1. --Teprve v roce 1980 jsme se mohli dočíst v
Sunday Times, jak zemřel Stalinův syn Iakov. Jako zajatec v německém táboře za druhé světové války byl ubytován dohromady s anglickými důstojníky. Měli společný záchod. Stalinův syn ho nechával znečištěn. Angličanům se nelíbilo dívat na záchod pomazaný hovnem, i když to bylo hovno syna tehdy nejmocnějšího muže světa. Vytkli mu to. Urazil se. Vytýkali mu to znovu a znovu, nutili ho, aby záchod očistil. Rozčílil se, hádal se s nimi, pral se. Nakonec žádal o slyšení u velitele tábora. Chtěl, aby je rozsoudil. Ale nafoukaný Němec odmítl mluvit o hovnu. Stalinův syn nemohl snést ponížení. Volaje k nebi strašlivé ruské nadávky, rozběhl se k elektřinou nabitým drátům, které obepínaly tábor. Dopadl na ně. Jeho tělo, které už nikdy neznečistí Angličanům záchod, na nich zůstalo viset.
—2. --Stalinův syn to neměl lehké. Jeho otec ho zplodil se ženou, kterou potom podle všech známek zastřelil. Mladý Stalin byl tedy zároveň synem Božím (neboť jeho otec byl uctíván jak Bůh), ale zároveň j ím byl zavržen. Lidé se ho báli dvojnásob: mohl jim ublížit svou mocí (byl přece j en Stalinův syn) i svou přízní
(otec mohl trestat místo zavrženého syna jeho přátele).
Zavržení i privilegovanost, štěstí i neštěstí, nikdo jiný nepocítil konkrétněji, jak jsou tyto protiklady zaměnitelné a jak od pólu k pólu lidské existence je jen krok.
Pak ho hned na počátku války zajali Němci a jiní zajatci patřící k národu, který mu byl vždy bytostně protivný svou nesrozumitelnou uzavřeností, ho obvinili, že je nečistý. On, který nesl na bedrech nejvyšší myslitelné drama (byl zároveň
synem Božím i svrženým andělem) má být nyní souzen nikoli pro vznešené věci (týkající se Boha a andělů) nýbrž pro hovno? Je tedy od nejvyššího dramatu k nejnižšímu tak závratně blízko?
Závratně blízko? Copak může blízkost působit závrať?
Může. Když se severní pól přiblíží k jižnímu na pouhý dotek, zeměkoule zmizí a člověk se ocitne v prázdnu, které mu zamotá hlavu a vábí ho k pádu. Je-li zavržení a privilegium jedno a totéž, není-li rozdílu mezi vznešeností a nízkostí, může-li být syn Boží souzen pro hovno, lidská existence ztratí své
rozměry a stane se nesnesitelně lehká. V té chvíli se Stalinův syn rozběhne k elektřinou nabitým drátům, aby na ně hodil své tělo jako na misku vah, jež trčí
žalostně do výše, nadzvednuta nekonečnou lehkostí světa, jenž ztratil rozměry. Stalinův syn položil život pro hovno. Ale smrt pro hovno není smrt beze smyslu. Němci, kteří obětovali životy, aby rozšířili území své říše dál na východ, Rusové, kteří umírali, aby moc jejich vlasti sahala dál na západ, ano, ti umírali pro blbost a jejich smrt je beze smyslu a obecné platnosti.
Smrt Stalinova syna byla naproti tomu uprostřed obecné blbosti války jedinou metafyzickou smrtí.
—3. --Když jsem byl malý a prohlížel si Starý Zákon převyprávěný pro děti a ozdobený rytinami Gustava Doré, viděl jsem tam Pána Boha na oblaku. Byl to starý muž, měl oči, nos, dlouhý vous a já jsem si říkal, že když má ústa, musí také jíst. A jestli jí, musí také mít střeva. Ale ta myšlenka mne hned lekala, protože, i když dítě z rodiny spíš nevěřící, cítil jsem, že představa božích střev je rouhání.
Bez jakékoli teologické přípravy, spontánně, chápal jsem tedy už jako dítě
neslučitelnost hovna a Boha a odtud i pochybnost základní téze křesťanské antropologie, podle níž byl člověk stvořen k obrazu božímu. Buď jedno nebo druhé: buď je člověk stvořen k obrazu božímu a pak má Bůh střeva, anebo Bůh nemá střeva a člověk se mu nepodobá.
Staří gnostikové to cítili stejně dobře jako já ve svých pěti letech. Valentin, velký mistr Gnose ve druhém století, aby vyřešil ten zatracený problém, tvrdil, že Ježíš "jedl, pil, ale nedefekoval".
Hovno je obtížnější teologický problém než zlo. Bůh dal člověku svobodu a můžeme tedy konec konců připustit, že není odpověden za lidské zločiny. Odpovědnost za hovno nese však plně jen ten, kdo člověka stvořil.
—4. --Svatý Jeroným ve čtvrtém století naprosto zamítal myšlenku, že by Adam s Evou v Ráji souložili. Joannes Scottus Eriugena, velký teolog devátého století, takovou myšlenku naopak připouštěl. Představoval si však, že se Adamovi zvedal úd asi tak, jako se zvedá ruka nebo noha, tedy kdy chtěl a jak chtěl. Nehledejme za touto představou věčný sen muže posedlého hrozbou impotence. Myšlenka Scotta Eriugeny má jiný smysl. Dá-li se úd zvednout na pouhý rozkaz mozku, znamená to, že vzrušení je na světě zbytečné. Úd se nevztyčuje, protože jsme vzrušeni, ale protože mu to poručíme. To, co připadalo velkému teologovi neslučitelné s Rájem, nebyla soulož a s ní spojená rozkoš. Neslučitelné s Rájem bylo vzrušení. Zapamatujme si to dobře: v Ráji existovala rozkoš, ne vzrušení. V úvaze Scotta Eriugeny můžeme nalézt klíč k jakémusi teologickému ospravedlnění
(jinak řečeno theodicei) hovna. Dokud člověk směl být v Ráji, buď (podobně jako Ježíš podle Valentinových představ) nedefekoval anebo, což se zdá být pravděpodobnější, hovno nebylo chápáno jako něco odporného. Ve chvíli, kdy Bůh vyhnal člověka z Ráje, dal mu poznat hnus. Člověk začal skrývat, za co se styděl, a ve chvíli, kdy odhalil závoj, byl oslněn velikou září. Tak vzápětí za poznáním hnusu poznal i vzrušení. Bez hovna (v doslovném i přeneseném slova smyslu) by nebylo sexuální lásky takové, jakou ji známe: doprovázené bušením srdce a oslepením smyslů.
Vyprávěl jsem ve třetí části tohoto románu o polonahé Sabině, jak stojí s buřinkou na hlavě vedle oblečeného Tomáše. Něco jsem tehdy zamlčel. Ve chvíli, kdy se na sebe dívala do zrcadla a cítila vzrušení ze svého zesměšnění, proběhla j í hlavou představa, že ji Tomáš takto s buřinkou na hlavě posadí na záchodovou mísu a ona si před ním vyprázdní střeva. V té chvíli se jí rozbušilo srdce, ztratila jasné vědomí, strhla Tomáše na koberec a křičela vzápětí rozkoší.
—5. --Spor mezi těmi, co tvrdí, že svět byl stvořen Bohem, a těmi, co si myslí, že vznikl sám sebou, se týká něčeho, co přesahuje náš rozum i zkušenost. Mnohem reálnější rozdíl odděluje ty, kteří pochybuj í o bytí, jaké bylo člověku dáno (ať
už jakkoli či kýmkoli) od těch, kdo s ním bez výhrad souhlasí. Za všemi evropskými vírami, náboženskými a politickými, je první kapitola Genesis, z níž vyplývá, že svět byl stvořen správně, že bytí je dobré a že je tudíž správné se množit. Nazvěme tuto základní víru kategorický souhlas s bytím. Jestliže bylo ještě donedávna slovo hovno v knihách vytečkováno, nebylo to z morálních důvodů. Nechcete přece tvrdit, že hovno je nemorální! Nesouhlas s hovnem je metafyzický. Chvíle defekování je každodenní důkaz nepřijatelnosti Stvoření. Buď anebo: buď je hovno přijatelné (a potom se nezamykejme na záchodě!) anebo jsme stvořeni nepřijatelným způsobem.
Z toho vyplývá, že estetickým ideálem kategorického souhlasu s bytím je svět, v němž je hovno popřeno a všichni se chovaj í, jako by neexistovalo. Tento estetický ideál se jmenuje kýč.
Je to německé slovo, které se narodilo uprostřed sentimentálního devatenáctého století a rozšířilo pak do všech jazyků. Častým užíváním se však setřel jeho původní metafyzický význam,
to jest: kýč je absolutní popření hovna; v doslovném i přeneseném slova smyslu: kýč vylučuje ze svého zorného úhlu vše, co je na lidské existenci esenciálně nepřijatelné.
—6. --První Sabinina vnitřní revolta proti komunismu neměla etický ale estetický ráz. To, co ji odpuzovalo, byla však mnohem méně ošklivost komunistického světa (zničené zámky proměněné v kravíny), jako maska krásy, kterou si nasazoval, jinak řečeno, komunistický kýč. Jeho modelem je slavnost zvaná první máj. Viděla prvomájové průvody v době, kdy lidé byli ještě nadšeni anebo nadšení