Pochopila, že jí chce zavázat oči. Vrtěla hlavou a řekla: "Ne, chci všechno vidět."
Ale to nebyl pravý důvod, proč ho odmítla. Nebylo v ní nic z hrdinů, kteří jsou odhodláni se dívat statečně do očí peletonu popravčích. Chtěla jen oddálit smrt. Zdálo se jí, že ve chvíli, kdy bude mít na očích pásku, octne se už v předpokoji smrti, odkud není cesty zpět.
Muž ji k ničemu nenutil a vzal ji pod paží. A tak šli po širokém trávníku a Tereza nebyla s to se rozhodnout pro žádný strom. Nikdo ji nenutil, aby spěchala, ale ona věděla, že uniknout stejně nemůže. Když uviděla proti sobě
kvetoucí kaštan, zastavila se u něho. Opřela se zády o kmen a podívala se nahoru: viděla sluncem prosvětlenou zeleň a z dálky slyšela znít město, slabounce a sladce, jako by se z něho ozývalo tisíce houslí. Muž zvedl pušku.
Tereza cítila, že její odvaha je u konce. Byla zoufalá nad svou slabostí, ale neuměla ji opanovat. Řekla: "Ale to nebylo moje přání." Sklopil okamžitě hlaveň pušky a řekl velice mírně: "Když to není vaše přání, tak to nemůžeme udělat. Na to nemáme právo."
A jeho hlas byl laskavý, jako by se Tereze omlouval za to, že ji nemůže zastřelit, když si to sama nepřeje. Ta laskavost jí rvala srdce a ona se obrátila tváří ke kůře stromu a rozplakala se.
—14. --Celé její tělo se otřásalo pláčem a ona objímala strom, jako by to nebyl strom ale jej í otec, kterého ztratila, jej í dědeček, kterého nepoznala, jej í
pradědeček, její prapradědeček, nějaký strašně starý muž, který přišel z nejvzdálenějších hloubek času, aby jí nastavil svou tvář v podobě drsné kůry stromu.
Pak se otočila. Tři muži už byli daleko, bloumali po trávníku jako hráči golfu a puška v ruce jednoho z nich vypadala opravdu jako golfová hůl. Scházela dolů cestami Petřína a v její duši zůstal stesk po tom muži, který ji měl zastřelit a nezastřelil. Toužila po něm. Někdo jí přece musí pomoci! Tomáš
j í nepomůže. Tomáš ji posílá umřít. Pomoci j í může jen někdo jiný!
Čím více se blížila městu, tím více se j í stýskalo po tom muži a tím více se bála Tomáše. Neodpustí j í, že neudělala, co slíbila. Neodpustí j í, že nebyla dost statečná a že ho zradila. Už byla v ulici, kde bydlili a věděla, že ho za chvíli uvidí. Zachvátil ji z toho takový strach, že měla v žaludku tíseň a chtělo se jí zvracet.
—15. --Inženýr ji zval, aby ho navštívila v jeho bytě. Už dvakrát ho odmítla. Tentokrát souhlasila.
Poobědvala jako vždy ve stoje v kuchyni a pak odešla. Nebyly ještě dvě hodiny. Blížila se k jeho domu a cítila, jak její nohy, bez podnětu její vůle, samy zvolňují krok.
Ale pak ji napadlo, že to byl vlastně Tomáš, kdo ji za ním poslal. To on jí přece stále vysvětloval, že láska a sexualita nemají nic společného, a ona jde jen vyzkoušet a potvrdit jeho slova. Slyší v duchu jeho hlas: "Já ti rozumím. Vím, co chceš. Všechno jsem zařídil. Půjdeš až nahoru a všechno pochopíš." Ano, nedělá nic než že vyplňuje Tomášovy rozkazy.
Chce u inženýra zůstat jen chvíli; jen co vypij í šálek kávy; jen aby poznala, co je to doj ít až k samé hranici nevěry. Chce své tělo vystrčit na tu hranici, nechat ho tam chvíli stát jako na pranýři a pak, až ho bude chtít inženýr obejmout, řekne, jako to řekla muži s puškou na Petříně: "Ale to není moje přání."
A muž pak skloní hlaveň pušky a řekne laskavým hlasem: "Když to není vaše přání, tak se vám nemůže nic stát. Na to nemám právo."
A ona se obrátí ke kmeni stromu a rozpláče se.
—16. --Byl to předměstský činžák vystavený na začátku století v dělnické čtvrti Prahy. Vstoupila do chodby se špinavými, vápnem natřenými zdmi. Sešlapané kamenné
schody se železným zábradlím ji vedly do prvního poschodí. Tam se dala doleva. Byly to druhé dveře, bez vizitky a beze zvonku. Zaťukala. Otevřel.
Celý byt se skládal z jedné jediné místnosti přepažené v prvních dvou metrech záclonou, která tak vytvořila vpředu jakousi náhražku předsíně; byl tam stůl s vařičem a lednička. Když postoupila dál dovnitř, uviděla proti sobě vertikální
obdélník okna v čele úzkého a protáhlého pokoje; po jedné straně byla knihovna, po druhé straně gauč a jedno křeslo.
"Můj byt je hrozně prostý," řekl inženýr, "doufám, že vás to nezarazilo."
"Ne, nezarazilo," řekla Tereza a dívala se na stěnu, která byla celá pokryta poličkami a knihami. Tento muž tu nemá pořádný stůl, ale stovky knih. To bylo Tereze milé a úzkost, s kterou sem šla, se trochu utišila. Už od dětství
považuje knihu za znamení tajného bratrstva. Člověk, který má doma tuto knihovnu, jí nemůže ublížit.
Zeptal se jí, co jí může nabídnout. Víno?
Ne, ne, víno nechce. Když něco, tak kávu.
Odešel za plentu a ona přistoupila ke knihovně. Jedna z knih ji zaujala. Byl to překlad
Sofoklova Oidipa. Jak je to zvláštní, že je tu tato kniha! Před mnoha lety ji dal Tomáš Tereze, aby si ji přečetla a dlouze o ní vyprávěl. Napsal pak své myšlenky do novin a kvůli tomu článku se celý jejich život převrátil vzhůru nohama. Dívala se na hřbet té knihy a ten pohled ji uklidňoval. Jako by tu Tomáš
nechal úmyslně svou stopu, vzkaz, že všechno zařídil on. Vytáhla knížku a rozevřela ji.
Až se inženýr vrátí z předsíňky, zeptá se ho, proč má tu knihu, zda ji četl a co si o ní myslí. Takto se přesune lstí konverzace z nebezpečného území cizího bytu do důvěrného světa Tomášových myšlenek. Pak ucítila ruku na rameni. Inženýr jí vzal knížku z ruky, položil ji beze slova zpátky do knihovny a odváděl si ji ke gauči.
Vybavila se jí znovu věta, kterou řekla popravčímu z Petřína. Vyslovila ji teď nahlas: "Ale to není moje přání!"
Věřila, že je to zázračná formule, která okamžitě změní situaci, ale v tomto pokoji slova ztratila magickou moc. Zdá se mi dokonce, že pobídla muže k větší
rozhodnosti: přitiskl ji k sobě a položil jí ruku na prs. Zvláštní věc: ten dotek ji zbavil rázem úzkosti. Inženýr tím dotekem ukázal na její tělo a ona si uvědomila, že přece vůbec nejde o ni (o jej í duši), ale právě
jen a jen o tělo. O tělo, které ji zradilo a které vyhnala do světa mezi jiná těla.
—17. --Rozepjal jí knoflíček na halence a naznačil, aby si sama rozepjala další. Ale ona nevyhověla tomu pokynu. Vyhnala své tělo do světa, ale nechtěla za něho brát žádnou odpovědnost. Nebránila se, ani mu nepomáhala. Duše tak chtěla dát najevo, že sice nesouhlasí s tím, co se děje, ale že se rozhodla být neutrální. Svlékal ji a ona byla přitom téměř nehybná. Když ji políbil, její rty neodpovídaly na dotek jeho rtů. Ale pak náhle ucítila, že je vlhká na svém klínu a lekla se.
Cítila své vzrušení, které bylo o to větší, že byla vzrušena proti své vůli. Duše již tajně souhlasila se vším, co se dělo, ale věděla též, že má-li trvat dál to velké vzrušení, její souhlas musí zůstat nevyřčený. Kdyby řekla nahlas své ano, kdyby se chtěla dobrovolně účastnit milostné scény, vzrušení by polevilo. Neboť duši vzrušovalo právě to, že tělo jedná proti její vůli, zrazuje ji a ona se na tu zradu dívá.
Pak z ní stáhl kalhotky a ona už byla úplně nahá. Duše viděla nahé tělo v náruči jiného muže a připadalo j í to neuvěřitelné, jako kdyby se zblízka dívala na planetu Mars. Osvětlení neuvěřitelnosti způsobilo, že poprvé pro ni jej í tělo ztratilo svou banálnost; poprvé se na ně dívala okouzlena; do popředí na něm vystoupila veškerá jeho osobitost, jedinečnost, nenapodobitelnost. Nebylo to nejobyčejnější ze všech těl (jak ho viděla až dosud), ale nejneobyčejnější. Duše nemohla odtrhnout pohled od mateřského znamení, kulaté hnědé skvrny umístěné