"Vás dva, myslím, nemusím představovat," řekl muž.
"Ne," řekl Tomáš a bez úsměvu podal mladíkovi ruku. Byl to jeho syn. Pak se mu teprve představil muž s velikou bradou.
"Vždyť já věděl, že mi kohosi připomínáte!" řekl Tomáš. "Jak by ne! To se ví, že vás znám: Podle jména."
Usedli do křesel, mezi nimiž byl nízký konferenční stolek. Tomáš si uvědomil, že oba muži, kteří tu proti němu sedí, jsou jeho nedobrovolnými výtvory. Syna ho donutila vyrobit jeho první žena a rysy toho vysokého muže vykreslil z donucení policistovi, který ho vyšetřoval.
Aby zahnal ty myšlenky, řekclass="underline" "Tak kterým oknem mám začít?" Oba muži proti němu se začali srdečně smát.
Ano, bylo jasné, že o žádné umývání oken nejde. Nebyl pozván umývat okna, byl pozván do pasti. Nikdy se svým synem nemluvil. To bylo dnes poprvé, co mu stiskl ruku. Znal ho jen od vidění a nechtěl ho znát jinak. Přál si o něm nevědět a chtěl, aby si jeho syn přál totéž.
"Krásný plakát, ne?" ukázal redaktor na velikou zarámovanou kresbu, která byla na zdi proti Tomášovi.
Teprve teď se Tomáš rozhlédl po bytě. Na zdech byly zajímavé obrazy, mnoho fotografií a plakátů. Kresba, na kterou redaktor ukázal, byla uveřejněna v roce 1969 v jednom z posledních čísel týdeníku, než ho Rusové zastavili. Byla to imitace slavného plakátu z ruské občanské války 1918, který vyzýval k náboru do rudé armády: voják s rudou hvězdou na čepici a s neobyčejně přísným pohledem se vám dívá do očí a napřahuje na vás ruku s namířeným ukazovákem. Původní ruský
text zněclass="underline" "Občane, už jsi se zapsal do Rudé armády?" Tento text byl nahrazen českým textem: "Občane, ty jsi také podepsal dva tisíce slov?" Byl to výborný žert! Dva tisíce slov byl první slavný manifest z jara roku 1968, v němž se vyzývalo k radikální demokratizaci komunistického režimu. Podepsala ho spousta intelektuálů a obyčejní lidé pak přicházeli, aby ten manifest podepsali též, takže podpisů bylo takové množství, že je nikdo nikdy nebyl s to spočítat. Když vtrhla rudá armáda do Čech a začaly politické čistky, jedna z otázek kladených občanům byla: "Ty jsi také podepsal dva tisíce slov?" Kdo přiznal, že podepsal, byl bez řečí vyhozen z místa.
"Krásná kresba. Pamatuju si ji," řekl Tomáš.
Redaktor se usmáclass="underline" "Doufejme, že nás ten rudoarmějec neposlouchá, co si říkáme." Pak dodal vážným tónem: "Aby vám bylo všechno jasné, pane doktore. Tohle není
můj byt. Je to byt přítele. Není tedy jisté, že nás policie v této chvíli odposlouchává. Je to jen možné. Kdybych vás byl pozval k sobě, bylo by to jisté."
Pak pokračoval zase lehčím tónem: "Ale já vycházím z toho, že nemáme co tajit před nikým. Ostatně představte si tu výhodu pro české historiky jednou v budoucnosti! Najdou v policejních archívech nahraný život všech českých intelektuálů! Víte, jaká je to námaha pro historika literatury představit si in concreto sexuální život třeba Voltaira nebo Balzaca nebo Tolstého? U českých spisovatelů nebudou žádné pochybnosti. Všechno je nahráno. Každý vzdech." Potom se obrátil k imaginárním mikrofonům ve zdi a řekl hlasitěji: "Pánové, jako vždycky při podobné příležitosti vás chci povzbudit ve vaší práci a poděkovat vám jménem svým
jménem příštích historiků."
Všichni tři se chvíli smáli a redaktor se pak rozhovořil o tom, jak byl jeho týdeník zakázán, co dělá kreslíř, který vymyslil tu karikaturu, a co dělaj í
ostatní čeští malíři, filozofové, spisovatelé. Po ruské invazi byli všichni zbaveni práce a stali se z nich umývači oken, hlídači parkovišť, noční vrátní, topiči veřejných budov a v nejlepším, téměř protekčním případě, taxíkáři. Nebylo to nezajímavé, co redaktor říkal, ale Tomáš nebyl s to se na to soustředit. Myslil na svého syna. Vzpomněl si, že ho už několik měsíců potkává
na ulici. Zřejmě to nebylo náhodou. Překvapilo ho, že ho teď vidí ve společnosti pronásledovaného redaktora. Tomášova první žena byla ortodoxní komunistka a Tomáš automaticky předpokládal, že syn je pod jejím vlivem. Nevěděl o něm nic. Mohl se ho teď ovšem zeptat přímo, jaké jsou jeho vztahy s matkou, ale zdálo se mu to netaktní v přítomnosti cizího člověka.
Konečně přešel redaktor k jádru věci. Řekl, že je čím dál více lidí ve vězení jen proto, že zastávají svůj názor, a uzavřel svůj výklad slovy: "A tak jsme si řekli, že by se mělo něco udělat."
"Co chcete udělat?" ptal se Tomáš.
té chvíli promluvil jeho syn. Bylo to poprvé, co ho slyšel mluvit. Zjistil překvapen, že
koktá.
"Máme zprávy," říkal, "že se s politickými vězni špatně zachází. Stav některých z nich je opravdu kritický. Tak jsme si řekli, že by bylo dobré napsat petici, kterou by podepsali nejvýznamnější čeští intelektuálové, jejichž jména mají ještě nějakou váhu."
Ne, nebylo to koktání, spíš jen mírné zajíkání, které zpomalovalo proud jeho řeči, takže každé slovo, které vyslovil, bylo proti jeho vůli zdůrazněno a podrženo. Uvědomoval si to zřejmě a jeho tváře, které před chvílí zbledly, byly zase rudé.
"Chtěli byste ode mne radu, na koho se obrátit v mém oboru?" zeptal se Tomáš.
"Ne," smál se redaktor. "Nechceme vaši radu. Chceme váš podpis!" Už se zase cítil polichocen! Už zase byl rád, že ještě někdo nezapomněl na to, že byl chirurgem! Bránil se jen ze skromnosti: "Poslyšte! To, že mne vyhodili z místa, není ještě důkaz, že jsem významný lékař!"
"Nezapomněli jsme na to, co jste napsal do našeho týdeníku," usmál se na Tomáše redaktor.
S jakýmsi nadšením, které Tomášovi možná uniklo, syn vydechclass="underline" "Ano!" Tomáš řekclass="underline" "Nevím, jestli moje jméno na nějaké petici může pomoci politickým vězňům. Neměli by to spíš podepsat ti, co dosud neupadli v nemilost a zachovali si alespoň nějaký minimální vliv na ty, co jsou u moci?" Redaktor se smáclass="underline" "To se ví, že měli!"
Také Tomášův syn se zasmál smíchem toho, kdo už mnoho věcí pochopiclass="underline" "Jenomže ti to nikdy nepodepíšou!"
Redaktor pokračovaclass="underline" "To neznamená, že za nimi nechodíme! Tak laskaví zase nejsme, abychom jim chtěli uspořit jejich rozpaky," smál se. "Měl byste slyšet jejich výmluvy. Ty jsou nádherné!"
Syn se souhlasně smál.
Redaktor pokračovaclass="underline" "Všichni nám samozřejmě tvrdí, že s námi ve všem souhlasí, jenomže se to prý má dělat jinak: taktičtěji, rozumněji, diskrétněji. Mají
strach to podepsat a zároveň se bojí, že když to nepodepíšou, budeme si o nich myslit něco špatného."
Syn i redaktor se znovu společně smáli.
Redaktor podal Tomášovi list papíru s kratičkým textem, který poměrně uctivým tónem žádal prezidenta republiky, aby amnestoval politické vězně. Tomáš se snažil rychle přemýšlet: Amnestovat politické vězně? Ale bude je někdo amnestovat proto, že lidé vyvržení režimem (tedy noví potenciální političtí
vězni) o to žádají prezidenta? Taková petice může přece vést jen k tomu, že političtí vězni amnestováni nebudou, i kdyby je teď náhodou amnestovat chtěli!
Do jeho úvah promluvil syn: "Jde hlavně o to, aby se lidé dověděli, že v této zemi je ještě hrstka lidí, kteří se nebojí. Ukázat také, kde kdo opravdu stojí. Oddělit plevy od zrna."
Tomáš přemýšleclass="underline" Ano, to je pravda, ale co to má dělat s politickými vězni? Buď jde o to dosáhnout jejich amnestie anebo jde o to oddělit plevy od zrna. Ty dvě věci nejsou totožné.