tvář, do níž nezřízená mimika vryla už dávno mnoho vrásek, byla v temperamentním pohybu. Dámy ji poslouchaly a ustavičně se smály. Franz se nemohl zbavit dojmu, že jim vypráví o něm. Musila se jistě dovědět, že Sabina zmizela ze Ženevy přesně ve stejnou dobu, kdy se s ní Franz rozhodl žít. To byla opravdu komická
historie! Nemohl se divit, že bude sloužit jako předmět pobavení přítelkyním své ženy.
Vrátil se do svého nového bytu, kam zněly každou hodinu zvony kostela SaintPierre. Právě toho dne mu tam přinesli z obchodního domu stůl. Zapomněl na Marii-Claude a její přítelkyně. A zapomněl na chvíli i na Sabinu. Sedl si ke stolu. Měl radost, že si ho sám vybral. Celých dvacet let žil v nábytku, který
si nezvolil. Všechno zařizovala Marie-Claude. Je to vlastně poprvé, co přestal být chlapcem a je samostatný. Na příští den měl objednaného stolaře, aby mu udělal knihovnu. Už několik týdnů se zabýval tím, že si kreslil její tvar, rozměry a umístění.
Tehdy si najednou s údivem uvědomil, že není nešťasten. Sabinina fyzická přítomnost byla mnohem méně důležitá, než tušil. Důležitá byla zlatá stopa,čarovná stopa, kterou vtiskla do jeho života a o kterou ho nikdo nemohl připravit. Ještě než zmizela z jeho obzoru, stačila mu vsunout do ruky Herkulovo koště, kterým vymetl ze svého života všechno, co neměl rád. To nenadálé štěstí, ta pohoda, ta radost ze svobody a nového života, to byl dar, který mu zanechala. Dával ostatně vždycky přednost neskutečnému před skutečným. Stejně jako se cítil lépe v průvodech (které, jak jsem řekl, jsou jen divadlo a sen) než za katedrou, kde přednášel žákům, stejně byl šťastnější se Sabinou, která se proměnila v neviditelnou bohyni než se Sabinou, s níž jezdil po světě a o jejíž lásku se ustavičně bál. Dala mu nečekanou svobodu muže, jenž žije sám, obdařila ho světlem svůdnosti. Stal se přitažlivý pro ženy; jedna jeho posluchačka se do něho zamilovala.
A tak náhle během neuvěřitelně krátké doby se docela změnila scenérie jeho života. Žil ještě nedávno ve velkém měšťanském bytě se služkou, dcerou a manželkou a teď obývá malý byt ve starém městě a téměř denně u něho zůstává přes noc mladá milenka. Nemusí s ní jezdit po hotelích celého světa a může se s ní
milovat ve vlastním bytě, na vlastní posteli, v přítomnosti svých knih a svého popelníku na nočním stolku.
Dívenka nebyla ani ošklivá, ani krásná, ale zato o tolik mladší než on! A obdivovala se Franzovi, jak se ještě před krátkým časem obdivoval Franz Sabině. Nebylo to nepříjemné. A jestli snad mohl chápat výměnu Sabiny za brýlatou studentku jako malou degradaci, jeho dobrota se postarala o to, že novou milenku přijal rád a pociťoval k ní otcovskou lásku, kterou nemohl ostatně nikdy předtím plně uspokojit vzhledem k tomu, že Marie-Anne se nechovala jako dcera,
nýbrž
jako druhá Marie-Claude.
Jednoho dne navštívil svou manželku a řekl jí, že by se rád znovu oženil. Marie-Claude vrtěla hlavou.
"Rozvedeme-li se, nic se přece nezmění! Nic na tom neztratíš! Nechám ti všechen majetek!"
"Mně nejde o majetek," řekla.
"Tak o co jde?"
"O lásku," usmála se.
"O lásku?" podivil se.
"Láska je boj," usmívala se Marie-Claude. "Budu bojovat dlouho. Až do konce."
"Láska je boj? Nemám nejmenší chuť bojovat," řekl Franz a odešel.
—10. --Po čtyřech letech strávených v Ženevě, Sabina se ubytovala v Paříži a nemohla se vzpamatovat z melancholie. Kdyby se jí někdo zeptal, co se jí stalo, nenašla by pro to slov.
Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se, vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí.
Až dosud ji chvíle zrady naplňovaly vzrušením a radostí z toho, že se před ní otvírá nová cesta a na jejím konci nové dobrodružství zrady. Ale co když ta cesta jednou skončí? Člověk může zradit rodiče, manžela, lásku, vlast, ale když
už pak nejsou ani rodiče, ani manžel, ani láska, ani vlast, co zbude pro zradu?
Sabina cítí kolem sebe prázdnotu. A co když právě tato prázdnota byl cíl všech jejích
zrad?
Až dosud si to ovšem neuvědomovala a je to pochopitelné: cíl, za kterým se člověk žene, je vždycky zahalen. Dívka, která touží po manželství, touží po něčem pro ni zcela neznámém. Mladík, který prahne po slávě, neví, co to sláva je. To, co dává smysl našemu počínání, je vždycky něco pro nás totálně
neznámého. Sabina také nevěděla, jaký cíl se skrývá za její touhu zrazovat. Nesnesitelná lehkost bytí, to je ten cíl? Po odchodu ze Ženevy se mu značně přiblížila.
Byla už v Paříži tři roky, když dostala dopis z Čech. Psal jí Tomášův syn. Dověděl se nějak o ní, získal si jej í adresu a obracel se na ni jako na
"nejbližší přítelkyni" svého otce. Oznamoval jí smrt Tomáše a Terezy. Žili prý v posledních letech na vesnici, kde byl Tomáš zaměstnán jako šofér nákladního auta. Zvykli si jezdit spolu občas do sousedního města, kde vždycky přespali v laciném hotelu. Cesta tam vedla přes kopce, serpentinami, a nákladní auto se s nimi zřítilo z vysoké stráně. Jejich těla byla rozdrcena napadrť. Policie dodatečně zjistila, že brzdy byly v katastrofálním stavu. Nemohla se vzpamatovat z té zprávy. Poslední lano, které ji ještě připoutávalo k minulosti, bylo přeřezáno. Podle starého zvyku chtěla se j ít uklidnit procházkou po hřbitově. Montparnasský hřbitov byl nejblíže. Skládal se ze samých útlých domečků, miniaturních kaplí vystavěných nad každým hrobem. Sabina nechápala, proč mrtví chtějí mít nad sebou tuhle imitaci paláce. Ten hřbitov byl ješitnost proměněná v kámen. Místo aby se stali po smrti rozumnější, obyvatelé hřbitova byli ještě pošetilejší než za života. Vystavovali na pomnících svou důležitost. Zde neodpočívali tatínci, bratři, synové nebo babičky nýbrž hodnostáři a veřejní
činitelé, nositelé titulů, hodností a poct; i poštovní úředník tu stavěl na odiv své postavení,
svůj společenský význam - svou důstojnost. Šla alejí hřbitova a viděla, že kousek od cesty právě někoho pohřbívaj í. Ceremoniář měl plnou náruč květin a rozdával každému z pozůstalých jeden květ. Podal ho i Sabině. Přidala se k ostatním. Obcházeli obloukem mnoho pomníků, až přišli k hrobu, z něhož byl odvalen náhrobní kámen. Naklonila se nad jámu. Byla nesmírně hluboká. Pustila z rukou květ. Snášel se v malých obloučcích na rakev. Tak hluboké hroby v Čechách nejsou. V Paříži jsou hroby stejně hluboké jako jsou domy vysoké. Padl jí pohled na kámen, který ležel odvalen vedle hrobu. Ten kámen jí nahnal hrůzu, takže spěchala domů.
Myslila celý den na ten kámen. Proč ji tolik poděsil? Odpověděla si: Je-li hrob přikrytý kamenem, mrtvý se už nikdy nemůže dostat ven.
Ale mrtvý se ven přece stejně nedostane! Není to tedy jedno, zda je přikryt hlínou nebo kamenem? Není to jedno: Když zavalíme hrob kamenem, znamená to, že nechceme, aby se mrtvý vrátil. Těžký kámen mrtvému říká: "Zůstaň tam, kde jsi!" Sabina si vzpomíná na hrob svého tatínka. Nad jeho rakví je hlína, z hlíny rostou květiny a javor natahuje k rakvi své kořeny, takže si můžeme myslit, že mrtvý těmi kořeny a květinami vystupuje ven z hrobu. Kdyby byl tatínek býval přikryt kamenem, nikdy by se s ním po jeho smrti nemohla domluvit, nikdy by nemohla uslyšet v koruně stromu jeho hlas, který jí odpouštěl. Jak asi vypadá hřbitov, kde leží Tereza s Tomášem?