—2. --Těm, kteří myslí, že komunistické režimy ve střední Evropě jsou výhradně výtvorem zločinců, uniká základní pravda: zločinné režimy nevytvořili zločinci ale nadšenci, přesvědčení, že objevili jedinou cestu vedoucí do ráje. Hájili ji udatně a popravili proto mnoho lidí. Později vyšlo všeobecně najevo, že žádný ráj neexistuje a nadšenci byli tedy vrahové.
Tehdy začali všichni na komunisty křičet: Jste odpovědni za neštěstí země (zchudla a zpustla), za ztrátu její samostatnosti (upadla do područí Ruska), za justiční
vraždy!
Ti, co byli obviněni, odpovídali: Nevěděli jsme! Byli jsme oklamáni! Věřili jsme! Jsme v hloubi duše nevinni!
Spor se tedy zúžil na tuto otázku: Opravdu nevěděli? Nebo se jen tváří, že nevěděli? Tomáš sledoval tento spor (sledoval ho celý desetimiliónový český národ) a říkal si, že mezi komunisty byli jistě lidé, kteří tak docela nevědomí nebyli (musili přece něco vědět o hrůzách, které se děly a nepřestaly dít v porevolučním Rusku). Je však pravděpodobné, že většina z nich nevěděla opravdu nic. A řekl si, že základní otázka není: věděli nebo nevěděli?, nýbrž: je člověk nevinný proto, že neví? je hlupák na trůně zproštěn jakékoli odpovědnosti jen proto, že je hlupák?
Dejme tomu, že český prokurátor na začátku let padesátých, který žádal smrt pro nevinného, byl oklamán ruskou tajnou policií i vládou své země. Ale jak je možné, že dnes, kdy už víme, že obvinění byla absurdní a popravení nevinni, tentýž prokurátor háj í čistotu své duše a bije se v prsa: mé svědomí je čisté, nevěděl jsem, věřil jsem! Copak právě v jeho "nevěděl jsem! věřil jsem!" netkví
jeho nenapravitelná vina?
A tehdy si Tomáš vybavil příběh Oidipův: Oidipus nevěděl, že spí s vlastní matkou, a přesto, když pochopil, oč jde, necítil se nevinný. Nemohl snést pohled na neštěstí, jež způsobil svým nevěděním, vypíchal si oči a odešel slepý z Théb. Tomáš slyšel křik komunistů, kteří obhajovali svou vnitřní čistotu a říkal si: Vinou vaší nevědomosti tato země ztratila možná na staletí svou svobodu a vy křičíte, že se cítíte nevinni? Jak to, že se na to můžete dívat? Jak to, že nejste zděšeni? Vidíte vůbec? Kdybyste měli zrak, musili byste si ho probodat a odejít z Théb!
Toto přirovnání se mu tak líbilo, že ho často užíval při rozhovoru s přáteli a časem ho vyjadřoval formulacemi čím dál přesnějšími a elegantnějšími. Četl v té době jako všichni intelektuálové týdeník vydávaný v nákladu kolem 300.000 výtisků Svazem českých spisovatelů, který si vytvořil značnou autonomii uvnitř režimu a mluvil o věcech, o nichž jiní veřejně mluvit nesměli. V novinách spisovatelů se proto psalo i o tom, kdo a jak je vinen za justiční vraždy politických procesů na počátku komunistické moci.
Ve všech těchto sporech se pořád opakovala stejná otázka: věděli či nevěděli?
Protože Tomáš považoval tuto otázku za druhořadou, napsal jednoho dne svoji úvahu o Oidipovi a poslal ji do týdeníku. Po měsíci dostal odpověď. Pozvali ho do redakce. Když tam přišel, přivítal ho redaktor malého vzrůstu, vzpřímený jak pravítko, a navrhl mu, aby v jedné větě změnil slovosled. Text pak opravdu vyšel na předposlední straně v rubrice Dopisy čtenářů.
Tomáš z toho neměl radost. Stálo jim to za to pozvat ho do redakce, aby souhlasil se změnou slovosledu, ale pak, aniž se ho ptali, jeho text velmi zkrátili, takže úvaha byla zredukována jen na základní tezi (poněkud příliš
schématickou a agresivní) a přestala se mu líbit.
To bylo na jaře roku 1968. U moci byl Alexandr Dubček a s ním ti komunisté, kteří se cítili vinni a byli ochotni vinu nějak napravit. Ale ti druzí
komunisté, kteří křičeli, že jsou nevinni, měli strach, že je rozhněvaný národ bude soudit. Chodili proto denně žalovat ruskému velvyslanci a prosit ho o podporu. Když vyšel Tomášův dopis, křičeli: Tak daleko to došlo! Už se veřejně píše, že se nám mají vypíchat oči!
A o dva tři měsíce později Rusové rozhodli, že svobodné diskuse jsou v jejich gubernii nepřípustné a během jedné noci obsadili svou armádou Tomášovu vlast.
—3. --Když se Tomáš vrátil z Curychu do Prahy, začal pracovat ve své nemocnici jako dříve. Ale pak si ho předvolal jednoho dne šéf.
"Konec konců, pane kolego," řekl mu, "nejste přece spisovatel, ani novinář, ani spasitel národa, ale lékař a vědec. Nechtěl bych vás ztratit a udělám všechno, abych vás tu udržel. Ale musíte odvolat ten váš článek o Oidipovi. Záleží vám na něm moc?"
"Pane primáři," řekl Tomáš a vzpomněl si na to, jak mu z jeho textu amputovali jednu třetinu, "nikdy mi na ničem nezáleželo méně."
"Víte, oč jde," řekl primář.
Věděl to: na vahách byly dvě věci: na jedné straně jeho čest (která spočívala v tom, že nebude odvolávat, co řekl), na druhé straně to, co si zvykl považovat za smysl svého života (svou práci vědce a lékaře).
Primář pokračovaclass="underline" "Jejich požadavek, aby lidi odvolávali veřejně, co předtím řekli, má něco středověkého. Copak to vůbec znamená ódvolať? V moderní době je myšlenku možno pouze vyvrátit a nikoli odvolat. A protože, pane kolego, odvolat myšlenku je něco nemožného, čistě slovního, formálního, magického, nevidím důvod, proč byste neudělal, co chtěj í. Ve společnosti, která je řízena terorem, žádná prohlášení nemaj í závaznost, jsou to vynucená prohlášení a čestný člověk je povinen nebrat je na vědomí, neslyšet je. Říkám vám, pane kolego, je v mém zájmu i v zájmu vašich pacientů, abyste pokračoval ve své práci."
"Máte jistě pravdu," řekl Tomáš a tvářil se nešťastně.
"Ale?" snažil se primář uhodnout jeho myšlenky.
"Bojím se, že bych se styděl."
"Před kým? To máte o lidech kolem vás tak vysoké mínění, že by vám záleželo na tom, co si myslí?"
"Ne, nemám o nich vysoké mínění," řekl Tomáš.
"Ostatně," doplnil primář, "ujišťovali mne, že nejde o veřejné prohlášení. Jsou to byrokrati. Potřebují mít někde ve svých aktech doklad o tom, že nejste proti režimu, aby se sami mohli bránit, kdyby na ně někdo útočil, že vás nechali pracovat na vašem místě. Zaručovali se mi, že vaše prohlášení zůstane mezi vámi a jimi a že nepočítají s tím, že by bylo publikováno."
"Dejte mi týden na rozmyšlenou," uzavřel Tomáš rozhovor.
—4. --Tomáš byl považován za nejlepšího chirurga nemocnice. Mluvilo se už o tom, že mu primář, který se blížil věku penze, postoupí brzy místo. Když se rozneslo, že po něm nadřízené orgány požaduj í sebekritické prohlášení, nikdo nepochyboval, že Tomáš uposlechne.
To byla první věc, která ho překvapila: přesto, že jim k tomu nedal nikdy žádný
důvod, lidé sázeli na jeho nectnost nikoli na jeho ctnost. Druhá překvapující věc byla jejich reakce na jeho předpokládaný postoj. Mohl bych ji rozdělit na dva základní typy:
První typ reakce projevovali ti, kteří sami (oni nebo jejich blízcí) něco odvolali, byli donuceni vyslovit svůj souhlas s okupačním režimem anebo byli připraveni to udělat (i když neradi; nikdo to nedělal rád). Tito lidé se na něho usmívali zvláštním úsměvem, který dosud neznaclass="underline" plachým úsměvem tajného spikleneckého souhlasu. Je to úsměv dvou mužů, kteří se náhodou potkali v bordelu; trochu se stydí a zároveň jim dělá radost, že jejich stud je vzájemný; vznikne mezi nimi pouto jakéhosi bratrství.
Usmívali se na něho o to spokojeněji, že neměl nikdy pověst konformisty. Jeho předpokládaný souhlas s primářovým návrhem byl proto důkazem, že zbabělost se stává pomalu a jistě normou jednání a přestane být brzo vnímána jako taková. Tito lidé nebyli nikdy jeho přáteli. Tomáš si uvědomil s úlekem, že kdyby opravdu vyrobil prohlášení, o které ho primář žádal, zvali by ho k sobě na víno a chtěli by se s ním kamarádit.