"Neukážu," řekl chlapec.
"Tak pijte limonádu," řekla Tereza.
Chlapec vstal beze slova z barové stoličky a odešel. Asi za půl hodiny se vrátil a opět si usedl k baru. Jeho gesta byla rozmáchlá a z úst mu páchl alkohol na tři metry dokola.
"Limonádu," poručil.
"Vy jste opilý!" řekla Tereza.
Chlapec ukázal na tištěný nápis, který visel na zdi za Terezou: Podávat alkohol mladistvým pod osmnáct let je zakázáno.
"Je zakázáno, abyste mi podávala alkohol," řekl a mířil na Terezu velkým gestem ruky, "ale nikde není psáno, že nesmím být opilý."
"Kde jste se tak zřídil?" ptala se Tereza.
"V hospodě naproti," smál se a znovu se dožadoval limonády.
"Tak proč tam nezůstanete?"
"Protože se na vás chci dívat," řekl chlapec. "Já vás miluju!" Jeho tvář byla podivně zkřivena, když to říkal. Tereza nechápala: vysmívá se?
koketuje? žertuje? nebo prostě neví, co říká a je opilý?
Postavila před něho limonádu a věnovala se jiným hostům. Věta "já vás miluju!" jako by chlapce vyčerpala. Už nic neříkal, položil na pult tiše peníze a zmizel, aniž si toho Tereza všimla. Ale jen co odešel, ozval se malý muž s lysinou, který vypil už třetí vodku:
"Paní, vy víte, že se mladistvým nepodává alkohol."
"Vždyť jsem mu žádný nedala! Dostal limonádu!"
"Moc dobře jsem se na vás díval, co jste mu do té limonády lila!"
"Co si vymýšlíte!" vykřikla Tereza.
"Ještě jednu vodku," poručil muž s lysinou a dodaclass="underline" "Už delší dobu vás pozoruju."
"Tak si toho važte, že se můžete dívat na krásnou ženu a držte hubu," ozval se vysoký muž, který si před chvílí stoupl k pultu a pozoroval celou scénu.
"Vy se do toho nepleťte! Vám po tom nic není!" křičel muž s lysinou.
"A můžete mi vysvětlit, co je po tom vám?" zeptal se vysoký muž. Tereza nalila plešatému muži vodku, kterou si poručil. Vypil ji na jeden ráz, zaplatil a odešel.
"Děkuji vám," řekla pak Tereza vysokému muži.
"To nestojí za řeč," řekl vysoký muž a odešel též.
—10. --O několik dnů později se u baru objevil znovu. Když ho uviděla, usmála se na něho jako na přítele: "Musím vám ještě jednou poděkovat. Ten plešoun sem chodí často a je hrozně nepříjemný."
"Zapomeňte na něho."
"Proč mi chtěl ublížit?"
"Byl to bezvýznamný opilec. Ještě jednou vás moc prosím: zapomeňte na něho."
"Když mne o to prosíte, tak na něho zapomenu."
Vysoký muž se jí díval do očí: "Slibte mi to."
"Slibuju."
"To je krásné, slyšet od vás, že mi něco slibujete," řekl muž a pořád se j í díval do očí.
Koketerie byla tu: chování, jež má dát najevo tomu druhému, že sexuální sblížení je možné, i když zároveň tato možnost zůstává nezaručená a teoretická.
"Jak je vůbec možné, že v téhle nejošklivější pražské čtvrti člověk potká takovou ženu, jako jste vy?"
A ona: "A vy? Co vy tu děláte v téhle nejošklivější pražské čtvrti?
Řekl jí, že bydlí nedaleko odtud, je inženýr a stavil se zde posledně jen čirou náhodou, když se vracel z práce.
—11. --Dívala se na Tomáše, ale její pohled nemířil do jeho očí nýbrž o deset centimetrů výš, do jeho vlasů, které voněly cizím klínem. Říkala: "Tomáši, já už to nemůžu vydržet. Já vím, že si nesmím stěžovat. Od té
doby, co jsi se vrátil kvůli mně do Prahy, zakázala jsem si žárlit. Nechci žárlit, ale nejsem dost silná, abych se tomu ubránila. Prosím tě, pomož mi!" Vzal ji pod paží a dovedl do parku, kam se před lety chodívali často procházet. Byly tam lavičky modré, žluté, červené. Usedli na jednu z nich a Tomáš řekclass="underline" "Já
ti rozumím. Vím, co chceš. Všechno jsem zařídil. Půjdeš teď na Petřín." Padla na ni najednou úzkost: "Na Petřín? Proč na Petřín?"
"Půjdeš až nahoru a všechno pochopíš."
Strašně se j í nechtělo j ít; jej í tělo bylo tak slabé, že se nemohla z lavičky zvednout. Ale neuměla Tomáše neposlechnout. S námahou vstala. Ohlédla se. Seděl stále na lavičce a usmíval se na ni skoro vesele. Udělal rukou gesto, které ji mělo povzbudit, aby šla.
—12. --Když vešla na úpatí Petřína, té zelené hory tyčící se uprostřed Prahy, uvědomila si s údivem, že tam nejsou lidi. Bylo to zvláštní; protože jindy se tu nepřetržitě procházely davy Pražanů. Měla v srdci úzkost, ale hora byla tak tichá a to ticho tak konej šivé, že se nebránila a svěřila se hoře do náruče. Šla vzhůru, chvílemi se zastavovala a ohlížela: viděla pod sebou mnoho věží a mostů; světci hrozili pěstmi a upírali kamenné oči k oblakům. Bylo to nejkrásnější město světa.
Došla až nahoru. Za stánky se zmrzlinou, pohlednicemi a sušenkami (nebyl v nich žádný prodavač) se prostíral do daleka trávník řídce porostlý stromy. Uviděla na něm několik mužů.
Čím více se jim blížila, tím šla pomaleji. Bylo jich šest. Stáli nebo se velmi zvolna procházeli asi jako hráči na golfovém hřišti, kteří
si prohlížejí terén, potěžkávají v ruce hůl a snaží se dostat do dobré kondice před zápasem.
Pak došla docela blízko k nim. Ze šesti lidí rozeznala bezpečně tři, kteří tu měli hrát stejnou roli jako ona: byli nejistí, zdálo se, že by chtěli položit mnoho otázek, ale báli se, aby se
tak nestali obtížnými a proto raději mlčeli a upírali dokola tázavý zrak.
Z druhých tří vyzařovala shovívavá vlídnost. Jeden z nich měl v ruce pušku. Když uviděl Terezu, pokynul jí s úsměvem: "Ano, jste tu správně." Pozdravila pokynem hlavy a bylo jí strašně úzko. Muž dodaclass="underline" "Aby nedošlo k omylu. Je to na vaše přání?"
Bylo snadné říci "ne, ne, není to na moje přání!", ale neuměla si představit, že by zklamala Tomáše. Jak by se mu omluvila, kdyby se zase vrátila domů? A tak řekla: "Ano.
Ovšem. Je to na moje přání."
Muž s puškou pokračovaclass="underline" "Abyste rozuměla, proč se ptám. Děláme to, jen když máme jistotu, že lidé, kteří za námi přijdou, si sami výslovně přejí zemřít. Je to jen služba pro ně."
Podíval se na Terezu tázavě, takže ho musila ještě jednou ujistit: "Ne, buďte bez obav. Je to na moje přání."
"Chcete jít na řadu první?" zeptal se.
Chtěla popravu aspoň trochu oddálit a tak řekla: "Ne, prosím vás ne. Jestli je to možné, chtěla bych být až poslední."
"Jak chcete," řekl a poodešel k ostatním. Jeho dva pomocníci neměli zbraň a byli tu jen proto, aby se věnovali lidem, kteří přišli zemřít. Brali je pod paží a provázeli po trávníku.
Travnatá plocha byla rozlehlá a prostírala se do nedohledných dálek. Popravovaní si mohli sami vybrat pro sebe strom. Zastavovali se, rozhlíželi a dlouho se nemohli rozhodnout. Dva z nich si konečně vybrali dva platany, ale ten třetí šel pořád dál a dál, jako by se mu žádný strom nezdál dost vhodný pro jeho smrt. Pomocník, který ho držel jemně pod paží, ho trpělivě
provázel, až muž konečně ztratil odvahu jít dál a zastavil se u rozložitého javoru.
Potom pomocníci uvázali všem třem mužům pásku kolem očí.
A tak tam byli na rozlehlém trávníku tři muži přitištěni zády ke třem stromům, každý s páskou na očích a s hlavou obrácenou k nebi.
Muž s puškou zalícil a střelil. Kromě zpěvu ptáků nebylo nic slyšet. Puška měla tlumící zařízení. Bylo jen vidět, jak muž opřený o javor se počíná hroutit. Aniž se vzdálil z místa, kde stál, muž s puškou se otočil jiným směrem a člověk opřený o platan se v naprostém tichu zhroutil též a za několik chvil poté (muž s puškou se jen znovu pootočil na místě) padl na trávník i třetí popravovaný.
—13. --Jeden z pomocníků přistoupil mlčky k Tereze. Držel v ruce stuhu temněmodré barvy.