Všechny jsme byly nahé a musily jsme pochodovat kolem bazénu. Pod stropem byl zavěšen koš a v něm stál muž. Měl klobouk se širokou střechou, který
mu stínil tvář, ale já jsem věděla, že jsi to ty. Dával jsi nám povely. Křičel jsi. Musily jsme za pochodu zpívat a dělat dřepy. Když některá provedla dřep špatně, tys po ní střelil z pistole a ona padla mrtvá do bazénu. A v té chvíli se všechny začaly smát a zpívat ještě hlasitěji.
A ty jsi z nás nespouštěl oči a když zase některá něco špatně udělala, zastřelil jsi ji. Bazén byl plný mrtvol, které se vznášely těsně pod hladinou. A já jsem věděla, že už nemám sílu udělat příští dřep a že mne zastřelíš!"
Třetí cyklus snů vyprávěl o tom, že je mrtvá. Ležela v pohřebním voze velikém jako stěhovací kamión. Kolem ní byly samé mrtvé ženy. Bylo jich tolik, že zadní
dveře musily zůstat otevřeny a nohy některých čouhaly ven. Tereza křičela: "Já přece nejsem mrtvá! Vždyť j á všechno cítím!"
"My také všechno cítíme," smály se mrtvoly. Smály se úplně stejným smíchem jako živé ženy, které j í kdysi říkaly s radostí, že je to přece úplně normální, že bude mít špatné zuby, nemocné vaječníky a vrásky, protože ony také mají špatné
zuby, nemocné vaječníky a vrásky. Se stejným smíchem jí teď vysvětlovaly, že je mrtvá a že je to úplně v pořádku!
Pak se jí najednou chtělo čůrat. Vykřikla: "Vždyť se mi chce čůrat! To je důkaz, že nejsem mrtvá!"
A ony se zase smály: "To je normální, že se ti chce čůrat! Všechny ty pocity ti ještě dlouho zůstanou. Jako když někomu amputují ruku a on ji ještě dlouho cítí. My už nemáme moč a přece se nám chce pořád čůrat."
Tereza se tiskla v posteli k Tomášovi: "A všechny mi tykaly, jako kdyby se se mnou znaly odjakživa, jako kdyby to byly moje kamarádky a j á měla hrůzu, že už s nimi musím zůstat navěky!"
—9. --Všechny jazyky vycházející z latiny utvářejí slovo soucit z předpony sou-(com-) a ze slova, které znamenalo původně utrpení (com-passion). Do jiných jazyků, například do češtiny, do polštiny, do němčiny, do švédštiny, se toto slovo překládá substantivem složeným z předpony stejného významu následované slovem
"cit" (česky: sou-cit; polsky: wspol-czucie; německy: Mit-gefuhl; švédsky: medkansla). V jazycích vycházejících z latiny slovo soucit (compassion) znamená: nemůžeme se s chladným srdcem dívat na utrpení druhého; nebo: máme účast s tím, kdo trpí. Z
jiného slova, z francouzského pitié (z anglického pity, z italského pietá atd.), které má přibližně stejný význam, se ozývá dokonce jakási shovívavost vůči tomu, kdo trpí. Avoir de la pitié pour une femme znamená, že jsme na tom lépe než žena, že se k ní skláníme, snižujeme.
To je důvod, proč slovo compassion nebo pitié vzbuzuje nedůvěru; zdá se, že označuje špatný, druhořadý cit, který nemá mnoho co společného s láskou. Milovat někoho ze soucitu znamená nemilovat ho opravdu.
Vjazycích, které utvářejí slovo soucit nikoli z kořene utrpení (passio) nýbrž ze substantiva cit, slova se užívá v přibližně stejném smyslu, ale přece jen není možno říci, že označuje druhořadý, špatný cit. Tajná moc jeho etymologie zalévá slovo jiným světlem a dává mu širší význam: mít soucit znamená umět žít s druhým jeho neštěstí ale též cítit spolu s
ním kterýkoli jiný cit: radost, úzkost, štěstí, bolest. Tento soucit (ve smyslu wspolczucie, Mitgefuhl, madkansla) znamená tedy maximální schopnost citové představivosti, umění citové telepatie; je to v hierarchii citů nejvyšší cit.
Když se Tereze zdál sen, v němž si bodala pod nehty jehly, prozradila tím na sebe, že prohlížela Tomášovi tajně jeho zásuvky. Kdyby mu to byla udělala nějaká
jiná žena, v životě by s ní už nemluvil. Tereza to věděla a proto mu řekla:
"Vyžeň mne!" Ale nejenom že ji nevyhnal, ale chytil ji za ruku a líbal jí špičky prstů, neboť v té chvíli cítil on sám bolest pod jejími nehty, jako by nervy jejích prstů vedly přímo do jeho mozkové kůry.
Není-li člověk obdařen ďábelským darem zvaným soucit, nemůže než chladně odsoudit to, co Tereza udělala, protože soukromí toho druhého je svaté a zásuvky s jeho intimní korespondencí se neotvíraj í. Ale protože se soucit stal Tomášovým údělem (či prokletím), zdálo se mu, že to byl on sám, kdo klečel před otevřenou zásuvkou psacího stolu a nemohl odtrhnout oči od vět, které Sabina napsala. Rozuměl jí a nejenom že nebyl s to se na ni zlobit, ale měl ji ještě raději.
—10. --Její gesta se stávala prudká a nevyrovnaná. Uplynuly už dva roky od té doby, co odhalila jeho nevěry a bylo to čím dál horší. Bylo to bez východiska. Což opravdu nemohl zanechat svých erotických přátelství? Nemohl. Rozvrátilo by ho to. Neměl sílu ovládnout chuť na jiné ženy. Kromě toho mu to připadalo zbytečné. Nikdo nevěděl lépe než on, že jeho avantýry Terezu v ničem neohrožuj í. Proč by se jich měl vzdávat? Zdálo se mu to stejně nesmyslné, jako kdyby si chtěl odepřít chodit na fotbal.
Ale dalo se ještě mluvit o radosti? Už ve chvíli, kdy odcházel za některou z milenek, cítil k ní nechuť a sliboval si, že se s ní bude vidět naposledy. Měl před očima obraz Terezy a aby na ni nemyslil, musil se rychle opít. Od té doby, co poznal Terezu, nemohl se milovat s jinými ženami bez alkoholu! Ale právě dech poznamenaný alkoholem byl stopou, podle které Tereza ještě snadněji zjišťovala jeho nevěry.
Zavřela se za ním past: ve chvíli, kdy za nimi šel, ztrácel na ně chuť, ale stačilo, že byl jeden den bez nich a už vytáčel telefonní číslo, aby se s nimi sešel.
Ještě nejlépe mu bylo u Sabiny, protože věděl, že je diskrétní a že se nemusí bát prozrazení. Její ateliér ho vítal jako vzpomínka na jeho minulý život, idylický život svobodného mládence.
Snad si ani sám neuvědomoval, jak se změniclass="underline" bál se přijít pozdě domů, protože ho tam čekala Tereza. Sabina si jednou dokonce všimla, že se dívá na hodinky během milostného aktu a snaží se uspíšit jeho zakončení.
Procházela se pak nahá lenošným krokem po ateliéru, stála před rozmalovaným obrazem na štaflích a úkosem se dívala na Tomáše, jak se v rychlosti obléká. Byl už oblečen, jen jednu nohu měl bosou. Rozhlížel se kolem sebe a pak si stoupl na čtyři a hledal cosi pod stolem.
Řekla: "Když se na tebe dívám, mám pocit, že se měníš ve věčné téma mých obrazů. Setkání dvou světů. Dvojexpozice. Za siluetou Tomáše-libertina prosvítá
neuvěřitelná tvář romantického milence. Anebo naopak: skrze postavu Tristana, který nemyslí než na svou Terezu, je vidět krásný, zrazený svět libertina." Tomáš se vztyčil a poslouchal roztržitě Sabinina slova.
"Co hledáš?" zeptala se. "Ponožku."
Rozhlížela se po místnosti spolu s ním a on si znovu stoupl na čtyři a díval se pod stůl. "Nikde tu tvoje ponožka není," řekla Sabina. "Jistě jsi přišel bez ní."
"Jak bych mohl přijít bez ní," křičel Tomáš a díval se na hodinky. "Přece jsem nepřišel jen v jedné ponožce!"
"Nedá se to vyloučit. Jsi v poslední době velice roztržitý. Pořád někam spěcháš, díváš se na hodinky a pak není divu, že si zapomeneš obléci ponožku." Byl už rozhodnut obléci si botu na bosou nohu. "Venku je zima," řekla Sabina.
"Půjčím ti svou punčochu."
Podávala mu dlouhou bílou módní punčochu, háčkovanou, s velikými oky. Věděl moc dobře, že je to pomsta za to, že se díval na hodinky, když ji miloval. Někam ponožku schovala. Bylo opravdu zima, takže mu nezbývalo, než se podrobit. Odcházel domů a měl na jedné noze ponožku, na druhé nad kotníkem srolovanou bílou dámskou punčochu.