"Váháte, pane doktore?" zeptal se redaktor.
Ano. Váhal. Ale bál se to říci. Proti němu na zdi byl obraz vojáka, který mu hrozil prstem a říkaclass="underline" "Ty ještě váháš vstoupit do rudé armády?" Anebo: "Ty jsi ještě nepodepsal dva tisíce slov?" Anebo: "Ty jsi také podepsal dva tisíce slov?" Anebo: "Ty nechceš podepsat petici pro amnestii?" Ať říkal cokoli, hrozil.
Redaktor už před chvílí říkal, co si myslí o lidech, kteří sice souhlasí s tím, že mají být amnestováni političtí vězni, ale umějí uvést tisíce důvodů proti tomu, aby podepsali petici. Podle něho však takové úvahy jsou jen výmluvy, za nimiž se skrývá zbabělost. Co měl tedy Tomáš říci? Bylo ticho a on se najednou rozesmáclass="underline" ukázal na kresbu na zdi. "Tam ten mi hrozí a ptá se, jestli podepíšu nebo ne. Pod jeho pohledem se těžko uvažuje!" Všichni tři se chvíli smáli.
Tomáš potom řekclass="underline" "Dobře. Rozmyslím si to. Mohli bychom se vidět někdy v příštích dnech?"
"Vždycky mi udělá radost se s vámi vidět," řekl redaktor, "ale pro tuto petici by už bylo pozdě. Chceme ji zítra zanést prezidentovi."
"Zítra?" Tomáš si vzpomněl, jak mu obtloustlý policista podal papír s napsaným textem,
kde měl denuncovat právě tohoto vysokého muže s velkou bradou. Všichni ho nutí, aby podepisoval texty, které sám nenapsal.
Syn řekclass="underline" "Tady přece není nic k rozmýšlení."
Slova byla agresivní, ale tón byl téměř prosebný. Dívali se teď sobě do očí a Tomáš si všiml, že syn při soustředěném pohledu mírně nadzvedává levou část horního rtu. Znal tuto grimasu ze své vlastní tváře, když si ji soustředěně
prohlížel v zrcadle a kontroloval, zda je dobře oholená. Nemohl se ubránit pocitu jakési nevolnosti, když ji teď viděl na cizí tváři. Když žijí rodiče s dětmi od dětství, tak si na takovou podobnost zvyknou, připadá jim banální a pokud si ji čas od času uvědomí, může se jim zdát zábavná. Ale Tomáš mluvil se svým synem poprvé v životě! Nebyl zvyklý sedět proti vlastnímu zkřivenému rtu!
Představte si, že by vám amputovali ruku a transplantovali ji na jiného člověka. Ten člověk by pak seděl proti vám a tou rukou gestikuloval ve vaší těsné
blízkosti. Dívali byste se na tu ruku jako na strašidlo. Přes to, že by to byla vaše důvěrně známá vlastní ruka, měli byste hrůzu z toho, že se vás dotkne!
Syn pokračovaclass="underline" "Jsi přece na straně těch, kdo jsou pronásledováni!" Celou dobu Tomáš myslil na to, zda mu bude syn vykat či tykat. Až dosud formuloval věty tak, aby se volbě vyhnul. Teď se konečně rozhodl. Tykal mu a Tomáš si byl najednou jist, že v této scéně nejde o amnestii politických vězňů
ale o syna: jestli podepíše, jejich dva osudy se spojí a Tomáš bude více méně donucen se s ním sblížit. Jestli nepodepíše, jejich vztahy zůstanou nulové jako doposud, avšak tentokrát už ne z jeho vůle, nýbrž z vůle jeho syna, který se zřekne otce pro jeho zbabělost. Byl v situaci šachisty, který nemá žádný tah, kterým by unikl porážce a musí vzdát hru. Je to stejně úplně jedno, zda podepíše nebo ne. Nezmění to nic ani na jeho osudu ani na osudu politických vězňů.
"Dejte to sem," řekl a vzal papír.
—14. --Jako by ho chtěl odměnit za jeho rozhodnutí, redaktor řekclass="underline" "O Oidipovi jste to moc pěkně napsal."
Syn mu podával pero a dodaclass="underline" "Některé myšlenky jsou jako atentát." Pochvala, kterou vyslovil redaktor, ho potěšila, ale metafora, které užil syn, mu připadala nadsazená a nemístná. Řekclass="underline" "Bohužel ten atentát zasáhl jenom mne. Dík tomu článku už nemohu operovat své pacienty."
Znělo to chladně a skoro nepřátelsky.
Zřejmě aby odstranil tu malou dizonanci, redaktor řekl (a bylo to, jako by se omlouval): "Ale váš článek pomohl mnoha lidem!" Pod slovy "pomáhat lidem" si Tomáš už od dětství uměl představit jen jedinou činnost: lékařství. Že nějaký článek pomohl lidem? Co mu ti dva lidé chtěj í namluvit? Zredukovali jeho život na jednu malou myšlenku o Oidipovi a vlastně na něco ještě menšího: na jedno primitivní "ne!", které řekl do tváře režimu. Řekl (a jeho hlas zněl stále stejně chladně, i když si to asi neuvědomoval):
"Nevím nic o tom, že by ten článek někomu pomohl. Ale jako chirurg jsem zachránil několika lidem život."
Byla zase chvíle ticha. Přerušil ji syn: "Myšlenky také mohou zachránit lidem život." Tomáš viděl v jeho tváři svoje vlastní ústa a napadlo ho: je zvláštní vidět vlastní ústa
koktat.
"V tvém článku byla jedna věc nádherná," pokračoval syn a bylo vidět, že mluví s námahou: "Ta nekompromisnost. Ten smysl, který už ztrácíme, pro jasné rozlišení
dobra a zla. My už nevíme, co je to cítit se vinen. Komunisté mají výmluvu, že je oklamal
Stalin. Vrah se omlouvá, že ho neměla ráda matka a že je frustrován. A ty jsi najednou řekclass="underline" neexistuje žádná omluva. Nikdo nebyl ve svém nitru nevinněj ší než Oidipus. A přesto se sám potrestal, když viděl, co spáchal." Tomáš násilím odtrhl pohled od svého rtu na synově tváři a snažil se dívat na redaktora. Byl podrážděn a měl chuť s nimi nesouhlasit. Řekclass="underline" "Víte, to všechno je nedorozumění. Hranice mezi dobrem a zlem jsou strašně nejasné. A nešlo mi vůbec o to, aby byl někdo trestán. Trestat někoho, kdo nevěděl, co činí, je barbarství. Oidipův mýtus je krásný. Ale takhle s ním zacházet..." chtěl ještě
něco říci, ale pak si uvědomil, že byt je možná odposloucháván. Neměl nejmenší ctižádost být citován historiky příštích století. Měl spíš obavy, aby ho necitovala policie. Vždyť právě toto odsouzení vlastního článku po něm požadovala. Bylo mu nepříjemné, že je teď konečně mohla slyšet z jeho úst. Věděl, že všechno, co člověk v této zemi vysloví, může být kdykoli vysíláno z rozhlasu. Zmlkl.
"Co vás přimnělo k té změně názoru?" zeptal se redaktor.
"Spíš se ptám, co mne přimělo k tomu článku..." řekl Tomáš a v té chvíli si na to vzpomněclass="underline" přistála u jeho postele jak dítě poslané v košíku po vlnách. Ano, proto bral do rukou tu knihu: vracel se k historiím o Romulovi, o Mojžíšovi, o Oidipovi. A už tu zase byla s ním. Viděl ji před sebou, jak tiskne ke svým prsoum v červené šále zahalenou vránu. Ten obraz ho těšil. Jako by mu přišel říci, že Tereza žije, že je v této chvíli ve stejném městě jako on a že všechno ostatní je docela bez významu.
Redaktor přerušil mlčení. "Já vám rozumím, pane doktore. Já také nemám rád, když se trestá. Však my nežádáme trest," usmál se, "my žádáme odpuštění trestu."
"Já vím," řekl Tomáš. Už se smířil s tím, že v příštích vteřinách udělá něco, co je možná ušlechtilé ale určitě úplně zbytečné (protože to politickým vězňům nepomůže) a jemu osobně nepříjemné (protože se to děje za okolností, které mu vnutili).
Syn ještě řekl (skoro prosebně): "Je to tvoje povinnost to podepsat!" Povinnost? Syn mu bude připomínat jeho povinnost? To bylo to nejhorší slovo, jaké mu mohl někdo říci! Znovu mu vystoupil před očima obraz Terezy, jak drží v náručí vránu. Vzpomněl si na to, že ji včera obtěžoval fízl v baru. Zase se jí
třesou ruce. Zestárla. Nezáleží mu na ničem než na ní. Ona, narozená ze šesti náhod, ona, květ vypučelý z primářova ischiasu, ona, která je druhé straně všech
"es muss sein!", ona je to jediné, na čem mu záleží. Proč ještě přemýšlí, zda má či nemá podepsat? Existuje jen jedno kritérium pro všechno jeho rozhodování: nesmí udělat nic, co by j í mohlo uškodit. Tomáš nemůže zachránit politické vězně, ale může učinit Terezu šťastnu. Ani to neumí. Ale podepíše-li petici, je skoro jisté, že za ní budou chodit fízlové ještě častěji a jí se budou ještě více třást ruce.