a že jsou dávno sledováni na každém kroku! Procházka vždycky bavil své přátele hyperbolami a nehoráznostmi. Teď se ty nehoráznosti ozývaly na pokračování z rozhlasu. Tajná policie, která redigovala pořad, podtrhla pečlivě místa, kde se romanopisec posmíval svým přátelům, například Dubčekovi. Lidé, i když sami pomlouvaj í své přátele při každé příležitosti, se pohoršovali nad milovaným Procházkou víc než nad nenáviděnou tajnou policií.
Tomáš vypnul rádio a řekclass="underline" "Tajná policie existuje všude na světě. Ale že vysílá své pásky v rádiu veřejně, to snad neexistuje než v Čechách! To nemá obdoby!"
"Ale má," řekla Tereza. "Když mi bylo čtrnáct, psala jsem si tajný deník. Měla jsem hrůzu, aby ho nikdo nečetl. Schovávala jsem si ho na půdě. Matka ho vyslídila. Jednou u oběda, když jsme se všichni sklonili nad polívku, vytáhla ho z kapsy a řekla: "Všichni dobře poslouchejte!" A četla a za každou větou vyprskla ve smích. Všichni se smáli a nemohli vůbec jíst."
—3. --Vždycky ji přemlouval, aby ho nechala posnídat samotného a zůstala spát. Nedala si však říct. Tomáš byl zaměstnán od sedmí do čtyř a ona od čtyř do půlnoci. Kdyby s ním nesní dala, mohli by spolu mluvit vlastně jen v neděli. Proto vstávala zároveň s ním a po jeho odchodu si pak ještě lehla a spala. Tentokrát se však bála usnout, protože v deset hodin chtěla jít do sauny v dřevěné plovárně na žofínském ostrově. Zájemců bylo mnoho, místa málo a člověk se tam mohl dostat jen dík protekci. V pokladně seděla naštěstí žena profesora vyhozeného z university. Profesor byl přítelem bývalého Tomášova pacienta. Tomáš
řekl pacientovi, pacient řekl profesorovi, profesor řekl své ženě a Tereza měla vždycky jednou týdně rezervovánu vstupenku.
Šla pěšky. Nenáviděla tramvaje ustavičně přeplněné, kde se na sebe v objetí plném zášti tiskli lidé, šlapali si na nohy, trhali si knoflíky od kabátů a křičeli na sebe nadávky.
Poprchávalo. Spěchající lidé rozevírali nad hlavami deštníky a rázem byla i na chodnících tlačenice. Klenby deštníků o sebe narážely. Muži byli zdvořilí a když
Terezu míjeli, zvedli deštník vysoko nad hlavu, aby pod ním mohla projít. Ale ženy si neuhýbaly. Dívaly se tvrdě před sebe a každá čekala, že ta druhá se uzná
za slabší a ustoupí. Setkání deštníků bylo měřením sil. Tereza zpočátku uhýbala, ale když pochopila, že jej í zdvořilost není nikdy opětována, držela deštník pevně v ruce jako ty druhé. Několikrát jím narazila prudce na protější deštník, ale nikdy nikdo neřekl "promiňte". Většinou se neozvalo žádné slovo, dvakrát nebo třikrát uslyšela "krávo!" nebo "do prdele!" Ženy ozbrojené deštníky byly mladé i staré, ale nejtvrdší bojovnice byly právě
mezi mladými. Tereza si vzpomněla na dny invaze. Dívky v minisukních nosily národní prapory na žerdích. Byl to sexuální atentát na vojáky držené v několikaleté pohlavní askezi. Musili se v Praze cítit jako na planetě vymyšlené
autorem science fiction, planetě neuvěřitelně elegantních žen, které předváděly své opovržení kráčejíce na vysokých krásných nohách, jaké se v celém Rusku nevyskytly posledních pět nebo šest století.
Udělala tehdy mnoho snímků těch mladých žen na pozadí tanků. Obdivovala je! A přesně ty samé ženy šly dnes proti ní, drzé a zlé. Místo praporů držely deštník, ale držely se ho stejnou pýchou. Byly ochotny bojovat proti cizí armádě stejně
zarputile jako proti deštníku, který jim nechce ustoupit z cesty.
—4. --Došla na Staroměstské náměstí s přísným Týnským chrámem a barokními domy vystavěnými do nepravidelného čtyřúhelníku. Stará radnice ze čtrnáctého století, která kdysi zabírala celou jednu stranu náměstí, byla už dvacátý sedmý rok v sutinách. Varšava, Drážďany, Berlín, Kolín, Budapešť byly strašlivě zničené
poslední válkou, ale jejich obyvatelé si je pak znovu vystavěli a většinou pečlivě rekonstruovali staré historické čtvrti. Pražané se cítili méněcenní před těmito městy. Jediná slavná budova, kterou jim válka zničila, byla Staroměstská
radnice. Rozhodli se nechat ji na věčnou památku jako zříceninu, aby jim nějaký Polák nebo Němec nemohli vyčítat, že málo trpěli. Před slavnými sutinami, které měly na věčné časy obžalovávat válku, byla vystavěna z kovových tyčí tribuna pro nějakou manifestaci, na kterou komunistická strana hnala včera nebo požene zítra obyvatele Prahy.
Tereza se dívala na zbořenou radnici a najednou jí to připomnělo matku: ta perverzní potřeba vystavovat své sutiny, chlubit se svou ošklivostí, ukazovat svou bídu, obnažit pahýl amputované ruky a nutit celý svět, aby se na něj díval. Všechno jí v poslední době připomíná matku. Zdá se jí, že matčin svět, kterému před deseti lety unikla, se k ní vrací a obkličuje ji ze všech stran. Proto mluvila ráno o tom, jak matka četla u oběda smějící se rodině její intimní deník. Když soukromý rozhovor u vína je vysílán veřejně v rozhlase, co to znamená jiného, než že svět se změnil v koncentrační tábor Tereza používala tohoto slova už skoro od dětství, když chtěla vyj ádřit, jak se j í jeví život v jej í rodině. Koncentrační tábor je svět, kde lidé žij í ustavičně
jeden vedle druhého, ve dne v noci. Krutosti a násilnosti jsou jen jeho druhotný (a nikoli nezbytný) rys. Koncentrační tábor je úplná likvidace soukromí. Procházka, který si nemohl povídat se svým přítelem u vína v bezpečí intimity, žil (aniž to tušil, to byl jeho osudný omyl!) v koncentračním táboře. Tereza žila v koncentráku, když bydlila u matky. Od té doby ví, že koncentrační tábor není něco výjimečného, hodného podivu, ale naopak něco daného, základního, do čeho se člověk rodí a odkud uniká jen s velkým vypětím sil.
—5. --Na třech lavicích umístěných terasovitě nad sebou seděly ženy tak těsně vedle sebe, že se jedna druhé dotýkaly. Vedle Terezy se potila asi třicetiletá paní s velmi hezkou tváří. Pod rameny jí visela dvě neuvěřitelně velká prsa, která se pohupovala při nejmenším pohybu. Paní vstala a Tereza zjistila, že i jej í
zadnice se podobá dvěma obrovským rancům a není v žádném vztahu k tváři. Možná že ta žena stoj í také často před zrcadlem, dívá se na své tělo a chce skrze ně zahlédnout svou duši, jako
se o to od dětství pokouší Tereza. Jistě se kdysi také bláhově domnívala, že by mohla používat těla jako vývěsního štítu duše. Ale jaká by to musila být monstrózní duše, aby se podobala tomu tělu, tomu věšáku se čtyřmi pytli?
Tereza vstala a šla pod sprchy. Pak vyšla ven pod oblohu. Pořád poprchávalo. Stála na dřevěné palubě, pod níž tekla Vltava v několika čtverečních metrech ohrazených vysokým dřevěným pažením, které chránilo dámy před zraky města. Podívala se dolů a uviděla nad hladinou tvář ženy, na kterou před chvílí myslila.
Žena se na ni usmívala. Měla jemný nos, velké hnědé oči a dětský pohled. Vystupovala po schůdcích a pod něžnou tváří se znovu objevily dva rance, které
se pohupovaly a rozhazovaly kolem dokola drobné kapky studené vody.
—6. --Odešla se obléci. Stála před velkým zrcadlem.
Ne, na jejím těle nebylo nic monstrózního. Neměla pod rameny pytle nýbrž dosti malá prsa. Matka se j í vysmívala, že nejsou velká, jak se sluší, takže měla komplexy, jichž ji zbavil teprve Tomáš. Ale i když byla s to dnes souhlasit s jejich rozměrem, rušily ji na nich velké a příliš temné kotouče kolem bradavek. Kdyby si mohla své tělo sama navrhnout, měla by bradavky nenápadné, něžné, aby jen lehce probodávaly klenbu prsu a barvou se jen nepatrně odlišovaly od ostatní