vůně. Vyhýbá se voňavým mýdlům v cizích koupelnách. Nosí s sebou všude vlastní surové mýdlo. Ale na vlasy zapomněl! Ne, na vlasy ho nenapadlo myslit!
A vzpomněl si na ženu, která si mu sedá na obličej a chce, aby ji miloval celou svou tváří a temenem hlavy. Nenáviděl ji nyní. Takové blbé nápady! Viděl, že není možno nic zapírat a že se může jen hloupě smát a jít si do koupelny umýt hlavu.
Pohladila ho znovu po čele: "Zůstaň ležet. To už nestojí za to. Už jsem si na to zvykla." Žaludek ho bolel a on toužil po klidu a míru.
Řekclass="underline" "Napíšu tomu pacientovi, co jsme ho potkali v lázních. Znáš ten kraj, kde je jeho
ves?"
"Ne," řekla Tereza.
Tomášovi se mluvilo velmi těžce. Stačil jen říci: "Lesy.., kopečky..."
"Ano, uděláme to. Pojedeme odtud pryč. Ale teď už nemluv," a hladila ho stále po čele. Leželi vedle sebe a už nic neříkali. Bolest zvolna odcházela. Brzy oba dva usnuli.
—22. --Uprostřed noci se vzbudil a s překvapením si vzpomínal, že měl samé erotické sny. Jasně si pamatoval jen poslední: v bazénu plavala na zádech obrovská nahá žena, aspoň pětkrát větší než on, s břichem, které bylo celé porostlé hustým ochlupením, od rozkroku až k pupku. Díval se na ni ze břehu a byl strašlivě vzrušen.
Jak to, že mohl být vzrušen ve chvílích, kdy jeho tělo bylo oslabeno žaludeční nevolností? A jak to, že byl vzrušen pohledem na ženu, která by v něm za bdělého stavu mohla probudit jen odpor?
Řekl si: V hodinovém stroji hlavy se proti sobě točí dvě ozubená kolečka. Na jednom z nich jsou vidiny, na druhém reakce těla. Zub, na němž je vidina nahé
ženy, se dotýká protějšího zubu, na němž je vepsán imperativ erekce. Když se nějakým nedopatřením kolečka posunou a kolečko vzrušení se dostane do kontaktu se zubem, na němž je namalován obraz letící vlaštovky, naše pohlaví se bude vzpřimovat při pohledu na vlaštovku.
Ostatně znal studii jednoho kolegy; který studoval lidský spánek a tvrdil, že při jakémkoli snu má muž erekci. Znamená to, že spojení erekce a nahé ženy je jen jeden z tisíce způsobů, jak mohl Stvořitel nařídit hodinový mechanismus v hlavě muže.
A co s tím vším má společného láska? Nic. Jestli se nějak posune kolečko v Tomášově hlavě a on bude vzrušen pouze pohledem na vlaštovku, na jeho lásce k Tereze to nic nezmění.
Jestliže vzrušení je mechanismus, kterým se baví náš Stvořitel, láska je naopak to, co patří jen nám a čím Stvořiteli unikáme. Láska je naše svoboda. Láska je na druhé straně "es muss sein!".
Ale ani to není úplně pravda. I když láska je něco jiného než hodinový stroj sexu, kterým se bavil Stvořitel, je k tomu stroji přece jen připoutána. Je k němu připoutána jak něžná nahá žena ke kyvadlu obrovských pendlovek. Tomáš si říká: Připoutat lásku k sexu, to byl jeden z nejbizarnějších nápadů Stvořitele.
A pak si říká ještě toto: Jediný způsob, jak lásku uchránit před blbostí sexu by bylo nařídit jinak hodiny v naší hlavě a být vzrušen pohledem na vlaštovku. S tou sladkou myšlenkou usínal. A na prahu usínání, v tom zázračném území
zmatených představ, si byl najednou jist, že právě objevil řešení všech záhad, klíč k tajemství, novou utopii, ráj: svět, kde je člověk vzrušen pohledem na vlaštovku a kde může mít
rád Terezu, aniž by byl rušen agresivní blbostí sexu. Usnul.
—23. --Bylo tam několik polonahých žen, motaly se kolem něho a on se cítil unaven. Aby jim unikl, otevřel dveře do vedlejší místnosti. Tam uviděl na gauči proti sobě
dívku. Byla též polonahá, jen v kalhotkách. Ležela na boku a opírala se o loket. Dívala se na něho s úsměvem, jako by byla věděla, že přijde. Přistoupil k ní. Rozléval se v něm pocit nesmírného štěstí, že ji tu konečně
našel a že s ní může být: Usedl vedle ní, něco jí říkal a ona něco říkala jemu. Vyzařoval z ní klid. Gesta její ruky byla pomalá a vláčná. Celý život toužil po těch klidných gestech. Právě ten ženský klid mu celý život chyběl. Ale v té chvíli nastal skluz ze sna do probuzení. Octl se v tom no man's land, kde člověk už nespí a ještě nebdí. Děsil se, že mu ta dívka mizí před očima a říkal si: proboha, nesmím ji ztratit! Zoufale se snažil vzpomenout si, kdo ta dívka je, kde ji vlastně potkal; co s ní zažil. Jak je to možné, že to neví, když ji tak dobře zná? Sliboval si, že jí hned ráno zatelefonuje. Ale jen co si to řekl, lekl se, že jí zatelefonovat nemůže, protože zapomněl jej í jméno. Ale jak mohl zapomenout jméno někoho, koho tak dobře zná? Pak už byl skoro úplně
probuzen, měl otevřené oči a říkal si: kde jsem? ano, jsem v Praze, ale ta dívka, je vůbec z Prahy? nepotkal jsem ji někde jinde? není to dívka ze Švýcarska? Trvalo mu ještě chvíli, než pochopil, že tu dívku nezná, že není ani ze Švýcarska ani z Prahy, že je to dívka ze snu a odnikud jinud. Byl z toho tak rozrušen, že se posadil na posteli. Tereza dýchala hluboce vedle něho.
Myslil na to, že ta dívka ze snu se nepodobá žádné z žen, které kdy v životě potkal. Dívka, která mu připadala nejdůvěrněji známá, byla právě docela neznámá. Ale právě po ní vždycky toužil. Existuje-li nějaký jeho osobní Ráj, pak by v tom Ráji musil žít po jejím boku. Ta žena ze sna je "es muss sein!" jeho lásky.
Vzpomněl si na známý mýtus z Platonova Symposia: lidé byli nejdřív hermafrodité a Bůh je rozpoltil na dvě půlky, které od té doby bloudí světem a hledají se. Láska je touha po ztracené půli nás samých.
Připusťme, že je to tak; že každý z nás má někde na světě partnera, s nímž tvořil kdysi jedno tělo. Ta druhá půle Tomáše, to byla dívka, o které se mu zdálo.
Jenomže člověk nenajde druhou polovinu sebe sama. Místo toho mu pošlou v ošatce po vodě Terezu. Ale co se stane, když pak opravdu pozná ženu, která mu byla určena, druhou půli sebe sama? Komu dá přednost? Ženě z ošatky anebo ženě z Platonova mýtu?
Představil si, že žije v ideálním světě s dívkou ze sna. Kolem otevřených oken jejich vily jde Tereza. Je sama, zastavuje se na chodníku a dívá se na něho odtud nekonečně smutným pohledem. A on ten pohled nevydrží. Už zase cítí její
bolest ve svém vlastním srdci! Už zase je v moci soucitu a propadá se do její duše. Vyskočí oknem ven. Ale ona mu říká trpce, ať jen zůstane tam, kde se cítí být šťasten, a má ta prudká nevyrovnaná gesta, která ho vždycky rušila a nelíbila se mu na ní. Uchopí ty nervózní ruce, tiskne je ve svých dlaních, aby je uklidnil. A ví, že opustí kdykoli dům svého štěstí, že opustí kdykoli svůj ráj, kde žije s dívkou ze sna, že zradí "es muss sein!" své lásky, aby odešel s Terezou, ženou zrozenou ze šesti směšných náhod.
Seděl stále na posteli a díval se na ženu, která ležela vedle něho a tiskla ho ve spánku za ruku. Cítil k ní nevýslovnou lásku. Její spánek musil být v té
chvíli velmi křehký, protože otevřela oči a vyjeveně se na něho podívala.
"Kam se to díváš," ptala se.
Věděl, že ji nesmí probudit, ale vrátit zpátky do spánku; snažil se jí proto odpovědět tak, aby jeho slova vytvořila v její mysli obraz nového snu.
"Dívám se na hvězdy," řekl.
"Nelži, že se díváš na hvězdy. Vždyť se díváš dolů."
"Protože jsme v letadle. Hvězdy jsou pod námi," odpověděl Tomáš.
"Aha, v letadle," řekla Tereza. Tiskla ještě pevněji Tomášovu ruku a znovu usnula. Tomáš věděl, že se teď Tereza dívá dolů kulatým okénkem letadla, které letí vysoko nad hvězdami.
ŠESTÁ ČÁST Veliký pochod