vymetlo tento chrám?"
Sabina ukázala na dřevěnou lóži: "Chudí musili stát a bohatí měli lóže. Ale existovalo něco, co spojovalo bankéře i chudáka: nenávist ke kráse."
"Co je to krása?" řekl Franz a před očima se mu vybavila vernisáž výstavy, které
se musil nedávno účastnit po boku své ženy. Nekonečná marnost řečí a slov, marnost kultury, marnost umění.
Když pracovala jako studentka na stavbě mládeže a měla v duši jed z veselých pochodů, které zněly bez přestání z tlampačů, sedla si jednou v neděli na motocykl a jela daleko do kopců. Zastavila se v neznámé vesničce ztracené v kopcích. Opřela motocykl o zeď kostela a vešla dovnitř. Sloužili právě mši. Náboženství bylo tehdy pronásledováno režimem a většina lidí se kostelu vyhýbala. V lavicích seděli jen starci a stařenky, protože ti se režimu nebáli. Ti se báli jen smrti.
Kněz pronesl zpěvavým hlasem větu a lidé ji po něm opakovali sborem. Byly to litanie. Stále stejná slova se vracela jako poutník, který nemůže odtrhnout oči od krajiny anebo jako člověk, který se nemůže rozloučit se životem. Seděla vzadu v lavici, chvílemi zavírala oči, jen aby slyšela tu hudbu slov, a pak je zase otvírala: viděla nahoře modře malovanou klenbu a na ní velké zlaté hvězdy. Byla okouzlena.
To, co v tom kostele nenadále potkala, nebyl Bůh, ale krása. Věděla přitom dobře, že ten kostel a ty litanie nebyly krásné samy o sobě ale právě ve spojení
se stavbou mládeže, na které trávila dny v rámusu písní. Mše byla krásná, protože se jí zjevila náhle a tajně jako zrazený svět.
Od té doby věděla, že krása je zrazený svět. Můžeme ji potkat jen když ji pronásledovatelé někde omylem zapomněli. krása je schována za kulisou prvomájového průvodu. Chceme-li ji najít, musíme roztrhnout plátno dekorace.
"To je poprvé, co mne nějaký kostel fascinuje," řekl Franz. Nebyl to ani protestantismus ani askeze, co v něm probouzelo nadšení. Bylo to něco jiného, něco velmi osobního, o čem si netroufal před Sabinou mluvit. Zdálo se mu, že slyší hlas, který ho nabádá, aby vzal do ruky Herkulovo koště a vymetl ze svého života vernisáže Marie-Claude, zpěváky Marie-Anne, kongresy a symposia, marné řeči, marná slova. Velký prázdný prostor amsterodamského chrámu se mu zjevil jako obraz vlastního osvobození.
Síla
Vposteli jednoho z moha hotelů, kde se milovali, si Sabina hrála s Franzovými pažemi: "To je neuvěřitelné," řekla, "jaké ty máš svaly." Franz měl z té chvály radost. Vstal z postele, vzal těžkou dubovou židli za nohu dole při zemi a pomalu ji zvedal do výše.
"Nemusíš se ničeho bát," říkal, "ochránil bych tě ve všech situacích. Dělal jsem kdysi judo závodně."
Podařilo se mu vzpažit ruku i s těžkou židlí nad hlavu a Sabina řekla: "To je příjemné vědět, že jsi tak silný."
Vhloubi duše však dodala ještě toto: Franz je silný, ale jeho síla se obrací
jen navenek. Vůči lidem, s nimiž žije, které má rád, je slabý. Franzova slabost se jmenuje dobrota. Franz by Sabině nikdy nic neporučil. Nenařídil by jí, jako kdysi Tomáš, aby položila na zem zrcadlo a chodila po něm nahá. Ne že by mu chyběla smyslnost, ale chybí mu síla poručit. Jsou věci, které se dají
uskutečnit jen násilím. Tělesná láska není myslitelná bez násilí. Sabina se dívala na Franze, jak kráčel pokojem se židlí zvednutou do výše, připadalo jí to groteskní a naplnil ji podivný smutek.
Franz postavil židli na zem a usedl na ni tváří k Sabině.
"Ne že by mi to nedělalo dobře, že jsem silný," řekl, "ale nač potřebuju v Ženevě tyhle svaly? Nosím je jako ornament. Jako paví péro. S nikým jsem se v životě nepral."
Sabina pokračovala v melancholické úvaze: A kdyby měla muže, který by j í poroučel? Který by ji chtěl opanovat? Jak dlouho by ho snesla? Ani ne pět minut!
Z čehož plyne, že se pro ni nehodí žádný muž. Ani silný ani slabý. Řekla: "A proč nepoužiješ síly někdy proti mně?"
"Protože láska znamená zřeknout se síly," řekl Franz tiše. Sabina si uvědomila dvě věci: za prvé, že ta věta je nádherná a pravdivá. Za druhé, že se tou větou Franz diskvalifikuje v jej ím erotickém životě. Žít v pravdě
To je formule, kterou použil Kafka buď ve svém deníku nebo v nějakém dopise. Franz si už nepamatuje kde. Ta formule ho zaujala. Co je to, žít v pravdě?
Negativní definice je snadná: znamená to nelhat, neskrývat se, nic netajit. Od té doby, co poznal Sabinu, Franz žije ve lži. Vypráví ženě o kongresu v Amsterodamu a o přednáškách v Madridu, které se nikdy nekonaly, a bojí se jít se Sabinou po ženevské ulici. Baví ho lhát a skrývat se právě proto, že to nikdy nedělal. Je z toho příjemně rozrušen jako primus, který se odhodlal j ít jednou v životě za školu.
Pro Sabinu žít v pravdě, nelhat sobě ani jiným, je možné jen za předpokladu, že žijeme bez publika. Ve chvíli, kdy našemu jednání někdo přihlíží, přizpůsobujeme se chtě nechtě očím, které nás pozoruj í, a nic už není pravda z toho, co děláme. Mít publikum, myslit na publikum, to znamená žít ve lži. Sabina opovrhuje literaturou, kde autoři prozrazují na sebe i na své přátele všechny intimity. Člověk, který ztratí svou intimitu, ztratí vše, myslí si Sabina. A člověk, který se jí zbavuje dobrovolně, je monstrum. Sabina proto nijak netrpí tím, že musí tajit svou lásku. Naopak, jen tak může "žít v pravdě". Franz si je naopak jist, že v rozdělení života na soukromou a veřejnou sféru je obsažen pramen veškeré lži: člověk je někým jiným v soukromí a někým jiným na veřejnosti. "Žít v pravdě" znamená pro něho zrušit bariéru mezi soukromým a veřejným. Rád cituje větu André Bretona o tom, že by chtěl žít "ve skleněném domě", kde nic není tajemstvím a kam každý může vidět. Když slyšel svou ženu, jak říká Sabině "ten šperk je ošklivý!", pochopil, že už
dál nemůže žít ve lži. V té chvíli se měl totiž Sabiny zastat. Neudělal to jen proto, že se bál prozradit jejich tajnou lásku.
Nazítří po koktejlu měl odjet se Sabinou na dva dny do Říma. V duchu slyšel stále větu "ten šperk je ošklivý" a viděl svou ženu jinou, než jaká se mu celý
život jevila. Její agresivita, nezranitelná, hlučná a temperamentní, mu snímala s ramen břemeno dobroty, které nesl trpělivě celých třiadvacet let manželství. Vzpomněl si na obrovský vnitřní prostor chrámu v Amsterodamu a znovu v sobě
pocítil zvláštní, nesrozumitelné nadšení, které v něm vzbuzovala jeho prázdnota. Balil si kufřík, když za ním Marie-Claude vstoupila do pokoje; vyprávěla o včerejších hostech, schvalovala energicky některé názory, které od nich slyšela, a s výsměchem odsuzovala jiné.
Franz se na ni dlouze díval a pak řekclass="underline" "Žádná konference v Římě se nekoná." Nechápala: "Tak proč tam jedeš?"
Řekclass="underline" "Mám už tři čtvrtě roku milenku. Nechci se s ní scházet v Ženevě. Proto tak často
cestuju. Myslil jsem si, že bys o tom měla vědět." Po prvních vyslovených slovech se lekl; původní odvaha ho opustila. Odvrátil oči, aby nemusil vidět ve tváři Marie-Claude zoufalství, které se jí domníval způsobit svými slovy.
Po malé pauze se ozvalo: "Ano, také si myslím, že bych o tom měla vědět." Hlas zněl pevně a Franz zvedl oči: Marie-Claude nebyla zhroucená. Podobala se stále té ženě, která včera řekla hlaholivým hlasem "ten šperk je ošklivý!". Pokračovala: "Když už jsi tak odvážný a oznámil jsi mi, že mne tři čtvrtě roku klameš, můžeš mi také říci s kým?"
Vždycky si říkal, že nesmí Marii-Claude ublížit, že si v ní musí vážit ženy. Ale kam se poděla ta žena v Marii-Claude? Jinak řečeno, kam se poděl obraz maminky, který si spojoval se svou ženou? Maminka, jeho smutná a zraněná maminka, která