Toužil po skutečném životě, po doteku druhých lidí, kteří mu jdou bok po boku, po jejich křiku. Neuvědomoval si, že právě to, co považuje za neskutečné (práce v samotě kabinetu a knihoven) je jeho skutečný život, kdežto průvody, které mu představovaly realitu, nejsou než divadlo, tanec, slavnost, jinak řečeno: sen.
Sabina bydlila v době studií v koleji. Na prvního máje musili všichni už brzo ráno odejít na seřadiště průvodu. Aby tam nikdo nechyběl, studentští funkcionáři kontrolovali, zda je budova prázdná. Schovala se proto na záchodě, a když už
byli všichni dávno pryč, odešla do svého pokoje. Bylo ticho, jaké nikdy nezažita. Jenom z dálky se ozývala pochodová hudba. Bylo to, jako by byla skryta uvnitř mušle a z dálky se ozývalo moře nepřátelského světa. Rok dva poté, co odešla z Čech, ocitla se čirou náhodou v Paříži, právě na výročí ruské invaze. Konala se protestní manifestace a ona nemohla odolat, aby se j í též nezúčastnila. Mladí Francouzi zvedali pěsti a křičeli hesla proti sovětskému imperialismu. Ta hesla se j í líbila, ale najednou s překvapením zjistila, že je není s to křičet spolu s ostatními. Nevydržela v průvodu déle než několik minut.
Svěřila se s tím zážitkem francouzským přátelům. Divili se: "Tak ty nechceš bojovat proti okupaci své země?" Chtěla jim říci, že za komunismem, fašismem všemi okupacemi a invazemi se skrývá základněj ší a obecněj ší zlo; obrazem toho zla se pro ni stal pochodující průvod lidí, kteří vztyčují ruce a křičí unisono stejné slabiky. Ale věděla, že by jim to neuměla vysvětlit. V rozpacích převedla rozhovor na jiné téma.
Krása New Yorku
Chodili po New Yorku celé hodiny; pohled se měnil každým krokem, jako by šli klikatým chodníkem v úchvatné horské krajině: uprostřed chodníku klečel mladík a modlil se, kus od něho, opřena o strom, dřímala krásná černoška, muž v černém obleku kráčel přes silnici a velikými gesty dirigoval neviditelný orchestr, v kašně tryskala voda a kolem ní seděli stavební dělníci a obědvali. Železné
žebříky šplhaly po fasádách ošklivých domů z červených cihel, ale domy byly tak ošklivé, že byly vlastně krásné, v jejich sousedství stál velký skleněný
mrakodrap a za ním jiný mrakodrap, na jehož střeše byl vystavěn malý arabský palác s věžičkami, galeriemi a zlacenými sloupy.
Vzpomněla si na své obrazy: také na nich se setkávaly věci, které k sobě nepatřily: staveniště hutí a za ním petrolejová lampa; anebo ještě jiná lampa, její starodávné stínidlo z malovaného skla je roztříštěno na malé střepiny, které se vznášejí nad pustou krajinou bažin.
Franz řekclass="underline" "Evropská krása měla vždycky intencionální ráz. Byl tu estický záměr a dlouhodobý plán, podle něhož člověk během celých desetiletí budoval gotickou katedrálu anebo renesanční město. Krása New Yorku má úplně jinou bázi. Je to neintencionální krása. Vznikla bez lidského úmyslu asi jako krápníková jeskyně. Tvary, samy o sobě ošklivé, se dostávají náhodou, bez plánu, do tak neuvěřitelných sousedství, že zazáří zázračnou poesií." Sabina řekla: "Neintencionální krása. Ano. Dalo by se také říci: krása jakožto omyl. Než krása zmizí úplně ze světa, bude ještě chvíli existovat jako omyl. Krása jako omyl je poslední fáze v dějinách krásy."
A vzpomněla si na svůj první zralý obraz; vznikl dík tomu, že j í na něj omylem skanula červená barva. Ano, její obrazy byly založeny na kráse omylu a New York byl tajnou a pravou vlastí jej ího malování.
Franz řekclass="underline" "Možná že neintencionální krása New Yorku je mnohem bohatší a pestřejší než příliš přísná a komponovaná krása lidského projektu. Ale není to už evropská krása. Je to cizí svět."
Cožpak je přece jen něco, o čem si myslí oba totéž? Ne. Je tu rozdíl. Cizota newyorské
krásy Sabinu strašlivě přitahuje. Franze fascinuje, ale i děsí; vzbuzuje v něm stesk po Evropě. Sabinina vlast
Sabina rozumí jeho nechuti k Americe. Franz je ztělesněním Evropy: jeho matka pocházela z Vídně, jeho otec byl Francouz, on sám je Švýcar. Franz se zase obdivuje Sabinině vlasti. Když mu vypráví o sobě a o svých přátelích z Čech, Franz slyší slova vězení, pronásledování, tanky v ulicích, emigrace, letáky, zakázaná literatura, zakázané výstavy, a cítí podivnou závist spojenou s nostalgií.
Svěřuje se Sabině: "Jednoho dne o mně napsal jeden filosof, že všechno, co říkám, jsou nedokazatelné spekulace a nazval mne 'Sokratem téměř
nepravděpododobným'. Cítil jsem se strašně ponížen a odpověděl jsem mu zuřivým tónem. Představ si! Tahle směšná epizoda byl největší konflikt, jaký jsem kdy zažil! Tam dosáhl můj život maxima svých dramatických možností! Žijeme oba dva v různých měřítcích. Vstoupila jsi do mého života jako Gulliver do říše trpaslíků."
Sabina protestuje. Říká, že konflikt, drama, tragédie neznamenají vůbec nic, žádnou hodnotu, nic, co by zasloužilo úcty či obdivu. To, co může každý závidět Franzovi, je práce, kterou mohl v klidu vykonat.
Franz vrtí hlavou: "Když je společnost bohatá, lidé nemusí pracovat rukama a věnují se duševní činnosti. Je čím dál více universit a čím dál více studentů. Aby mohli studenti absolvovat, musí si vymyslit témata diplomních prací. Témat je nekonečné množství, protože o všem na světě je možno napsat pojednání. Popsané listy papíru se vrší do archívů, které jsou smutnější než hřbitov, protože do nich nikdo nevstoupí ani na Svátek mrtvých. Kultura zaniká v množství
produkce, v lavině písmen, v šílenství kvantity. To je důvod, proč ti říkám, že jedna zakázaná kniha ve tvé bývalé vlasti znamená nekonečně víc než miliardy slov, které chrlí naše university."
Vtomto smyslu bychom mohli pochopit Franzovu slabost pro všechny revoluce. Sympatizoval kdysi s Kubou, potom s Čínou a když ho znechutila krutost jejich režimů, smířil se melancholicky s tím, že už mu zbývá jen to moře písmen, která
nic neváží a nejsou životem. Stal se profesorem v Ženevě (kde se žádné Manifestace nekonají) a v jakémsi odříkání (v samotě bez žen a bez průvodů) vydal se značným úspěchem několik vědeckých knih. Pak jednoho dne přišla Sabina jako zjevení; přišla ze země, kde už dávno žádné revoluční iluze nekvetly, ale kde zůstalo to, co na revolucích nejvíc obdivovaclass="underline" život odehrávající se ve velkém měřítku rizika, odvahy a nebezpečí smrti. Sabina mu vrátila víru ve velikost lidského osudu. Byla o to krásnější, že za její postavou prosvítalo bolestné drama jej í země.
Jenomže Sabina to drama nemilovala. Slova vězení, pronásledování, zakázané knihy, okupace, tanky jsou pro ni ošklivá slova bez nejmenší romantické vůně. Jediné slovo, které se v ní ozývá sladce jako nostalgická vzpomínka na vlast je slovo hřbitov.
Hřbitov
Hřbitovy v Čechách se podobají zahradám. Hroby jsou přikryty trávníkem s barevnými květinami. Skromné pomníky se ztrácejí v zeleni listů. Když se setmí, je na hřbitově plno malých rozžatých svíček, takže se zdá, že mrtví pořádaj í
dětský bál. Ano, dětský bál, protože mrtví jsou nevinní jako děti. I když byl život plný krutostí, na hřbitovech vládl vždycky mír. I za války, za Hitlera, za Stalina, za všech okupací. Když j í bylo smutno, sedla do auta a jela daleko za Prahu procházet se na některý z venkovských hřbitovů, které měla ráda. Ty hřbitovy na pozadí modrých kopců byly krásné jak ukolébavka. Pro Franze byl hřbitov ošklivým skladištěm kostí a kamení.
—6. —"Nikdy bych nejel autem. Mám hrůzu z havárie! I když se člověk nezabije, musí to zanechat trauma na celý život!" řekl sochař a chytil se bezděčně za ukazováček, který si kdysi málem uřízl, když otesával dřevěnou sochu. Zachovali mu ho na ruce jen zázrakem.