měla nasazenu strašlivě nepatřičnou buřinku. Držela za ruku muže v šedivém obleku s kravatou.
Znovu se musil usmát tomu, jak nerozumí své milence. Nesvlékla se proto, aby ho vyzvala k milování, ale aby provedla jakýsi podivný šprým, soukromý happening pro ně dva. Chápavě a souhlasně se usmál.
Čekal, že malířka odpoví na jeho úsměv úsměvem, ale nedočkal se. Nepouštěla jeho ruku a dívala se v zrcadle střídavě na sebe a na něho.
Doba happenningu překročila svou hranici. Franzovi se zdálo, že šprým (i když byl ochoten ho považovat za půvabný) trvá už příliš dlouho. Vzal proto buřinku něžně mezi dva prsty, s úsměvem ji sundal malířce z hlavy a položil zpátky na podstavec. Bylo to, jak by vymazával gumou vousy, které nakreslilo nezbedné dítě na obrázek Panny Marie.
Ještě několik vteřin zůstala bez hnutí a dívala se na sebe do zrcadla. Pak ji Franz zahrnul
něžnými polibky. Znovu ji prosil, aby s ním odjela na deset dní do Palerma. Slíbila mu to tentokrát bez odmluv a on odešel.
Byl zase ve výborné náladě. Ženeva, kterou celý život proklínal jako metropoli nudy, mu připadala krásná a plná dobrodružství. Byl už na ulici a ohlížel se zpátky vzhůru k širokému oknu ateliéru. Bylo pozdní jaro, horko, nad všemi okny byly napnuty pruhované rolety. Franz došel k parku, nad nímž v dálce se vznášely zlaté kopule pravoslavného chrámu jako pozlacené dělové koule, které neviditelná
síla zadržela těsně před dopadem a nechala tkvět ve vzduchu. Bylo to krásné. Franz scházel dolů k nábřeží, aby tam nasedl na člun městské dopravy a nechal se převézt na severní břeh jezera, kde bydlil.
—2. --Sabina zůstala sama. Vrátila se před zrcadlo. Byla stále jen v prádle. Nasadila si opět buřinku a dlouze se pozorovala. Divila se sama sobě, že už tolik let pronásleduje jeden ztracený okamžik.
Kdysi před mnoha lety k ní přišel Tomáš a buřinka ho zaujala. Nasadil si ji a díval se na sebe do velkého zrcadla, které stejně jako zde stálo tehdy opřeno o zeď v jejím pražském ateliéru. Chtěl vidět, jak by mu slušelo být starostou z minulého století. Když se pak Sabina začala pomalu svlékat, posadil jí buřinku na hlavu. Stáli před zrcadlem (vždycky před ním stáli, když se svlékala) a pozorovali se v něm. Byla jen v prádle a na hlavě měla buřinku. Pak náhle pochopila, že jsou oba tím pohledem vzrušeni.
Jak se to mohlo stát? Ještě před chvílí jí připadala buřinka na její hlavě jako žert. Což je od směšného ke vzrušujícímu jen krůček?
Ano. Když se tehdy na sebe dívala do zrcadla, neviděla tam v prvních vteřinách než rozmarnou situaci. Ale vzápětí bylo komické překryto vzrušujícím: buřinka neznamenala žert ale násilí; násilí na Sabině, na její ženské důstojnosti. Viděla se s obnaženýma nohama, v tenkých kalhotkách, skrze něž prosvítal klín. Prádlo podtrhovalo půvab jejího ženství a tvrdý mužský klobouk to ženství
popíral, znásilňoval, zesměšňoval. Tomáš stál vedle ní oblečen, z čehož vyplývalo, že podstatou toho, co oba vidí, není legrace (to by přece i on musil být v prádle a v buřince), nýbrž ponížení. Místo toho, aby to ponížení odmítla, ona ho pyšně a provokativně předváděla, jako kdyby se nechala dobrovolně a veřejně znásilňovat, a najednou už nemohla dál a strhla Tomáše na zem. Buřinka se zakutálela pod stůl a oni se zmítali na koberci pod zrcadlem. Vraťme se ještě k buřince:
Nejdříve byla nejasnou vzpomínkou na zapomenutého dědečka, starostu malého českého města v minulém století.
Za druhé byla památkou na tatínka. Po pohřbu si její bratr přivlastnil všechen majetek po rodičích a ona z pyšného vzdoru se odmítla hádat o svá práva. Prohlásila sarkasticky, že si bere buřinku jako jediné dědictví po otci. Za třetí byla rekvizitou milostných her s Tomášem.
Za čtvrté byla znakem její originality, kterou vědomě pěstovala. Nemohla si s sebou vzít do emigrace mnoho věcí a vzala-li si tento objemný a nepraktický
předmět, znamenalo to, že se musila vzdát jiných praktičtějších. Za páté: v cizině se buřinka stala sentimentálním objektem. Když přijela za Tomášem do Curychu, vzala si buřinku s sebou a měla ji na hlavě, když mu otvírala dveře hotelového pokoje. Tehdy se stalo něco, s čím nepočítala: buřinka nebyla ani veselá ani vzrušující, stala se památkou na uplynulý čas. Byli oba dojati. Milovali se jako nikdy předtím: pro obscénní hry nebylo místa, protože jejich setkání nebylo pokračováním erotických schůzek, kdy pokaždé vymýšleli nějakou novou malou neřest, ale rekapitulací času, zpěvem o jejich společné
minulosti, sentimentálním resumé nesentimentálního příběhu, který se ztrácel v dálce.
Buřinka se stala motivem hudební skladby, jíž je Sabinin život. Ten motiv se znovu a znovu vracel a pokaždé měl jiný význam; všechny ty významy pluly buřinkou jako voda řečištěm. A mohu říci, že to bylo Herakleitovo řečiště:
"nikdy nevstoupíš dvakrát do téže řeky!": buřinka byla koryto, v němž Sabina viděla téci pokaždé jinou řeku, jinou sémantickou řeku: stejný předmět probouzel pokaždé jiný význam, ale spolu s tím významem se ozývaly (jako echo, jako průvod ech) všechny významy minulé. Každý nový zážitek zněl stále bohatším souzvukem. Tomáš a Sabina byli v curyšském hotelu dojati pohledem na buřinku a milovali se skoro v pláči, protože ta černá věc nebyla jen vzpomínkou na jejich milostné
hry, ale i památkou na Sabinina otce a na dědečka, který žil ve století bez aut a letadel. Teď snad můžeme lépe pochopit propast, která oddělovala Sabinu a Franze: on naslouchal dychtivě příběhu jej ího života a ona naslouchala stejně dychtivě
jemu. Rozuměli přesně logickému významu slov, která si říkali, neslyšeli však šumění sémantické řeky, která těmito slovy protékala.
Proto, když si před ním nasadila buřinku, byl Franz v rozpacích, jako kdyby na něho někdo promluvil cizím jazykem. Neshledával to ani obscénní, ani sentimentální, bylo to jen nesrozumitelné gesto, které ho uvádělo do rozpaků absencí významu.
Dokud jsou lidé ještě mladí a hudební skladba jejich života je teprve u svých prvních taktů, mohou ji psát společně a vyměňovat si motivy (tak jako si Tomáš a Sabina vyměnili motiv buřinky), ale když se setkaj í a jsou už starší, jejich hudební skladba je více méně uzavřena a každé slovo, každý předmět znamená něco jiného ve skladbě jednoho i druhého.
Kdybych sledoval všechny rozhovory mezi Sabinou a Franzem, mohl bych sestavit z jejich neporozumění veliký slovník. Spokojme se s malým slovníkem.
—3. --Malý slovník nepochopených slov (první část)
Žena
Být ženou je pro Sabinu úděl, který si nevybrala. To, co jsme si nevybrali, nemůžeme považovat ani za svou zásluhu ani za svůj nezdar. Sabina se domnívá, že je třeba mít k přidělenému údělu korektní vztah. Bouřit se proti tomu, že se narodila ženou, jí připadá stejně pošetilé jako zakládat si na tom. Jednou během jednoho z jejich prvních setkání jí řekl Franz se zvláštním důrazem: "Sabino, vy jste žena." Nechápala, proč jí to oznamuje se slavnostním výrazem Kryštofa Kolumba, který právě uviděl břeh Ameriky. Teprve později pochopila, že slovo žena, na které položil zvláštní důraz, neznamená pro něho označení jednoho ze dvou lidských pohlaví nýbrž hodnotu. Ne každá žena je hodna být nazývána ženou.
Ale je-li Sabina pro Franze ženou, co je pro něho Marie-Claude, jeho skutečná manželka? Před více než dvaceti lety, několik měsíců po jejich seznámení, mu vyhrožovala, že si vezme život, když ji opustí. Franze ta hrozba okouzlila. Marie-Claude se mu příliš nelíbila, zato jej í láska mu připadala nádherná. Zdálo se mu, že tak velké lásky není hoden a že by se měl před ní hluboko poklonit. Poklonil se tedy až k zemi a oženil se s ní. I když Marie-Claude už nikdy neprojevila takovou intensitu citu jako ve chvíli, kdy mu hrozila sebevraždou, zůstal hluboko v něm živý imperativ: nesmí j í nikdy ublížit a musí si v ní vážit ženy.