—10. --Mezi muži ženoucími se za množstvím žen můžeme snadno rozlišit dvě kategorie. Jedni hledají ve všech ženách svůj vlastní subjektivní a stále stejný sen o ženě. Druzí jsou hnáni touhou zmocnit se nekonečné pestrosti objektivního ženského světa.
Posedlost těch prvních je lyrická: hledají v ženách sami sebe, svůj ideál a jsou stále znovu a znovu zklamáni, protože ideál je, jak známo, to, co se najít nikdy nedá. Zklamání, které je žene od ženy k ženě, dává jejich nestálosti jakousi romantickou omluvu, takže mnohé sentimentální dámy jsou s to být jejich urputnou polygamností dojaty.
Ta druhá posedlost je epická a ženy v ní nevidí nic dojemného: muž si do žen nepromítá žádný subjektivní ideál; všechno ho proto zajímá a nic ho nemůže zklamat. A právě ta neschopnost být zklamán má v sobě cosi pohoršuj ícího. Posedlost epického děvkaře připadá lidem nevykoupená (nevykoupená zklamáním). Jelikož lyrický děvkař pronásleduje pořád stejný typ žen, nikdo si ani nevšimne, že milenky střídá; přátelé mu způsobuj í ustavičná nedorozumění, protože nejsou s to rozlišit jeho přítelkyně a nazývají je stále stejným jménem. Epičtí děvkaři (a právě mezi ně patří ovšem Tomáš) vzdaluj í se ve své honbě za poznáním stále víc a víc konvenční ženské kráse, které se rychle nabažili, a skončí neodvratně jako sběratelé kuriozit.
Vědí to o sobě, trochu se za to ostýchaj í a aby neuváděli přátele do rozpaků, neukazuj í se s milenkami na veřejnosti.
Byl už skoro dva roky umývačem oken, když si ho objednala nová zákaznice. Její bizarnost ho zaujala hned, když ji poprvé uviděl v otevřených dveřích bytu. Byla to bizarnost diskrétní, nenápadná, která se udržovala v mezích příjemné
banálnosti (Tomášova záliba v kuriozitách neměla nic společného s Feliniovskou zálibou v monstrech): byla mimořádně vysoká, o něco vyšší než on, měla jemný a velice dlouhý nos a její tvář byla do té míry neobvyklá, že nebylo možno říci, že je hezká (všichni by proti tomu protestovali!), i když (alespoň podle Tomáše) nebyla nehezká. Byla oblečena do kalhot a bílé blůzy, vypadala jako podivuhodné
spojení něžného chlapce, žirafy a čápa.
Dívala se na něho dlouhým, pozorným a pátravým pohledem, v němž nechyběl záblesk inteligentní ironie. "Pojďte dál, pane doktore," řekla. Pochopil, že žena ví, kdo je. Nechtěl na to však reagovat a ptal se: "Kde bych si mohl napustit vodu?" Otevřela dveře koupelny. Viděl před sebou umyvadlo, vanu, záchodovou mísu; před vanou, před umyvadlem i před mísou ležely malé růžové koberečky.
Žena podobná žirafě a čápu se usmívala, její oči se mhouřily, takže všechno, co říkala, se zdálo být plné utajeného smyslu či ironie.
"Koupelna je vám zcela k dispozici, pane doktore," řekla. "Můžete si v ní dělat co
chcete."
"Mohu se tu i vykoupat?" ptal se Tomáš.
"Rád se koupete?" zeptala se.
Napustil si kýbl teplou vodou a vrátil se do salónu. "Kde si přejete, abych začal?"
"To záleží jen na vás," pokrčila rameny.
"Mohu vidět okna v ostatních pokojích?"
"Chcete poznat můj byt?" usmívala se, jako by umývání oken bylo jakýmsi jeho vrtochem, který ji nezajímal.
Vešel do vedlejšího pokoje. Byla to ložnice s jedním velikým oknem, dvěma postelemi přitisknutými k sobě a obrazem podzimní krajiny s břízami a zapadajícím sluncem.
Když se vrátil, na stole stála otevřená láhev vína a dvě skleničky. "Neposilníte se nejdřív před tou velkou prací?" zeptala se.
"Velice rád," řekl Tomáš a posadil se.
"Musí to být pro vás zajímavá zkušenost, poznat mnoho domácností," řekla.
"Není to špatné," řekl Tomáš.
"Všude vás čekají ženy, jejichž manželé jsou v zaměstnání."
"Mnohem častěji babičky a tchyně," řekl Tomáš.
"A vaše původní zaměstnání vám nechybí?"
"Řekněte mi spíš, jak víte o mém zaměstnání."
"Váš podnik se s vámi chlubí," řekla žena podobná čápu.
"Ještě pořád?" divil se Tomáš.
"Když jsem tam telefonovala, aby mi někdo přišel umýt okna, ptali se mne, zda nechci vás. Řekli mi, že jste velký chirurg, kterého vyhodili z nemocnice. To mne ovšem zajímalo."
"Jste nádherně zvědavá," řekl.
"Je to na mně vidět?"
"Ano, na vašem pohledu."
"A jak se dívám?"
"Mhouříte oči. A pořád kladete otázky."
"Vy nerad odpovídáte?"
Její zásluhou měla konverzace od samého počátku koketní půvab. Nic z toho, co říkala, se netýkalo okolního světa, všechna slova se obracela přímo k nim samým. A protože rozhovor nastolil hned od počátku jako hlavní téma jeho a ji, nebylo nic snazšího, než doplnit slova doteky a Tomáš, když mluvil o jejích mhouřících se očích, je zároveň pohladil. I ona opětovala každý jeho dotek svým dotekem. Nedělala to spontánně, spíš s jakousi chtěnou důsledností, jako by hrála hru "co uděláte vy mně, udělám také já vám." Tak seděli proti sobě a jejich ruce byly na těle toho druhého.
Teprve když se Tomáš pokoušel dotknout jejího klínu, začala se bránit. Neuměl odhadnout, nakolik je obrana myšlena vážně, ale v každém případě uplynulo již
mnoho času a on musil být za deset minut u dalšího klienta. Vstal a vysvětlil jí, že musí odejít. Byla rudá ve tváři.
"Musím vám podepsat výkaz," řekla.
"Vždyť jsem nic neudělal," bránil se.
"To bylo mou vinou," řekla a pak dodala tichým, pomalým, nevinným hlasem: "Budu vás musit znovu objednat, abyste dokončil, co jste kvůli mně nemohl ani začít." Když jí Tomáš odmítl dát k podpisu výkaz, řekla něžně, jako by ho prosila o nějakou službu: "Prosím vás, dejte mi to." A pak ještě řekla mhouříc oči:
"Neplatím to přece já, ale můj manžel. A placen nejste vy, ale státní podnik. Tahle transakce se nás dvou vůbec netýká."
—11. --Zvláštní nesouměrnost ženy podobné žirafě a čápu ho vzrušovala i ve vzpomínce: koketnost spojená s nešikovností; upřímná sexuální touha doplněná ironickým úsměvem; vulgární konvenčnost bytu a nekonvenčnost jeho majitelky. Jaká bude, až
se budou milovat? Snažil si to představit, ale nebylo to snadné. Nemyslil několik dnů než
na to.
Když ho pozvala podruhé, víno už čekalo na stole i s dvěma sklenkami. Jenomže tentokrát šlo všechno velice rychle. Brzy stáli proti sobě v ložnici (slunce zapadalo na obraze s břízami) a líbali se. Řekl jí své obvyklé "svlékněte se!", ale ona, místo aby poslechla, ho požádala: "Ne, nejdřív vy!" Na to nebyl zvyklý a uvedlo ho to trochu do rozpaků. Začala mu rozepínat kalhoty. Poručil jí ještě několikrát (s komickým neúspěchem) "svlékněte se!", ale nezbylo mu, než přistoupit na kompromis; podle pravidel hry, které mu už
posledně vnutila ("co uděláte vy mně, já udělám vám"), svlékla mu kalhoty a on jí sukni, potom mu svlékla košili a on j í halenku, až konečně stáli proti sobě
nazí. Měl ruku na jejím vlhkém klíně a posunul pak prsty dál k řitnímu otvoru, který na všech ženách miloval nejvíc z celého jejich těla. Její byl nezvykle vystouplý, takže vyvolával sugestivně představu dlouhé zažívací roury, která tu končí a mírně vyčnívá. Ohmatal ten pevný, zdravý kroužek, ten nejkrásnější ze všech prstenů nazývaný v lékařské řeči svěrač, a najednou ucítil její prsty na své vlastní zadnici na stejném místě. Opakovala všechna jeho gesta s přesností zrcadla.
Přestože, jak jsem řekl, poznal asi dvě stě žen (a za tu dobu, co umýval okna, jich ještě hodně přibylo), nestalo se mu, že by žena, vyšší než on, stála před ním, mhouřila oči a ohmatávala mu řitní otvor. Aby přemohl rozpaky, rychle ji vtlačil na postel.