Řekclass="underline" "Je mnohem důležitější vyhrabat ze země zakopanou vránu, než posílat petice prezidentovi."
Věděl, že věta je nesrozumitelná, ale líbila se mu o to víc. Prožíval chvíli jakéhosi náhlého a nečekaného opojení. Bylo to stejné černé opojení, jako když
kdysi slavnostně oznamoval své ženě, že už nikdy nechce vidět ji ani svého syna. Bylo to stejné černé opojení, jako když házel do schránky dopis, v němž se provždy zříkal lékařského povolání. Nebyl si vůbec jist, zda jedná správně, ale byl si jist, že jedná tak, jak chce jednat.
Řekclass="underline" "Nezlobte se. Nepodepíšu."
—15. --Za několik dnů se již mohl dočíst o petici ve všech novinách. Nikde se ovšem nepsalo o tom, že to byla zdvořilá žádost, která se přimlouvala za politické vězně a žádala jejich propuštění. Žádné noviny neocitovaly jedinou větu z toho krátkého textu. Místo toho mluvily dlouze, nejasně a výhrůžně o jakémsi protistátním provolání, které se mělo stát základem k novému boji proti socialismu. Jmenovaly ty, kteří text podepsali, a doprovázely jejich jména pomluvami a útoky, z nichž chodil Tomášovi mráz po zádech. Zajisté, dalo se to předpokládat. V té době jakákoli veřejná akce (schůze, petice, pouliční shromáždění) pokud nebyla organisována komunistickou stranou, byla automaticky považována za nezákonnou a znamenala nebezpečí pro ty, kdo se jí zúčastnili. Všichni to věděli. Ale snad o to víc ho mrzelo, že petici nepodepsal. Proč ji vlastně nepodepsal? Neumí si už ani pořádně vybavit motivy svého rozhodnutí.
A zase ho vidím tak, jak se mi zjevil na samém počátku románu. Stojí u okna a dívá se přes dvůr na protěj ší zdi činžáků.
To je obraz, z kterého se narodil. Jak jsem již řekl, postavy se nerodí jako živí lidé z těla matky nýbrž z jedné situace, věty, metafory, v níž jako v oříšku je uložena nějaká základní lidská možnost, o níž si autor myslí, že ji ještě nikdo neobjevil anebo o ní nikdo nic podstatného neřekl. Ale což neplatí, že autor nemůže mluvit než sám o sobě?
Dívat se bezmocně přes dvůr a nevědět do dělat; slyšet urputné kručení vlastního břicha ve chvíli milostného dojetí; zrazovat a nemoci se zastavit na krásné
cestě zrad; zvedat pěst v zástupu Velkého Pochodu; exhibovat svůj vtip před tajnými mikrofony policie; všechny ty situace jsem poznal a sám zažil a přece z žádné z nich nevyrostla postava, kterou jsem j á sám se svým curriculum vitae. Postavy mého románu jsou moje vlastní možnosti, které se neuskutečnily. Proto je mám všechny stejně rád a všechny mě stejně děsí: každá z nich překročila nějakou hranici, kterou jsem j á sám jen obcházel. Právě ta překročená hranice (hranice, za kterou končí moje já) mě přitahuje. Teprve za ní začíná tajemství, na které se ptá román. Román není konfesí autora, ale zkoumáním toho, co je lidský život v pasti, kterou se stal svět. Ale dosti. Vraťme se k Tomášovi. Je sám v bytě a dívá se přes dvůr na špinavou stěnu protěj šího činžáku. Cítí
stesk po tom vysokém muži s velkou bradou a po jeho přátelích, které neznal a ke kterým nepatřil. Připadá mu to, jako by potkal na nástupišti krásnou neznámou ženu a dřív než ji stačil oslovit, ona nasedla od lůžkového vozu, který odjížděl do Istanbulu nebo Lisabonu.
Pak se snažil znovu přemýšlet, co bylo správné udělat. I když se snažil dát stranou všechno, co patřilo citům (obdiv, který měl pro redaktora, i podráždění, které v něm vzbuzoval syn), stále si nebyl jist, zda měl podepsat text, který mu předložili.
Je správné pozvednout hlas, když člověka umlčují? Ano.
Ale na druhé straně: Proč noviny věnovaly té petici tolik místa? Tisk (totálně manipulovaný státem) mohl přece o celé aféře mlčet a nikdo by se o ní nedověděl. Jestliže o ní mluvil, znamená to, že přišla vládcům země vhod! Spadla jim jako z nebe, aby mohli ospravedlnit a zahájit novou velkou vlnu perzekucí. Co tedy bylo správné udělat? Podepsat nebo nepodepsat?
Otázku je též možno formulovat takto: Je lépe křičet a urychlit tak svůj konec?
Anebo mlčet a vykoupit si pomalejší umírání?
Existuje vůbec odpověď na tyto otázky?
A znovu ho napadá myšlenka, kterou už známe: Lidský život se děje jen jednou a proto nebudeme moci nikdy zjistit, které naše rozhodnutí bylo dobré a které bylo špatné. Mohli jsme se v dané situaci rozhodnout jen jednou a nebyl nám dán žádný
druhý, třetí, čtvrtý život, abychom mohli různá rozhodnutí srovnat. S historií je to podobné jako s individuálním životem. Historie Čechů je jen jedna. Jednoho dne skončí stejně jako Tomášův život a nebude ji už možno opakovat podruhé.
roce 1618 se čeští stavové vzmužili, rozhodli se bránit své náboženské svobody, rozzlobili se na císaře sídlícího ve Vídni a vyhodili z okna pražského hradu dva jeho vysoké úředníky. Tak začala třicetiletá válka, která vedla k téměř úplnému zničení českého
národa. Měli mít tehdy Češi více opatrnosti než odvahy? Odpověd se zdá snadná, ale není.
O tři sta dvacet let později, v roce 1938 po mnichovské konferenci, se celý svět rozhodl obětovat jejich zemi Hitlerovi. Měli se tehdy pokusit bojovat proti osminásobné přesile sami? Na rozdíl od roku 1618 měli tehdy víc opatrnosti než
odvahy. Jejich kapitulací začala druhá světová válka, která vedla k definitivní ztrátě svobody jejich národa na mnoho desetiletí či staletí. Měli mít tehdy víc odvahy než opatrnosti? Co měli dělat?
Kdyby se mohly dějiny Čechů opakovat, bylo by jistě dobré vyzkoušet pokaždé tu druhou eventualitu a potom srovnat oba výsledky. Bez takového experimentu jsou všechny úvahy jen hrou hypotéz.
Einmal ist keimal. Co se stane jen jednou, jako by se nestalo nikdy. Historie Čechů se podruhé opakovat nebude, historie Evropy také ne. Historie Čechů i Evropy jsou dvě skicy, které nakreslila osudná nezkušenost lidstva. Historie je stejně lehká jako jednotlivý lidský život, nesnesitelně lehká, lehká jak peří, jak vznášející se prach, jako to, co už zítra není.
Ještě jednou si Tomáš vzpomněl s jakousi nostalgií ba málem láskou na dlouhého schýleného redaktora. Ten člověk jednal tak, jako by historie nebyla skica, ale už hotový obraz. Jednal, jako by všechno, co dělá, se mělo opakovat nesčetněkrát ve věčném návratu, a byl si jist, že o svých činech nebude nikdy pochybovat. Byl přesvědčen o své pravdě a považoval to nikoli za znak omezenosti, ale za známku ctnosti. Ten člověk žil v jiné historii než Tomáš: v historii, která nebyla skicou (nebo která to o sobě nevěděla).
—16. --O několik dnů později ho napadla tato myšlenka, kterou zaznamenávám jako dodatek k předchozí kapitole: Ve vesmíru existuje planeta, kde se všichni lidé narodí podruhé. Budou si přitom plně vědomi svého života stráveného na Zemi, všech zkušeností, které tam nabyli.
A existuje možná další planeta, kde se všichni narodíme potřetí se zkušeností obou předchozích životů. A možná existují ještě další a další planety, kde se bude rodit lidstvo vždycky o jeden stupeň (o jeden život) zralejší. To je Tomášova verze věčného návratu.
My ovšem zde na Zemi (na planetě číslo jedna, na planetě nezkušenosti) se můžeme jen zcela nejasně domýšlet, co by se stalo s člověkem na dalších planetách. Byl by moudřejší? Je vůbec zralost v moci člověka? Může j í dosáhnout opakováním?
Jedině v perspektivě této utopie bylo by možno s plnou oprávněností užívat pojmů pesimismus a optimismus: optimista je ten, kdo se domnívá, že na planetě číslo pět bude už historie lidstva méně krvavá. Pesimista je ten, kdo si to nemyslí.
—17. --Slavný román Julese Vernea, který Tomáš miloval jako dítě, se jmenoval Dva roky prázdnin a opravdu, dva roky jsou maximální míra pro prázdniny. Tomáš byl umývačem oken už třetí rok.