kůže. Ten velký temněrudý terč j í připadal, jako by ho namaloval vesnický malíř, který chce dělat erotické umění pro chudé.
Dívala se na sebe a představovala si, že by se její nos zvětšil každý den o milimetr. Za kolik dnů by se jej í tvář stala sobě nepodobná?
A kdyby se různé části jejího těla začaly zvětšovat a zmenšovat, takže by se Tereza stala naprosto nepodobná sama sobě, byla by to ještě ona, byla by to ještě Tereza?
Ovšem. I když by Tereza byla zcela nepodobná Tereze, její duše uvnitř by byla pořád stejná a jen by se s úžasem dívala, co se děje s tělem. Ale jaký je potom vztah mezi Terezou a jej ím tělem? Má jej í tělo vůbec nárok na jméno Tereza? A nemá-li na ně nárok, na co se jméno vztahuje? Jen na něco netělesného, nehmotného?
(Jsou to pořád stejné otázky, které chodí Tereze hlavou už od dětství. Skutečně vážné otázky jsou totiž jen ty, které může formulovat i dítě. Jen ty nejnaivnější otázky jsou skutečně vážné. Jsou to otázky, na které není odpověď. Otázka, na kterou není odpověď, je bariéra, ze kterou není možno jít dál. Jinak řečeno: právě otázkami, na které není odpověď, jsou vymezeny lidské možnosti, jsou narýsovány hranice lidské existence.)
Tereza stojí uhranutá před zrcadlem a dívá se na své tělo, jako by bylo cizí; cizí a přece přidělené právě j í. Cítí k němu nechuť. To tělo nemělo dosti sil, aby se stalo pro Tomáše jediným tělem jeho života. To tělo ji zklamalo a zradilo. Musila dnes celou noc dýchat vůni cizího ženského klína z jeho vlasů!
Touží najednou dát tomu tělu výpověď jak služce. Zůstat s Tomášem jen jako duše a tělo vyhnat do světa, aby se tam chovalo jako se jiná ženská těla chovaj í s mužskými těly! Jestli se jej í tělo neumělo stát jediným tělem pro Tomáše a prohrálo Terezin největší životní boj, ať si to tělo jde!
—7. --Vrátila se domů, poobědvala bez chuti ve stoje v kuchyni. O půl čtvrté vzala Karenina na vodítko a šla s ním (zase pěšky) na předměstí do svého hotelu. Stala se tam barmankou, když ji vyhodili z týdeníku. Bylo to několik měsíců po jej ím návratu z Curychu; přece jen j í neodpustili, že fotografovala po sedm dnů ruské
tanky. Dostala to místo pomocí přáteclass="underline" uchýlili se tam spolu s ní i jiní lidé, které tehdy vyhodili z práce. V účtárně byl bývalý profesor theologie, v recepci vyslanec.
Už zase měla strach o své nohy. Když pracovala kdysi v restauraci malého města, pozorovala s hrůzou lýtka svých kolegyň plná křečových žil. Byla to choroba všech servírek nucených strávit život v chůzi, běhu či ve stoje a s těžkým nákladem na ruce. Práce byla teď přece jen pohodlněj ší než kdysi na malém městě. Před začátkem služby musila si sice donést těžké bedny s pivem a minerálkami, ale pak už jen stála za barovým pultem, nalévala hostům alkohol a mezitím umývala sklenky v malém umyvadle instalovaném na okraji baru. Karenin ležel celou dobu trpělivě u jejích nohou.
Bylo už hodně po půlnoci, když skončila vyúčtování a zanesla peníze řediteli hotelu. Potom se šla ještě rozloučit s vyslancem, který měl noční službu. Za podlouhlým pultem recepce byly dveře vedoucí do malého pokoj íčku, kde se na úzké
pohovce dalo klímat. Nad pohovkou byly zarámované fotografie: byl na nich vždycky on s nějakými jinými lidmi, kteří se buď usmívali do aparátu, nebo mu tiskli ruce, nebo seděli vedle něho za stolem a něco podepisovali. Některé
fotografie byly obdařené podpisy s věnováním: Na nejnápadnějším místě visela fotografie, na níž se vedle vyslancovy hlavy usmívala tvář Johna F. Kennedyho. Tentokrát si vyslanec nevyprávěl s americkým presidentem nýbrž s neznámým šedesátníkem, který zmlkl, když uviděl Terezu.
"Je to přítelkyně," řekl vyslanec, "můžeš klidně mluvit." Pak se obrátil na Terezu: "Právě dnes mu odsoudili syna na pět let." Dověděla se, že šedesátníkův syn hlídal v prvních dnech invaze s kamarády vchod budovy, kde se ubytovala zvláštní služba ruské armády. Bylo mu jasné, že Češi, kteří odtamtud vycházeli, byli agenti v ruských službách: Sledoval je s kamarády, identifikoval poznávací čísla jejich aut a informoval o nich redaktory tajného českého vysílání, kteří pak před nimi varovali obyvatelstvo. Jednoho z nich s pomocí kamarádů zbil.
Šedesátník řekclass="underline" "Ta fotografie byla jediný corpus delicti. Popíral všechno až do chvíle, kdy mu ji ukázali."
Vytáhl z náprsní kapsy výstřižek: "Vyšlo to v Timesu na podzim 1968." Na fotografii byl mladý muž, který držel pod krkem jiného muže. Kolem přihlíželi lidé. Pod fotografií bylo napsáno: trestání kolaboranta.
Tereza si oddechla. Ne, nebyla to její fotografie. Odcházela pak s Kareninem domů noční Prahou. Myslila na dny, kdy fotografovala tanky. Bláhoví, domnívali se, že riskují život pro vlast, a zatím, aniž to věděli, pracovali pro ruskou policii.
Došla domů v půl druhé. Tomáš už spal. Jeho vlasy voněly ženským klínem.
—8. --Co je to koketérie? Dalo by se snad říci, že je to takové chování, které má dát najevo tomu druhému, že sexuální sblížení je možné, přičemž se tato možnost nikdy nesmí jevit jako jistota. Jinak řečeno: koketerie je nezaručený slib soulože.
Tereza stoj í za barovým pultem a zákazníci, kterým nalévá alkohol, s ní koketují. Je jí nepříjemný ten ustavičný příliv lichotek, dvojsmyslů, anekdot, nabídek, úsměvů a pohledů? Vůbec ne. Má neovladatelnou touhu vystavit své tělo (to cizí tělo, které chce vyhnat do světa) tomuto příboji. Tomáš ji stále přesvědčuje o tom, že láska a fyzické milování jsou dvě různé
věci. Nechtěla tomu rozumět. Nyní je obklopena muži, k nimž necítí nejmenší sympatii. Co by to bylo milovat se s nimi? Touží to zkusit alespoň ve formě onoho nezaručeného slibu, jemuž se říká koketerie.
Aby nebylo omylu: Nechce Tomášovi nic oplácet. Chce najít východisko z bludiště. Ví, že se stala jeho přítěží: bere věci příliš vážně, ze všeho dělá tragédi, neumí pochopit lehkost a zábavnou nedůležitost fyzické lásky. Chtěla by se naučit lehkosti! Touží, aby ji někdo odnaučil být anachronická!
Jestliže pro jiné ženy je koketerie druhou přirozeností, bezvýznamnou rutinou, pro Terezu se stala polem důležitého výzkumu, který ji má poučit, čeho je schopna. Ale právě proto, že je pro ni tak důležitá a vážná, její koketerie nemá
v sobě žádnou lehkost, je násilná, chtěná, přehnaná. Rovnováha mezi slibem a jeho nezaručeností (zde právě spočívá pravá virtuozita koketerie!) je u ní
porušena. Slibuje příliš horlivě, aniž dává dostatečně najevo nezaručenost slibu. Jinými slovy, připadá každému mimořádně přístupná. Když pak muži žádaj í
splnění toho, co se jim zdálo být přislíbeno, narazí na prudký odpor, který si neuměj í vysvětlit jinak, než že je Tereza rafinovaná a zlá.
—9. --Na volnou stoličku u barového pultu si přisedl chlapec asi šestnáctiletý. Řekl několik vyzývavých vět, které zůstaly v rozhovoru jako zůstane v kresbě chybná čára, v níž nelze ani pokračovat ani ji smazat.
"Máte krásné nohy," řekl jí.
Odsekla: "To umíte vidět i přes tu dřevěnou stěnu?"
"Znám vás z ulice," vysvětlil, ale v té chvíli byla už od něho odvrácena a věnovala se jinému zákazníkovi. Žádal pak, aby mu nalila koňak. Odmítla.
"Já už mám osmnáct," ohrazoval se.
"Tak mi ukažte občanskou legitimaci," řekla Tereza.