Druhý typ reakce se týkal lidí, kteří sami (oni nebo jejich blízcí) byli pronásledováni, kteří odmítali přistoupit na jakýkoli kompromis s okupační mocí
anebo po kterých nikdo žádný kompromis (žádné prohlášení) nežádal (třeba proto, že byli příliš mladí a do ničeho se ještě nenamočili) a kteří byli přesvědčeni, že by je neučinili.
Jeden z nich, velmi nadaný mladý lékař S., se Tomáše zeptaclass="underline" "Tak jsi jim to sepsal?" "Prosím tě, o čem mluvíš?" ptal se Tomáš.
"O tvém odvolání," řekl S. Neříkal to zle. Dokonce se usmíval. Byl to zase úplně jiný úsměv z tlustého herbáře úsměvů: úsměv spokojené mravní nadřazenosti. Tomáš řekclass="underline" "Poslyš, co víš o mém odvolání? Četl jsi ho?"
"Ne," odpověděl S.
"Tak co kecáš?" řekl Tomáš.
S. se pořád spokojeně usmívaclass="underline" "Podívej se, my všichni víme, jak to chodí. Takové prohlášení se napíše jako dopis řediteli, nebo ministru, nebo j ánevímkomu, ten slíbí, že dopis nebude zveřejněn, aby se pisatel necítil ponížen. Je to tak?"
Tomáš pokrčil rameny a poslouchal dál.
"Prohlášení je pak pěkně uloženo v jeho stole, ale pisatel ví, že může být kdykoli zveřejněno. Už nikdy nic proto nebude moci říci, nic kritizovat, proti ničemu protestovat, protože v tom případě by jeho prohlášení uveřejnili a on by byl přede všemi zneuctěn. Když se to tak vezme, je to celkem laskavá metoda. Mohli bychom si představit horší."
"Ano, je to velice laskavá metoda," řekl Tomáš, "jenom by mne zajímalo, kdo ti řekl, že jsem na ni přistoupil."
Kolega pokrčil rameny, ale úsměv mu nezmizel z tváře.
Tomáš si uvědomil podivnou věc. Všichni se na něho usmívají, všichni si přejí, aby napsal odvolání, všem by tím udělal radost! Ti první se těší z toho, že inflace zbabělosti banalizuje jejich jednání a vrací jim ztracenou čest. Ti druzí si už zvykli považovat svou čest za zvláštní privilegium, kterého se nechtěj í vzdát. Chovají proto pro zbabělce tajnou lásku; bez nich by se jejich statečnost stala jen jakousi všední a zbytečnou námahou, které by se nikdo neobdivoval.
Tomáš nemohl snášet ty úsměvy a zdálo se mu, že je vidí všude, i na tváři neznámých lidí na ulici. Nemohl spát. Jak to? To přikládá těm lidem takovou váhu? Ne. Nemysli si o nich nic dobrého a sám na sebe se zlobí, že ho jejich pohledy tolik rozvracejí. Není v tom žádná logika. Jak to, že někdo, kdo si tak málo váží lidí, je tolik závislý na jejich mínění?
Snad jeho hluboká nedůvěra k lidem (jeho pochyba o tom, že mají právo o něm rozhodovat a soudit ho) podílela se už na jeho volbě povolání, které vylučovalo, aby byl vystaven publiku. Člověk, který si zvolí například dráhu politika, učiní
dobrovolně publikum svým soudcem s naivní a netajenou vírou, že si získá jeho přízeň. Eventuální nesouhlas davu ho povzbuzuje k ještě větším výkonům, stejně jako Tomáše podněcovala obtížnost diagnózy.
Lékař (na rozdíl od politika nebo herce) je souzen jen svými pacienty a nejbližšími kolegy, tedy mezi čtyřmi stěnami a z očí do očí. Na pohledy těch, kteří ho soudí, může odpovědět ve stejnou chvíli svým vlastním pohledem, vysvětlit se nebo obhájit. Teď se však Tomáš octl v situaci (poprvé v životě), kdy pohledů na něho bylo upřených víc, než stačil zaznamenat. Nemohl na ně
odpovědět ani vlastním pohledem ani slovy. Byl jim dán napospas. Mluvilo se o něm v nemocnici i mimo nemocnici (v té době si nervózní Praha sdělovala zprávy o tom, kdo zklamal, kdo udal, kdo kolaboroval, s neobyčejnou rychlostí afrického tam-tamu) a on to věděl a nemohl proti tomu nic dělat. Sám byl překvapen, jak to bylo pro něho nesnesitelné a do jaké paniky ho to
uvedlo. Zájem všech těch lidí
o něho mu byl nepříjemný jako tlačenice anebo doteky lidí, kteří z nás strhávají šaty v našich hrůzných snech.
Přišel za primářem a oznámil mu, že nic nenapíše.
Primář mu stiskl ruku mnohem silněji než jindy a řekl, že jeho rozhodnutí předvídal.
Tomáš řekclass="underline" "Pane primáři, možná že byste mne tu mohli udržet i bez takového prohlášení," a chtěl mu tím naznačit, že by stačilo, aby všichni jeho kolegové
pohrozili, že podají výpověď když bude musit Tomáš odejít. Nikoho však nenapadlo pohrozit výpovědí a tak Tomáš po určité době (primář mu stiskl ruku ještě silněji než posledně; zůstaly mu na ní modřiny) musil opustit své místo v nemocnici.
—5. --Nejdříve se octl ve venkovské klinice asi osmdesát kilometrů za Prahou. Dojížděl tam denně vlakem a vracel se k smrti vyčerpán. O rok později se mu podařilo najít výhodnější ale mnohem podřadnější místo na předměstském lékařském středisku. Zde se už nemohl věnovat chirurgii a dělal praktického lékaře. Čekárna byla nabitá, mohl se věnovat jednotlivým pacientům sotva pět minut; předpisoval jim aspiriny, psal pro zaměstnavatele potvrzení o jejich nemoci a posílal je na odborná vyšetření. Nepovažoval se už za lékaře, ale za úředníka. Zde ho jednou navštívil na konci ordinačních hodin asi padesátiletý muž; mírná
tloušťka mu propůjčovala vážnost. Představil se jako referent ministerstva vnitra a pozval Tomáše do hospody naproti.
Objednal láhev vína. Tomáš se brániclass="underline" "Mám auto. Když mne chytí policajti, zabaví mi řidičský průkaz." Muž z ministerstva vnitra se usmáclass="underline" "Kdyby se něco stalo, stačí, že se na mne odvoláte," a podával Tomášovi svou vizitku, kde bylo jeho jméno (jistěže falešné) a telefonní číslo ministerstva. Mluvil pak dlouho o tom, jak si Tomáše váží. Všichni na jeho ministerstvu lituj í, že chirurg takového formátu musí předpisovat na předměstském středisku aspiriny. Dával mu nepřímo najevo, že policie, i když to nemůže říci nahlas, nesouhlasí s příliš drastickým způsobem, jak jsou odstraňováni odborníci ze svých míst.
Tomáše už dlouho nikdo nepochválil, takže poslouchal velmi pozorně obtloustlého muže, a byl překvapen, jak je přesně a do podrobností informován o jeho odborných úspěších. Jak je člověk bezbranný proti lichocení! Tomáš se nemohl ubránit, aby bral vážně, co člověk z ministerstva říká.
Ale nebylo to jen z ješitnosti. Bylo to ještě víc z nezkušenosti. Sedíte-li tváří v tvář někomu, kdo je milý, uctivý, zdvořilý, je velmi těžko si neustále uvědomovat, že nic z toho, co říká, není pravda, že nic není myšleno upřímně. Nevěřit (ustavičně a systematicky, bez chvíle zaváhání) si vyžaduje obrovského úsilí a také tréninku, to jest častých policejních výslechů.
Tento trénink Tomášovi chyběl.
Muž z ministerstva pokračovaclass="underline" "My víme, pane doktore, že jste měl v Curychu výborné postavení. A my velmi oceňujeme, že jste se vrátil. To od vás bylo krásné. Věděl jste, že vaše místo je tady." A pak dodal, jako by něco Tomášovi vyčítaclass="underline" "Ale vaše místo je u operačního stolu!"
"Já s vámi souhlasím," řekl Tomáš.
Byla krátká pauza a muž z ministerstva pak řekl zarmouceným hlasem: "Ale řekněte mi, pane doktore, vy si skutečně myslíte, že by se měly komunistům vypíchat oči?
Nezdá se vám divné, že to říkáte právě vy, který jste už tolika lidem vrátil zdraví?"
"To je přece úplný nesmysl," bránil se Tomáš. "Přečtěte si přesně, co jsem napsal."
"Já jsem to četl," řekl muž z ministerstva vnitra hlasem, který chtěl být velice smutný.