ona byla doma sama. Ještě že měla Karenina a mohla s ním chodit na dlouhé procházky! Když se vrátila domů, seděla nad učebnicí němčiny a francouzštiny. Ale bylo jí smutno a špatně se soustředila. Často se jí vracel na mysl projev, který pronesl do rádia Dubček po svém návratu z Moskvy. Zapomněla už docela na to, co říkal,ale slyšela pořád jeho třesoucí se hlas. Myslila na něho: cizí vojáci ho zatkli, hlavu samostatného státu, v jeho vlastní zemi, odvlekli ho, drželi čtyři dny někde v ukrajinských horách, naznačovali mu, že ho zastřelí, jako to udělali dvanáct let předtím jeho maďarskému předchůdci Imre Nagyovi, pak ho převezli do Moskvy, poručili, aby se vykoupal, oholil, oblékl, uvázal kravatu, oznámili, že už není určen k popravě, nařídili, že se musí nadále pokládat za hlavu státu, posadili za stůl proti Brežněvovi a donutili ho jednat.

Vrátil se pak ponížen a mluvil k poníženému národu. Byl tak ponížen, že nemohl mluvit. Tereza nikdy nezapomene na ty hrozné pauzy uprostřed jeho vět. Byl tak vysílen? Nemocen? Otrávili ho drogami? Anebo to nebylo než zoufalství? Jestli po Dubčekovi nezůstane nic, ty dlouhé strašné pauzy, kdy nemohl dýchat, kdy před celým národem, který byl přilepený na přijímačích, lapal po dechu, ty pauzy po něm zůstanou. V těch pauzách byla celá hrůza, která dopadla na jejich zemi. Bylo to sedmého dne invaze, poslouchala ten projev v redakci jednoho

deníku, který se v těch dnech proměnil v noviny odboje. Všichni, kdo tam Dubčeka poslouchali, ho v té chvíli nenáviděli. Měli mu za zlé kompromis, který

připustil, cítili se poníženi jeho ponížením a jeho slabost je urážela. Když si teď v Curychu vzpomíná na tu chvíli, necítí už k Dubčekovi opovržení. Slovo slabost jí už nezní jako odsudek. Když je člověk konfrontován s přesilou je vždycky slabý, i když má atletické tělo jako Dubček. Ta slabost, která jim tehdy připadala nesnesitelná, odpudivá a která je vyhnala ze země, ji náhle přitahovala. Uvědomovala si, že patří k slabým, do tábora slabých, do země

slabých a že jim má být věrna právě proto, že jsou slabí a lapají po dechu uprostřed věty. Byla přitahována tou slabostí jako závratí. Byla jí přitahována, protože se sama cítila slabá. Znovu začala žárlit a znovu se jí třásly ruce. Tomáš to viděl a udělal gesto, které dobře znala, vzal její ruce do svých chtěl je uklidnit svým stiskem. Vytrhla se mu.

"Co je ti?" řekl.

"Nic."

"Co chceš, abych pro tebe udělal?"

"Chci, abys byl starý. O deset let starší. O dvacet let starší!" Chtěla tím říci: Chci, abys byl slabý. Abys byl tak slabý jako j á.

—27. --Karenin si stěhování do Švýcarska nikdy nepřál. Karenin nenáviděl změny. Pejskův čas se neděje ve směru přímky, nepohybuje se dopředu pořád dál, od jedné věci k další. Děje se v kruhu podoben času hodinových ručiček, které také neběží

bláznivě někam dopředu, ale otáčejí se dokola po ciferníku, den ze dne po stejné dráze. Stačilo, že si v Praze koupili novou židli nebo přemístili květináč a Karenin to zaznamenal s nevolí. Vyrušilo ho to z jeho času. Je to jako kdyby ručičkám na ciferníku pořád vyměňovali číslice.

Přesto se mu podařilo brzy obnovit i v curyšském bytě starý řád a staré ceremonie. Stejně jako v Praze vyskočil za nimi ráno na postel, aby je přivítal do dne, doprovázel pak Terezu na první ranní nákup a vyžadoval si jako v Praze pravidelnou procházku.

Byl orlojem jejich života. Když na ni přicházely chvíle beznaděje, říkala si, že musí vydržet kvůli němu, protože on je ještě slabší než ona, snad ještě slabší než Dubček a její opuštěná vlast.

Vrátili se z procházky a právě zvonil telefon. Zvedla sluchátko a ptala se, kdo volá.

Byl to ženský hlas, mluvil německy a dožadoval se Tomáše. Ten hlas byl netrpělivý a Tereze se zdálo, že se z něho ozývá opovržení. Když řekla, že Tomáš

není doma a že neví, kdy se vrátí, žena na druhé straně se zasmála a bez pozdravu položila sluchátko.

Tereza věděla, že se nestalo vůbec nic. Mohla to být sestra z nemocnice, pacientka, sekretářka, kdokoli. Ale přesto byla rozrušená a nemohla se vůbec na nic soustředit. Tehdy si uvědomila, že ztratila i ten zbytek síly, který měla kdysi v Čechách a že tento naprosto bezvýznamný incident není vůbec s to unést. Kdo je v cizině, jde v prázdném prostoru vysoko nad zemí bez záchranné sítě, kterou člověku poskytuje jeho vlastní země, kde má rodinu, kolegy, přátele snadno se domluví jazykem, který zná od dětství. V Praze byla na Tomášovi závislá jen srdcem. Zde na něm závisí vším. Kdyby ji opustil, co by se tu s ní

stalo? Má tedy prožít už celý svůj život ve strachu, že ho ztratí?

Říká si: Jejich setkání bylo od počátku založeno na omylu. Anna Karenina, kterou tiskla pod paží, byla falešná legitimace, kterou Tomáše oklamala. Vytvořili jeden pro druhého peklo, i když se mají rádi. To, že se mají rádi, je důkazem, že chyba není v nich samých, v jejich jednání nebo v jejich nestálém citu, ale v tom, že se k sobě nehodí, protože on je silný a ona je slabá. Je jako Dubček, který dělá uprostřed jediné věty půl minutovou pauzu, je jako jej í vlast, která

koktá, lapá po dechu a nemůže mluvit.

Ale právě ten slabý musí umět být silný a odejít, když ten silný je příliš slabý, než aby uměl slabém ublížit.

Tak si to říkala a tiskla tvář ke Kareninově chlupaté hlavě: "Nezlob se, Karenine. Ještě jednou budeš muset změnit byt."

—28. --Seděla přitištěna v koutku kupé, těžký kufr měla nad hlavou. Karenin se jí tiskl u nohou. Myslila na kuchaře z restaurace, kde byla zaměstnána, když žila matky. Využíval každé příležitosti, aby ji plácl po zadku a mnohokrát přede všemi vyzýval, aby se s ním šla vyspat. Bylo to zvláštní, že myslila právě na něho. Představoval pro ni přímo příklad všeho, co se jí hnusilo. Ale teď nemyslila než

na to, že ho vyhledá a řekne mu: "Říkal jsi, že se se mnou chceš vyspat. Jsem zde." Toužila, udělat něco, aby už nebylo cesty zpátky. Toužila zničit brutálně celou minulost svých posledních sedmi let. Byla to závrať. Omamující, nepřekonatelná touha po pádu.

Mohli bychom závrať také nazvat opilstvím slabosti. Člověk si uvědomuje svou slabost a nechce se jí bránit, nýbrž poddat. Je opilý svou slabostí, chce být ještě slabší, chce upadnout uprostřed náměstí, přede všemi, chce být dole a ještě níž než dole.

Přesvědčovala se o tom, že nezůstane v Praze a nebude už dělat fotografku. Vrátí se do malého města, z něhož ji kdysi odvolal hlas Tomáše. Ale když přijela do Prahy, musila tam přece jen nějaký čas zůstat, aby zařídila mnoho praktických věcí. Začala svůj odjezd odkládat.