Když vstoupil do sálu krematoria, Tomáš nechápal, co se děje: síň byla osvětlena jako filmový ateliér. Rozhlížel se překvapeně a všiml si, že na třech místech jsou umístěny kamery.
Ne, to nebyla televize, to byla policie, která pohřeb filmovala, aby mohla studovat, kdo se ho zúčastnil. Starý kolega mrtvého vědce, stále ještě člen Akademie věd, měl odvahu mluvit nad rakví. Nepočítal, že se toho dne stane filmovým hercem.
Když bylo po obřadu a všichni už podali ruku rodině zesnulého, Tomáš uviděl v koutku síně hlouček mužů a mezi nimi dlouhého schýleného redaktora. Zase v sobě
ucítil stesk po těch lidech, kteří se ničeho nebojí a jsou jistě navzájem spojeni velkým přátelstvím. Pokročil k němu, usmál se, chtěl ho pozdravit, ale schýlený muž řekclass="underline" "Pozor, pane doktore, raději se nepřibližujte." Věta byla zvláštní. Mohl si ji vysvětlit jako upřímné přátelské varování ("dejte si pozor, jsme filmováni, budete-li s námi mluvit, můžete z toho mít jeden výslech navíc") anebo mohla být míněna ironicky ("neměl-li jste dost odvahy podepsat petici, buďte důsledný, a nesetkávejte se s námi!"). Ať už byl kterýkoli z těch významů ten pravý,
Tomáš poslechl a vzdálil se. Měl pocit, že vidí krásnou ženu nastupovat do lůžkového vozu dálkového expresu a ve chvíli, kdy j í chce říci, že ji obdivuje, ona klade prst na ústa a nedovoluje mu mluvit.
—20. --Téhož dne odpoledne měl jiné zajímavé setkání. Umýval výklad velkého obchodu s obuví a těsně vedle něho se zastavil mladý muž. Naklonil se k vitríně a pozoroval cenovky. "Zdražili je," řekl Tomáš neustávaje stahovat praménky vody po skle svým nástrojem. Muž se po něm ohlédl. Byl to jeho kolega z nemocnice, kterého jsem označil písmenem S., tentýž, který se kdysi usměvavě pohoršoval nad tím, že Tomáš napsal své sebekritické prohlášení. Tomáš byl rád tomuto setkání (z pouhé naivní
radosti, kterou nám přinášejí neočekávané události), ale zpozoroval v pohledu kolegy (v té první vteřině, kdy S. ještě nenašel čas se opanovat) nepříjemné překvapení.
"Jak se máš?" zeptal se S.
Dřív než byl Tomáš s to odpovědět, už si uvědomil, že se S. za svou otázku stydí. Bylo samozřejmě hloupé, aby lékař, který pokračuje ve své práci, se ptal "jak se máš?" lékaře, který umývá výlohy.
Aby ho zbavil rozpaků, Tomáš odpověděl co nejveseleji: "Mám se výborně!" ale cítil hned, že to "výborně" zní proti jeho vůli (a právě proto, že se ho snažil vyslovit vesele) jako trpká ironie.
Dodal proto honem: "Co je nového v nemocnici?"
S. odpověděclass="underline" "Nic. Všechno je normální."
tato odpověď, přestože chtěla být co nejneutrálnější, byla naprosto nemístná a oba to věděli a věděli i to, že to oba vědí: jak to, že je všechno normální, když jeden z nich umývá výklady?
"A primář?" ptal se Tomáš.
"Ty se s ním nevídáš?" ptal se S.
"Ne," řekl Tomáš.
Byla to pravda, od doby, co odešel z nemocnice, nikdy se s primářem neviděl, přestože byli kdysi znamenití spolupracovníci a měli téměř sklon se považovat za přátele. Ať dělal, co dělal, "ne", které právě vyslovil, mělo v sobě něco smutného a Tomáš tušil, že S. se zlobí, že mu takovou otázku položil, protože on sám, S., stejně jako primář, se nikdy nepřišel Tomáše zeptat, jak se mu daří a zda něco nepotřebuje.
Konverzace mezi dvěma bývalými kolegy se stala nemožná, i když toho oba litovali a Tomáš zejména. Nehněval se na své kolegy, že na něho zapomněli. Rád by to teď
mladému muži vysvětlil. Chtěl mu říci: "Neostýchej se! Je to normální a úplně v pořádku, že se se mnou už nestýkáte! Neměj z toho komplexy! Já jsem rád, že tě
vidím!" ale i to se bál říci, protože všechno, co až dosud řekl, znělo jinak než chtěl, a i tuto upřímnou větu by kolega podezříval z útočné ironie.
"Nezlob se," řekl nakonec S., "strašně spěchám," a podával mu ruku.
"Zatelefonuju ti."
Když jím kolegové kdysi pohrdali pro jeho předpokládanou zbabělost, všichni se na něho usmívali. Teď, když jím nemohou pohrdat, když jsou dokonce nuceni si ho vážit, vyhýbají se mu.
Ostatně i bývalí pacienti ho už nezvali a nevítali šampaňským. Situace deklasovaných intelektuálů přestala být výjimečná; stala se čímsi trvalým a nepříjemným na pohled.
—21. —Přišel domů, ulehl a usnul dříve než jindy. Asi za hodinu se probudil bolestí žaludku. To byly jeho staré potíže, které se vždycky ozvaly ve chvílích deprese. Otevřel lékárničku a zaklel. Žádné léky tam nebyly. Zapomněl si je obstarat. Snažil se potlačit záchvat silou vůle a celkem se mu to podařilo, ale nemohl usnout. Když se Tereza vrátila k půl druhé v noci domů, měl chuť si s ní
povídat. Vyprávěl jí o pohřbu, o tom, jak redaktor s ním odmítl mluvit, a o setkání s kolegou S.
"Praha se stala ošklivá," řekla Tereza.
"Stala," řekl Tomáš.
Po malé chvíli řekla Tereza tiše: "Nejlepší by bylo jít odtud pryč."
"Ano," řekl Tomáš, "ale není kam jít." Seděl na posteli v pyžamu a ona si k němu přisedla a objala ho z boku kolem těla.
Řekla: "Na venkov."
"Na venkov?" divil se.
"Tam bychom byli sami. Tam bys nepotkal ani redaktora ani své bývalé kolegy. Tam jsou jiní lidé a je tam příroda, která zůstala pořád stejná jako vždycky byla." Tomáš v té chvíli pocítil opět slabou bolest v žaludku, připadal si stár a zdálo se mu, že netouží po ničem jiném než po troše klidu a míru.
"Máš možná pravdu," řekl s obtížemi, protože při bolesti se mu špatně dýchalo. Tereza pokračovala: "Měli bychom tam domek a malou zahradu a Karenin by se tam aspoň pořádně proběhl."
"Ano," řekl Tomáš.
Pak si představil, že by odjeli opravdu na venkov. Na vesnici by bylo těžko mít každý týden jinou ženu. Tam by jeho erotická dobrodružství skončila.
"Jenomže na vesnici by ses se mnou nudil," řekla Tereza, jakoby četla jeho myšlenky.
Bolest se zase zvyšovala. Nemohl mluvit. Napadlo ho, že jeho honba za ženami bylo také jakési "es muss sein!", imperativ, který ho zotročoval. Toužil mít prázdniny. Ale naprosté prázdniny, tedy pokoj od všech imperativů, od všech "es muss sein!". Když si mohl odpočinout (a navždy) od operačního stolu nemocnice, proč by si neodpočal od tohoto operačního stolu světa, na kterém otvíral imaginárním skalpelem pouzdro, v němž ženy ukrývaly iluzorní milióntinu nepodobného?
"Tebe bolí žaludek!" poznala teprve nyní Tereza. Přisvědčil.
"Píchl sis injekci?"
Zavrtěl hlavou: "Zapomněl jsem si je obstarat." Zlobila se na jeho nedbalost a hladila ho po čele, které bylo mírně zpocené
bolestí.
"Teď je to trochu lepší," řekl.
"Lehni si," řekla a přikryla ho dekou. Odešla pak do koupelny a za chvíli si lehla vedle
něho.
Otočil k ní na polštáři hlavu a užasclass="underline" smutek, který jí vyzařoval z očí, byl nesnesitelný.
Řekclass="underline" "Terezo, řekni mi. Co je ti? V poslední době se s tebou něco děje. Já to cítím. Já to
vím."
Vrtěla hlavou: "Ne, nic mi není."
"Nezapírej!"
"Je to pořád to stejné," řekla.
"Pořád to stejné" znamenalo její žárlení a jeho nevěry. Ale Tomáš ještě naléhal. "Ne, Terezo. Tentokrát je to něco jiného. Takhle zle jsi na tom nikdy nebyla."
Tereza řekla: "Tak já ti to řeknu. Běž si umýt vlasy." Nerozuměl jí.
Řekla smutně, bez útočnosti, skoro něžně: "Tvoje vlasy už několik měsíců
intenzivně voní. Voní nějakým ženským klínem. Nechtěla jsem ti to říkat. Ale už
mnoho nocí musím vdechovat klín nějaké tvé milenky." Jen co to řekla, žaludek ho znovu zabolel. Byl zoufalý. Tolik se umývá! Tak pečlivě drhne celé tělo, ruce, obličej, aby na něm nezůstala ani stopa cizí