Tak uplynulo pět dnů a v bytě se náhle objevil Tomáš. Karenin mu dlouho vyskakoval k tváři, takže je na dlouhou chvíli zbavil nutnosti něco si říct. Bylo jim, jako by stáli uprostřed sněhové pláně a třásli se zimou. Pak k sobě přistoupili jako milenci, kteří se dosud nepolíbili. Zeptal se: "Všechno tu bylo v pořádku?"
"Ano," odpověděla.
"Byla jsi v týdeníku?"
"Telefonovala jsem tam."
"A?"
"Nic. Čekala jsem."
"Na co?"
Neodpověděla. Nemohla mu říci, že čekala na něho.
---29. --Vracíme se k okamžiku, který už známe. Tomáš byl zoufalý a bolel ho žaludek. Usnul až velmi pozdě v noci.
Brzy poté se probudila Tereza. (Ruská letadla kroužila nad Prahou a v jejich hluku se nedalo spát.) Její první myšlenka byla: Vrátil se kvůli ní. Kvůli ní
změnil svůj osud. Teď už to není on, kdo bude zodpovědný za ni, teď je ona zodpovědná za něho.
Ta odpovědnost jí připadala nad její síly.
Ale pak si najednou vzpomněla, že včera, chvíli poté se objevil ve dveřích bytu, bilo na pražském kostele šest hodin. Když se poprvé setkali, služba jí končila v šest. Viděla ho sedět před sebou na žluté lavičce slyšela znít zvony na věži. Ne, to nebyla pověrčivost, to byl smysl pro krásu který ji zbavil tísně a naplnil touhou žít. Ptáci náhod se j í znovu slétali na ramena. Měla slzy v očích a byla nesmírně šťastna, že ho slyší dýchat vedle sebe.
TŘETÍ ČÁST - Nepochopená slova
1. --Ženeva je město vodotrysků a kašen,
parků, v nichž stojí kiosky, kde kdysi hrávala hudba. I budova university se ztrácí ve stromech. Franz před chvílí
skončil dopolední přednášku a vyšel z budovy. Z hadic tryskala rozprašovaná voda na trávník a on byl ve výborné náladě. Šel z university přímo za svou milenkou. Bydlila pár ulic odtud.
Stavoval se u ní často, ale vždy jen jako pozorný přítel, nikdy jako milenec. Kdyby se s ní miloval v jej ím ženevském ateliéru, šel by během jediného dne od jedné ženy ke druhé, od manželky k milence a zpět, a protože v Ženevě spěj í
manželé po francouzském způsobu na jedné posteli, šel by tedy během několika hodin z postele jedné ženy do postele druhé ženy. Zdálo se mu, že by tím ponížil milenku i manželku a konec konců i sám sebe.
Jeho láska k ženě, do níž se zamiloval před několika měsíci, mu byla tak vzácná, že se pro ni snažil vytvořit ve svém životě samostatný prostor, nepřístupné
území čistoty. Byl zván často přednášet na různé zahraniční university a přijímal teď tedy horlivě všechna pozvání. Protože jich nebylo dost, vymýšlel si ještě navíc neskutečné kongresy a symposia, aby mohl své odjezdy odůvodnit manželce. Jeho milenka, která disponovala volně svým časem, ho doprovázela. Umožnil j í tak, aby poznala během krátké doby mnoho evropských a jedno americké město.
"Za deset dnů, nejsi-li proti tomu, mohli bychom odjet do Palerma," řekl.
"Dám přednost Ženevě," odpověděla. Stála před štaflemi s rozmalovaným plátnem a pozorovala svůj obraz.
"Jak chceš žít a nepoznat Palermo?" snažil se žertovat.
"Já Palermo znám," řekla.
"Jak to," ptal se skoro žárlivě.
"Moje známá mi odtud poslala pohlednici. Přilepila jsem si ji lepicí páskou na záchodě. Copak sis j í nevšiml?"
Potom dodala: "Byl jeden básník z počátku století. Byl už velmi starý a jeho sekretář ho vedl na procházku. 'Mistře,' říká mu, 'podívejte se nahoru! Dnes letí nad městem první letadlo!' 'Umím si představit,' řekl mistr svému sekretáři a nezvedl oči ze země. Vidíš, a já si umím představit Palermo. Jsou tam stejné
hotely stejná auta jako ve všech městech. V mém ateliéru jsou aspoň pořád jiné obrazy."
Franz zesmutněl. Zvykl si na takové spojení milostného života s cestováním, že vkládal do výzvy "pojedeme do Palerma!" jednoznačně erotický vzkaz. Prohlášení
"dám přednost Ženevě!" mělo proto pro něho jasný smysclass="underline" jeho milenka po něm už netouží jako po milenci.
Jak je to možné, že je před ní tak nejistý? Neměl k tomu přece nejmenší důvod!
Byla to ona, ne on, kdo projevil první erotickou iniciativu krátce po jejich seznámení; byl hezký muž, byl na vrcholu vědecké kariéry, byl dokonce obáván svými kolegy, protože projevoval v odborných diskusích pýchu a tvrdohlavost. Proč tedy myslí každý den na to, že ho jeho milenka opustí?
Nemohu to pochopit jinak, než že láska pro něho nebyla prodloužením jeho veřejného života nýbrž jeho protipólem. Znamenala pro něho touhu odevzdat se milované ženě na milost a nemilost. Ten, kdo se vzdá tomu druhému jako voj ák do zajetí, musí předem odhodit jakoukoli zbraň. A nemá-li žádnou obranu proti ráně, nemůže se ubránit tomu, aby se ptal, kdy ta rána přijde. Proto mohu říci: pro Franze znamenala láska ustavičné očekávání rány.
Zatímco se odevzdával své úzkosti, jeho milenka odložila štětec a odešla do vedlejší místnosti. Vrátila se s lahví vína. Beze slova ji otevřela a nalila víno do dvou sklenic.
Spadl mu kámen ze srdce a byl si k smíchu. Slova "dám přednost Ženevě!" neznamenala, že se s ním nechce milovat, ale právě naopak, že ji už nebaví omezovat chvíle lásky jen na cizí města.
Zvedla sklenku a vypila ji do dna. Také Franz pozvedl sklenici a napil se. Byl ovšem hrozně rád, že odmítnutí cesty do Palerma se ukázalo být výzvou k milování, ale bylo mu toho vzápětí i trochu líto: jeho milenka se rozhodla zrušit řeholi čistoty, kterou vnesl do jejich vztahu: nepochopila jeho úzkostnou snahu uchránit lásku před banalitou a oddělit ji radikálně od jeho manželského domova.
Nemilovat se s malířkou v Ženevě byl vlastně trest, který uložil sám sobě za to, že je ženatý s jinou ženou. Pociťoval to jako jakousi vinu či defekt. I když
erotický život s manželkou nestál za řeč, přece jen spali na jedné posteli, probouzeli se v noci hlasitým dechem toho druhého a vdechovali navzájem pachy svých těl. Spal by jistě raději sám, jenomže společná postel zůtávala symbolem manželství a symboly, jak víme, jsou nedotknutelné.
Pokaždé, když uléhal vedle manželky do postele, myslil na to, že si ho jeho milenka představuje, jak léhá vedle své manželky do postele. Pokaždé se při té
myšlence styděl a právě proto chtěl oddálit v prostou co nejdál postel, kde spal s manželkou, od postele, kde se miloval s milenkou.
Malířka si znovu nalila víno, upila, a potom mlčky, s jakousi podivnou nevšímavostí, jako by tu Franz vůbec nebyl, si svlékala pomalu halenku. Chovala se jako adept herectví, který má ukázat v hodině cvičení na konservatoři, jak si počíná, když je sám v místnosti a nikdo ho nevidí.
Byla jen v sukni a v podprsence. Pak (jako by si teprve teď všimla, že není v místnosti sama) se zadívala na Franze dlouhým pohledem.
Ten pohled ho uvedl do rozpaků, protože mu nerozuměl. Mezi všemi milenci se rychle vytvoří pravidla hry, jichž si nejsou vědomi, ale která platí a nelze je porušit. Pohled, který na něho v té chvíli upřela, se vymykal těm pravidlům; neměl nic společného s pohledy a gesty, které předcházely obvykle jejich milování. Nebyla v něm ani výzva ani koketnost, spíš jakási otázka. Jenomže Franz neměl nejmenší tušení, na co se ten pohled ptá.
Potom svlékla sukni. Vzala Franze za ruku a obrátila ho k velkému zrcadlu, které stálo krok od nich opřeno o zeď. Nepouštěla jeho ruku a dívala se do zrcadla pořád tím dlouhým, tázavým pohledem, chvíli na sebe, chvíli na něho. U zrcadla byl na zemi podstavec, na němž byla nasazena stará černá pánská
buřinka. Shýbla se pro ni a nasadila si ji na hlavu. Obraz v zrcadle se rázem změniclass="underline" byla tam teď žena v prádle, krásná, nepřístupná, lhostejná, a na hlavě