"Ale vůbec ne!" hlaholila Marie-Claude, která byla ve vynikající formě: "zažila jsem těžkou havárii a bylo to nádherné! A nikde to nebylo krásněj ší než v nemocnici! Nemohla jsem vůbec spát a tak jsem nepřetržitě četla, ve dne i v noci."
Všichni se na ni dívali s údivem, který ji viditelně blažil. Ve Franzovi se mísil pocit nechuti (věděl, že po zmíněné havárii byla jeho žena velice deprimovaná a bez přestání si stěžovala) s jakýmsi obdivem (její schopnost přetvářet všechno, co zažila, svědčila o imponující vitalitě). Pokračovala: "Tam jsem začala dělit knihy na denní a noční. Opravdu, jsou knihy pro den a knihy, které můžete číst jen v noci."
Všichni dávali najevo obdivný údiv, jen sochař se držel za prst a měl svraštělou tvář dík nepříjemné vzpomínce.
Marie-Claude se na něho obrátila: "Do které skupiny bys zařadil Stendhala?" Sochař neposlouchal a pokrčil v rozpacích rameny. Výtvarný kritik, stojící vedle něho prohlásil, že Stendhal je podle něho denní četbou.
Marie-Claude vrtěla hlavou a pronesla hlaholivě: "Mýlíš se. Ne, ne, ne, mýlíš se! Stendhal je noční autor!"
Franz se zúčastňoval diskuse o nočním a denním umění se značnou roztržitostí, protože myslil jen na to, kdy se tu objeví Sabina. Přemýšleli oba mnoho dní, zda má či nemá přijmout pozvání na tento koktejl. Marie-Claude ho pořádala pro všechny malíře a sochaře, kteří kdy měli výstavu v její soukromé galerii. Od doby, kdy se seznámila s Franzem, Sabina se jeho ženě vyhýbala. Protože se však báli prozrazení, usoudili nakonec, že bude přirozenější a méně podezřelé, když přijde.
Díval se nenápadně směrem k předsíni a při té příležitosti si uvědomil, že na druhém konci salonu se ustavičně ozývá hlas jeho osmnáctileté dcery Marie-Anne. Odešel od skupiny, j íž vládla jeho žena, ke kroužku, jemuž dominovala jeho dcera. Někdo seděl v křesle, jiní stáli, Marie-Anne seděla na zemi. Franz si byl jist, že také Marie-Claude na opačné straně salonu si brzy sedne na koberec. Sednout si před hosty na zem bylo v té době gestem znamenajícím přirozenost, nenucenost, pokrokovost, družnost a pařížskost. Vášeň, s jakou si Marie-Anne sedala všude na zem, byla taková, že se Franz často obával, aby si nesedla na zem v obchodě, kam si chodila kupovat cigarety.
"Na čem teď pracujete, Alane?" zeptala se Marie-Anne muže, u jehož nohou seděla. Alan byl naivní poctivec a chtěl dceři majitelky galerie upřímně odpovědět. Začal j í vysvětlovat svůj nový způsob malování, který je spojením fotografie a olejomalby. Stačil říci asi tři věty, když Marie-Anne začala pískat. Malíř
mluvil pomalu a soustředěně, takže pískání neslyšel.
Franz zašeptaclass="underline" "Můžeš mi říci, proč si pískáš?"
"Protože nejsem ráda, když se mluví o politice," odpověděla nahlas. Opravdu, dva muži stojící ve stejném kroužku, mluvili o nastávajících volbách ve Francii. Marie-Anne, která se cítila povinna řídit zábavu, se zeptala obou mužů, zda půjdou příští týden do divadla poslechnout si Rossiniho operu, kterou v Ženevě provede italský operní soubor. Malíř Alan hledal zatím stále přesněj ší a přesněj ší formulaci, aby vysvětlil svůj nový způsob malby a Franz se styděl za dceru. Aby ji umlčel, prohlásil, že se při operách nekonečně nudí.
"Ty jsi strašný," řekla Marie-Anne a snažila se ze země udeřit otce do břicha,
"hlavní herec je krásný. Ach, jak je krásný! Viděla jsem ho dvakrát a zamilovala jsem se do něho."
Franz konstatoval, že se jeho dcera strašně podobá matce. Proč se nepodobá spíš jemu? Nedá se nic dělat, nepodobá se mu. Slyšel o Marii-Claude nesčetněkrát prohlásit, že je zamilována do toho či onoho malíře, zpěváka, spisovatele, politika a jednou dokonce do jednoho cyklistického závodníka. Samozřejmě, že to byla pouhá rétorika večeří a koktejlů, ale on si přitom přece jen občas vzpomněl, že kdysi před dvaceti lety prohlašovala stejnou věc o něm a že mu přitom hrozila sebevraždou.
Vté chvíli vstoupila do salonu Sabina. Marie-Claude ji uviděla a šla k ní. Její dcera vedla dále konverzaci o Rossinim, ale Franz vnímal jen to, co si říkají obě ženy. Po několika přátelských větách přivítání vzala Marie-Claude do ruky keramický šperk, který visel Sabině kolem krku, a řekla velice nahlas: "Co to máš? To je ošklivé!"
Ta věta Franze upoutala. Nebyla řečena útočně, naopak, hlaholivý smích měl okamžitě dát najevo, že odmítnutí šperku nemění nic na přátelství, které MarieClaude cítí pro malířku, ale přece jen to byla věta, která se vymykala způsobu, jak Marie-Claude mluvila s jinými.
"Dělala jsem si ho sama," řekla Sabina.
"Je ošklivý, opravdu," opakovala Marie-Claude velmi hlasitě. "Neměla bys ho nosit!" Franz věděl, že jeho ženu nijak nezaj ímalo, zda je šperk ošklivý či ne. Ošklivé bylo to, co chtěla vidět ošklivé, krásné bylo, co chtěla vidět krásné. Šperky jejích přátel byly apriori krásné. A i kdyby je nakrásně shledala ošklivé, zatajila by to, protože lichocení se stalo dávno její druhou přirozeností. Proč se tedy rozhodla, že bude šperk, který si Sabina sama udělala, považovat za ošklivý?
Franzovi je to náhle naprosto jasné: Marie-Claude prohlásila, že Sabinin šperk je ošklivý, protože si to mohla dovolit.
Ještě přesněji: Marie-Claude prohlásila, že Sabinin šperk je ošklivý, aby dala najevo, že si může dovolit Sabině říci, že je její šperk ošklivý. Sabinina výstava před rokem neměla valný úspěch a Marie-Claude nestála příliš o přízeň Sabiny. Naopak, Sabina měla důvod stát o přízeň Marie-Claude. Z jejího jednání to však nebylo poznat.
Ano, Franzovi je to zcela jasné: Marie-Claude využila příležitosti, aby dala Sabině (i jiným) najevo, jaký je mezi nimi dvěma skutečný poměr sil.
—7. --Malý slovník nepochopených slov (dokončení)
Starý kostel v Amsterodamu
Z jedné strany jsou domy a v jejich velkých přízemních oknech, které se podobají výkladům obchodů, jsou malé pokoj íčky kurev, které svlečeny do prádla sedí těsně u skla v křesílcích vystlaných polštáři. Vypadají jako velké znuděné kočky. Druhou stranu ulice tvoří obrovský gotický chrám ze čtrnáctého století. Mezi světem kurev a světem Božím jako řeka mezi dvěma říšemi se prostírá
intenzivní pach moče. Uvnitř zbyly ze starého gotického slohu jen vysoké holé bílé zdi, sloupy, klenba a okna. Na zdech není jediný obraz, nikde žádná socha. Kostel je vyklizený jako tělocvična. Jen uprostřed jsou nastaveny do velikého čtverce řady židlí obklopující miniaturní pódium se stolkem pro kazatele. Za židlemi jsou dřevěné kabiny, lóže pro bohaté rodiny měšťanů. Ty židle a lóže tu stojí bez nejmenšího ohledu k tvaru zdí a umístění sloupů, jako by chtěly vyjádřit gotické architektuře svou lhostejnost a opovržení. Kalvínská víra proměnila už před staletími kostel v pouhý hangár, který nemá
jinou funkci než chránit modlitbu věřících před deštěm a sněhem. Franz byl fascinován: tímto obrovským sálem prošel Veliký Pochod dějin. Sabina si vzpomněla, jak po komunistickém převratu byly v Čechách všechny zámky znárodněny a proměněny v učňovská učiliště, v domovy
důchodců,ale také v kravíny. Jeden takový kravín navštívila: do štukových zdí byly přibity háky se železnými kruhy a k nim uvázány krávy dívaj ící se zasněně z oken do zámeckého parku, kde pobíhaly slepice.
Franz řekclass="underline" "Ta prázdnota mne fascinuje. Lidé nahromadí oltáře, sochy, obrazy, židle, křesla, koberce, knihy a pak přijde ta chvíle radostné úlevy, kdy to smetou všechno jako smetí ze stolu. Umíš si představit to Herkulovo koště, které