"Dobře, pane doktore, můžeme zvolit opačný postup. Napíšete to nejdříve vy sám a pak se teprve na to podíváme spolu. To, co jste četl, vám mohlo sloužit alespoň, jako vzor."
Proč Tomáš hned rázně neodmítl policistův návrh? Prolétla mu hlavou asi tato úvaha: Kromě toho, že podobná prohlášení mají demoralizovat celý národ (v tom tkví zřejmě generální ruská strategie), policie sleduje v jeho případě
pravděpodobně i nějaký konkrétněj ší cíclass="underline" je možné, že připravuj í proces s redaktory týdeníku, do něhož Tomáš napsal svůj článek. Je-li tomu tak, potřebuj í
Tomášovo prohlášení jako důkaz k přelíčení i jako součást tiskové kampaně, kterou budou proti redaktorům vést. Když teď zásadně a energicky odmítne, vystavuje se nebezpečí, že policie nechá uveřejnit připravený text i s jeho falešným podpisem. Žádné noviny by nikdy neuveřejnily jeho dementi! Nikdo na celém světě by neuvěřil, že to nenapsal ani nepodepsal! Pochopil už, že lidé
jsou příliš šťastni, když vidí druhého v mravním ponížení, než aby si takové potěšení nechali kazit jeho vysvětlováním.
Tím, že dal policii naději, že sám nějaký text napíše, získal čas. Hned nazítří podal písemnou výpověď z místa. Předpokládal (správně), že ve chvíli, kdy dobrovolně sestoupí na nejnižší místo společenského žebříčku (kam v té době
sestoupily ostatně tisíce intelektuálů z jiných oborů), policie nad ním ztratí moc a přestane se o něho zajímat. Za takových okolností už nebudou moci žádný text s jeho prohlášením otisknout, protože by to bylo naprosto nevěrohodné. Hanebná veřejná prohlášení jsou totiž vždycky spjata s postupem a nikoli s pádem podepsaných.
Lékaři jsou však v Čechách státní zaměstnanci a stát je ze svých služeb může propustit a nemusí. Úředník, se kterým Tomáš jednal o své výpovědi, ho znal podle jména a vážil si ho. Přemlouval ho, aby své místo neopouštěl. Tomáš si náhle uvědomil, že vůbec není jisté, že se rozhodl správně. Ale cítil se už
vázán ke svému rozhodnutí jakýmsi slibem věrnosti a stál na svém. A tak se stal umývačem oken.
—7. --Když odjížděl před lety z Curychu do Prahy, Tomáš si tiše říkal "es muss sein!" a
myslil přitom na svou lásku k Tereze. Ale už téhož dne v noci začal pochybovat, zda to opravdu musilo být: uvědomil si, že ho k Tereze dovedl jen řetěz směšných náhod, které se mu udály před sedmi lety (ischias jeho šéfa byl na jejich počátku) a že jen díky nim se nyní vrací do klece, z níž nebude úniku. Znamená to, že v jeho životě žádné "es muss sein!", žádná velká nutnost nebyla?
Myslím, že přece jen byla. Nebyla to láska, bylo to povolání. K lékařství ho nepřivedla ani náhoda, ani rozumový kalkul, nýbrž hluboká vnitřní touha. Pokud je vůbec možné lidi dělit do nějakých kategorií, pak tedy podle těchto hlubokých tužeb, které je orientuj í k té či oné celoživotní činnosti. Každý
Francouz je jiný. Ale všichni herci na celém světě se sobě podobají, v Paříži, v Praze, i v posledním okresním divadle. Herec je ten, kdo od dětství souhlasí, aby se celý život vystavoval anonymnímu publiku. Bez tohoto základního souhlasu, který nemá nic co dělat s talentem, který je něčím hlubším než talent, se nemůže stát hercem. Podobně lékař je ten, kdo souhlasí, že se bude celý život a do všech důsledků obírat lidskými těly. Tento základní souhlas (a nikoli talent a zručnost) mu umožňuj í, aby v prvním ročníku vstoupil do pitevního sálu a o šest let později byl lékařem.
Chirurgie dovádí základní imperativ lékařského povolání až k extrémní hranici, kde se lidské dotýká božského. Když uhodíte někoho obuškem silně po hlavě, skácí
se a přestane navždycky dýchat. Jednou by však stejně přestal dýchat. Taková vražda jen o málo předejde, co by Bůh o něco později zařídil sám. Bůh, dá se předpokládat, počítal s vraždou, ale nepočítal s chirurgií. Netušil, že se někdo opováží vstrčit ruku dovnitř mechanismu, který on vymyslil, zahalil pečlivě do kůže, zapečetil a uzavřel před očima člověka. Když Tomáš poprvé nasadil skalpel na kůži může spícího v narkóze a potom rozhodným gestem tu kůži proťal a rozparoval rovným a přesným tahem (jako by to byl kus neživé látky, kabát, sukně, záclona), zažil krátký ale intenzivní pocit svatokrádeže. Ale právě to ho přitahovalo! To bylo to "es muss sein!" hluboce v něm zakořeněné, ke kterému ho nedovedla žádná náhoda, žádný primářův ischias, nic vnějšího. Ale jak je tedy možné, že se něčeho tak hlubokého zbavil tak rychle, energicky a lehce?
Odpověděl by nám, že to udělal proto, aby ho policie nezneužila. Ale upřímně řečeno, i když by to bylo teoreticky možné (a i když se takové případy staly), nebylo příliš pravděpodobné, že by policie dala uveřejnit falešné prohlášení s jeho podpisem.
Člověk má ovšem právo obávat se i nebezpečí, jež jsou málo pravděpodobná. Připusťme to. Připusťme i to, že se hněval sám na sebe, na svou neobratnost a že se chtěl vyhnout dalším stykům s policií, které by v něm zvyšovaly jeho pocit bezmoci. A připusťme i to, že už svého povolání stejně pozbyl, protože mechanická práce na středisku, kde předpisoval aspiriny, neměla s jeho představou lékařství nic společného. Přesto všechno mi prudkost jeho rozhodnutí
připadá zvláštní. Neskrývá se za ní ještě něco jiného, hlubšího, co unikalo jeho rozumové
úvaze?
—8. --I když si kvůli Tereze zamiloval Beethovena, Tomáš se v hudbě moc nevyznal a pochybuji, že znal skutečnou historii slavného Beethovenova motivu "muss es sein? es muss sein!".
Bylo to tak: nějaký pan Dembscher dlužil Beethovenovi padesát forintů a skladatel, který byl věčně bez peněz, ho o ně upomenul. "Muss es sein?" vzdychl nešťastně pan Dembscher a Beethoven se bujaře zasmáclass="underline" "Es muss sein!" a hned ta slova a jejich melodii zapsal do not a složil na ten realistický motiv malou skladbičku pro čtyři hlasy: tři hlasy zpívají "es muss sein, es muss sein, ja, ja, ja," musí to být, musí to být, ano, ano, ano a třetí hlas dodává: "heraus mit dem Beutel!" vytáhni pěkně portmonku!
Stejný motiv se stal o rok později základem čtvrté věty jeho posledního kvarteta opus 135.
Tehdy už Beethoven nemyslil na Dembscherovu portmonku. Slova "es muss sein!" mu zněla čím dál slavnostněji, jako by je pronášel sám Osud. V jazyku Kantově i "dobrý den!", patřičně vysloveno, může nabýt podoby metafyzické teze. Němčina je jazyk těžkých slov. "Es muss sein!" nebyla už žádná legrace ale "der schwer gefasste Entschluss".
Beethoven proměnil tedy žertovnou inspiraci v závažný kvartet, vtip v metafyzickou pravdu. Je to zajímavý příběh o změně lehkého v těžké (tedy podle Parmenida: o změně pozitivního v negativní). Kupodivu, taková proměna nás nepřekvapuje. Pohoršilo by nás naopak, kdyby byl Beethoven proměnil závažnost svého kvartetu v lehký vtip čtyřhlasého kánonu o Dembscherově portmonce. Jednal by přitom zcela v duchu Parmenidově: proměnil by těžké v lehké, tedy negativní v pozitivní! Na počátku (jako nedokonalá skica) by byla velká metafyzická pravda a na konci (jako dokonalé dílo) by byl lehoučký žert! Jenomže my už neumíme myslit jako Parmenides.
Zdá se mi, že ono agresivní, slavnostní, přísné "es muss sein!" už dávno tajně Tomáše dráždilo a že v něm existovala hluboká touha proměnit v Parmenidově duchu těžké v lehké. Vzpomeňme na to, jak kdysi v jedné jediné chvíli se odmítl navždycky vidět se svou první ženou i se synem a jak přijal s pocitem úlevy, že se s ním rozešli oba rodiče. Co to bylo jiného než prudké a ne zcela rozumové