Nemohu než to ještě jednou zdůraznit: netoužila vidět pohlaví cizího muže. Chtěla vidět své ohanbí v sousedství cizího údu. Netoužila po milencově těle. Toužila po svém vlastním těle, náhle objeveném, nejbližším i nejcizejším a nejvíc vzrušujícím.
Dívala se na své tělo plné drobných kapek, které na něm zůstaly ze sprch, a myslila na to, že v nejbližší ch dnech se u ní inženýr opět staví v baru. Toužila, aby přišel, toužila, aby ji k sobě pozval! Nesmírně po tom toužila!
—23. --Každý den se bála, že se inženýr objeví u baru a že mu nebude umět říci "ne". Jak dny míjely, obava, že přijde, byla vystřídána strachem, že nepřijde. Uplynul měsíc a inženýr se neobjevil. Tereze se to zdálo nevysvětlitelné. Zklamaná touha ustoupila do pozadí a byla vystřídána znepokojením: proč nepřišel?
Obsluhovala zákazníky. Byl mezi nimi opět muž s lysinou, který ji kdysi napadl, že
nalévá alkohol mladistvým. Vyprávěl nahlas oplzlou anekdotu, stejnou, kterou slyšela stokrát od opilců, kterým nosila pivo kdysi v malém městě. Zase se j í
zdálo, že matčin svět se k ní vrací a proto přerušila plešatého muže velice nevlídně.
Muž se uraziclass="underline" "Vy mi nebudete poroučet. Můžete být moc ráda, že vás necháváme tady za tím barovým pultem."
"Kdo my? Kdo je to my?"
"My," řekl muž a poručil si další vodku. "A zapamatujte si, že mne nebudete urážet." Potom ukázal na Terezin krk, kolem něhož byl omotán náhrdelník z laciných pereclass="underline" "Odkud máte ty perly? To vám přece nedal váš manžel, který je umývačem oken! Ten na to přece nemá, kupovat vám dary! To vám dávají zákazníci? Za co vám to asi dávají?"
"Okamžitě držte hubu," zasyčela Tereza.
Muž se snažil chytit náhrdelník do prstů: "Pamatujte si dobře, že prostituce je u nás zakázána!"
Karenin se vztyčil, opřel se předníma packama o stůl a zavrčel.
—24. --Vyslanec řekclass="underline" "To byl fízl."
"Když je fízl, měl by se chovat nenápadně," namítla Tereza. "Co je to za tajnou policii, když přestane být tajná!"
Vyslanec se usadil na své pohovce a dal si nohy pod sebe, jak se to naučil v kursech jógy. Nad ním se usmíval Kennedy v rámečku a dával jeho slovům zvláštní posvěcení.
"Paní Terezko," řekl otcovsky, "fízlové mají několik funkcí. Ta první je klasická. Poslouchají, co si lidé říkají mezi sebou a podávají o tom zprávy svým nadřízeným.
Druhá funkce je zastrašovací. Dávají nám najevo, že nás mají v moci, a chtějí, abychom se báli. To je, oč usiloval váš plešatec.
Třetí funkce spočívá v tom, že se snaží zinscenovat situace, které by nás kompromitovaly. Dnes už nikdo nemá zájem obžalovat nás z úkladů proti státu, protože to by nám získalo jen další sympatie. Spíš se nám budou snažit najít v kapse hašiš nebo nám dokázat, že jsme znásilnili dvanáctiletou holčičku. Nějakou holčičku vždycky najdou, která to dosvědčí."
Zase si vzpomněla na inženýra. Jak to, že už nikdy nepřišel?
Vyslanec pokračovaclass="underline" "Potřebují dostat lidi do pasti, aby je mohli získat do svých služeb a s jejich pomocí pak nalíčit další pasti na další lidi a udělat tak postupně z celého národa jedinou organizaci konfidentů." Tereza nemyslila na nic jiného než na to, že inženýra za ní poslali policajti. Kdo to byl ten divný chlapec, který se opil v hospodě naproti a vyznával j í
lásku? Plešatý fízl ji kvůli němu napadl a inženýr se jí zastal. Všichni tři hráli svou roli v předem připraveném scénáři, jehož cílem bylo naklonit j í muže, který měl za úkol ji svést.
Jak to, že ji to nenapadlo?! Vždyť ten byt byl divný a k tomu člověku se vůbec nehodil! Proč by ten elegantně oblečený inženýr bydlil v tak ubohém bytě? Byl to vůbec inženýr? Byl-li to inženýr, jak to že mu dali z práce volno ve dvě hodiny odpoledne? A jak to že by inženýr četl Sofokla? Ne, to nebyla knihovna žádného inženýra! Ta místnost se spíš podobala zabavenému bytu nějakého zatčeného chudého intelektuála. Když jí bylo deset let a zatkli jejího otce, také zabavili byt i s celou knihovnou. Kdo ví, k čemu pak bytu používali. Teď je jasné, proč už nikdy nepřišel. Splnil své poslání. Jaké? Opilý fízl to bezděčně prozradil, když jí řekclass="underline" "Prostituce je dnes u nás zakázána, nezapomeňte to!" Ten domnělý inženýr bude svědčit, že se s ním vyspala a žádala po něm peníze! Budou j í hrozit skandálem a vydírat, aby udávala lidi, kteří se opíjejí u jejího baru.
"Ten váš příběh není nijak nebezpečný," uklidňoval ji vyslanec.
"Snad ne," řekla zaškrceným hlasem a odcházela s Kareninem do nočních ulic Prahy.
—25. --Lidé většinou utíkají svému trápení do budoucnosti. Představují si na dráze času čáru, ze kterou jejich dnešní trápení přestane existovat. Ale Tereza žádnou takovou čáru před sebou nevidí. Útěchu jí může přinést jenom pohled nazpátek. Byla opět neděle. Sedli si do auta a vyjeli daleko za Prahu. Tomáš byl u volantu, Tereza vedle něho a Karenin se k nim ze zadního sedadla občas naklonil a lízal jim uši. Po dvou hodinách dojeli do malého lázeňského města, kde spolu asi před šesti lety strávili několik dnů. Chtěli tam zůstat přes noc.
Zastavili auto na náměstí a vystoupili. Nic se nezměnilo. Proti nim byl hotel, ve kterém kdysi bydlili, a stará lípa před ním. Vlevo od hotelu se táhla stará
dřevěná kolonáda, na jejímž konci tryskal do mramorové mísy pramen, k němuž se dnes jako tenkrát skláněli lidé se skleničkami v ruce.
Pak Tomáš ukázal znovu na hotel. Něco se přece jen změnilo. Kdysi se jmenoval Grand a teď na něm byl nápis Bajkal. Podívali se na tabulku na rohu budovy: Moskevské náměstí. A pak šli (Karenin je sledoval sám, bez vodítka) všemi ulicemi, které znali, a prohlíželi si jejich jména: byla tam Stalingradská
ulice, Lenigradská ulice, Rostovská ulice, Novosibirská ulice, Kijevská ulice, Oděská ulice, byl tam léčebný dům Čajkovskij, léčebný dům Tolstoj, léčebný dům Rimskij Korsakov, byl tam hotel Suvorov, kino Gorkij a kavárna Puškin. Všechna pojmenování byla převzata z ruského zeměpisu a z ruských dějin. Tereza si vzpomněla na první dny invaze. Lidé ve všech městech sundali tabulky s názvy ulic a ze silnic odstranili ukazatele, na nichž byla napsána jména měst. Země se stala přes noc bezejmenná. Po sedm dnů ruské vojsko bloudilo krajinou a nevědělo, kde je. Důstojníci hledali budovy redakcí, televize, rádia aby je obsadili, ale nemohli je najít. Ptali se lidí, ale ti krčili rameny nebo udávali falešná jména a falešný směr.
Po letech se náhle zdá, že ta anonymita byla zemi nebezpečná. Ulice a domy se už nesměly vrátit ke svým původním jménům. A tak se staly náhle jedny české lázně
jakýmsi malým imaginárním Ruskem a minulost, kterou sem přijela hledat, našla Tereza zkonfiskovanou. Bylo jim protivné tam strávit noc.
—26. --Vraceli se zpátky k autu a mlčeli. Myslila na to, že všechny věci a lidé vystupují v převlečení. Staré české město se přikrylo ruskými jmény. Češi, kteří fotografovali invazi, pracovali ve skutečnosti pro tajnou policii. Člověk, který ji posílal umřít, měl na tváři masku Tomáše. Policista vystupoval pod jménem inženýra a inženýr chtěl hrát roli muže z Petřína. Znamení knihy v jeho bytě bylo falešné a mělo ji svést na scestí.
Když si teď vzpomněla na knihu, kterou tam držela v ruce, něco si náhle uvědomila a zrudly jí tváře: Jak to bylo? Inženýr prohlásil, že přinese kávu. Přistoupila ke knihovně a vytáhla z ní Sofoklova Oidipa. Inženýr se pak vrátil. Ale bez kávy!