zhasínat při milování lampu a proto nechává rozsvíceno malé světlo nad postelí. Ve chvíli, kdy vnikne do Sabiny, zavírá však oči. Slast, která ho naplní, žádá
si tmy. Ta tma je ryzí, čistá, bez představ a vidin, ta tma nemá konce, nemá hranic, ta tma je nekonečno, které si každý nosíme v sobě. (Ano, kdo hledá nekonečno, ať zavře oči!)
Ve chvíli, kdy cítí, jak se slast šíří jeho tělem, Franz se roztahuje a rozplývá do nekonečna své tmy, stává se sám nekonečnem. Ale čím víc se muž stává větším ve své vnitřní tmě, tím více se zmenšuje ve své vněj ší podobě. Muž se zavřenýma očima je troskou muže. Sabině je ten pohled nepříjemný, nechce se na Franze dívat a zavírá proto oči též. Ale tato tma pro ni neznamená nekonečno, nýbrž
pouhý nesouhlas s viděným, negaci viděného, odmítnutí vidět.
—4. --Sabina se dala přemluvit, aby navštívila společnost krajanů. Zase diskutovali o tom, zda se proti Rusům mělo či nemělo bojovat se zbraní v ruce. Samozřejmě, že zde, v bezpečí emigrace, všichni prohlašovali, že se bojovat mělo. Sabina řekla:
"Tak se tam vraťte a bojujte."
To neměla říct. Muž s prošedivělými naondulovanými vlasy na ni napřáhl dlouhý ukazovák: "Takhle nemluvte. Všichni máte odpovědnost za to, co se tam stalo. I vy. Co jste doma udělala proti komunistickému režimu? Malovala jste si obrazy, to bylo všechno..."
Hodnocení a prověřování občanů je hlavní a nepřetržitá sociální činnost v komunistických zemích. Má-li mít malíř povolenu výstavu, má-li občan dostat víza, aby mohl jet na prázdniny k moři, má-li se fotbalista stát členem národního mužstva, musí být shromážděny nejdříve všechny posudky a zprávy o něm (od domovnice, od kolegů, od policie, od stranické organizace, od odborů) a tyto posudky jsou pak zvláštními, k tomu určenými úředníky sečteny, zváženy, zrezumovány. To, o čem posudky mluví, se však nijak netýká schopnosti občana malovat, hrát fotbal nebo jeho zdraví, které vyžaduje, aby strávil prázdniny u moře. Týkaj í se jen a jen toho, čemu se říkalo "občanův politický profil" (tedy toho, co občan říká, co si myslí jak se chová, jak se zúčastňuje schůzí či májových průvodů). Protože všechno (všední život, pracovní postup i prázdniny) závisí na tom, jak bude občan hodnocen, musí se každý (chce-li hrát fotbal za národní mužstvo, mít výstavu obrazů nebo strávit prázdniny u moře) chovat tak, aby byl zhodnocen příznivě.
Na to teď myslila Sabina, když slyšela mluvit šedovlasého muže. Nestaral se o to, zda jeho krajané hrají dobře fotbal nebo dobře malují (nikdo z Čechů se nikdy nestaral o to, co Sabina maluje), ale zda se stavěli proti komunistickému režimu aktivně či jen pasivně, doopravdy či jen naoko, od počátku či až dnes. Protože byla malířka, všímala si dobře lidských tváří a znala z Prahy fyziognomii lidí, jejichž vášní je prověřovat a hodnotit druhé. Všichni z nich měli ukazovák o něco delší než prostřední prst a mířili jím proti těm, k nimž
mluvili. Ostatně i prezident Novotný, který vládl v Čechách čtrnáct let až do roku 1968, měl přesně takové holičem nakulmované vlasy a ukazovák nejdelší ze všech obyvatel střední Evropy.
Když zasloužilý emigrant uslyšel z úst malířky, jejíž obrazy nikdy neviděl, že se podobá komunistickému prezidentovi Novotnému, zbrunátněl, zbledl, ještě
jednou zbrunátněl, ještě jednou zbledl, neřekl nic a odmlčel se. Všichni mlčeli spolu s ním, až se Sabina konečně zvedla a odešla.
Byla z toho nešťastná, ale už dole na chodníku ji napadlo: Proč by se vlastně měla stýkat s Čechy? Co ji s nimi spojuje? Krajina? Kdyby měl každý z nich říci, co si představuje pod jménem Čechy, obrazy, které by jim vystupovaly před očima by byly docela nestejnorodé a netvořily by žádnou jednotu. Anebo kultura? Ale co to je? Dvořák a Janáček?
Ano. Ale co když Čech nemá pro hudbu smysl? Podstata češství se rázem rozplyne.
Anebo velcí mužové? Jan Hus? Nikdo z tamtěch lidí nečetl ani řádku z jeho knih. Jediné, čemu byli s to svorně rozumět, byly plameny, sláva plamenů v nichž
uhořel jako kacíř na hranici, sláva popele, v který se proměnil, takže podstata češství, říká si Sabina, je pro ně právě jen popel, nic víc. Ty lidi spojuje jen jejich porážka a výčitky, které adresuj í jeden druhému.
Šla rychle ulicí. Víc než rozchod s emigranty ji teď rozrušily jej í myšlenky. Věděla, že jsou nespravedlivé. Mezi Čechy byli přece i jiní lidé než ten muž s dlouhým ukazovákem. Ticho rozpaků, které následovalo za jejími slovy, zdaleka neznamenalo, že by byli všichni proti ní. Spíš byli zmateni tou náhlou nenávistí, tím neporozuměním, jehož se tu v emigraci všichni stávaj í obětí. Proč
jí jich není spíš líto? Proč je nevidí jako dojemné a opuštěné?
My již víme, proč ne: Už když zradila otce, otevřel se před ní život jako dlouhá cesta zrad a každá nová zrada ji přitahovala jako neřest a jako vítězství. Nechce a nebude stát v řadě! Nebude stát v řadě pořád se stejnými lidmi a stejnými řečmi! Proto je tak rozrušena vlastní nespravedlivostí. To rozrušení
není nepříjemné, naopak, Sabina má pocit, jako by právě nad něčím zvítězila a někdo neviditelný j í za to tleskal.
Vzápětí za tím opojením se však ozvala úzkost: Někde ta cesta přece musí končit!
Jednou přece musí přestat zrazovat! Jednou se musí zastavit!
Byl večer a spěchala po nástupišti. Vlak do Amsterodamu byl přistaven. Hledala svůj vagón. Otevřela dveře kupé, k nimž ji dovedl laskavý průvodčí, a uviděla Franze sedět na rozestlaném lůžku. Vstal, aby ji přivítal, a ona ho objala a pokryla polibky.
Měla strašnou touhu mu říci jako nejbanálnější ze všech žen: Nepouštěj mne, drž mne u sebe, zkroť mne, zotroč mne, buď silný! Ale to byla slova, která nemohla a neuměla vyslovit.
Když ho pustila z objetí, řekla jenom: "Jsem strašně ráda, že jsem s tebou." Při její zdrženlivé povaze to bylo nejvíc, co uměla říci.
—5. --Malý slovník nepochopených slov (pokračování)
Průvody
Lidé v Itálii nebo ve Francii to mají snadné. Když je rodiče nutí chodit do kostela, pomstí se jim tím, že vstoupí do strany (komunistické, maoistické, trockistické a pod.). Jenomže Sabinu otec posílal nejprve do kostela a pak ji on sám ze strachu nutil, aby chodila do komunistického Svazu mládeže. Když šla v průvodu na prvního máje, neuměla jít do rytmu, takže dívka, která šla za ní, ji okřikovala a schválně jí šlapala na paty. Když se zpívalo do pochodu, nikdy neznala text písní, a otvírala jen němě ústa. Ale její kolegyně si toho všimly a žalovaly na ni. Nenáviděla od mládí všechny průvody. Franz studoval v Paříži a protože byl mimořádně nadaný, měl zajištěnu vědeckou kariéru vlastně od svých dvaceti let. Už tehdy věděl, že prožije celý život v prostoře universitního kabinetu, veřejných knihoven a dvou, tří poslucháren; ta představa v něm vzbuzovala pocit, že se udusí. Měl touhu vystoupit ven ze svého života, jako se vystupuje z bytu na ulici.
Proto, dokud žil v Paříži, chodil tak rád na manifestace. Bylo to krásné jít něco oslavovat, něco vyžadovat, proti něčemu protestovat, nebýt sám, být pod oblohou a být s jinými. Průvody valící se po bulváru Saint Germain nebo od náměstí Republiky k Bastile ho fascinovaly. Pochodující a křičící zástup byl pro něho obrazem Evropy a jejích dějin. Evropa, to je Veliký Pochod. Pochod od revoluce k revoluci, od boje k boji, stále vpřed.
Mohl bych to říci také jinak: Franzovi připadal jeho život mezi knihami neskutečný.