ještě pilně předstírali. Ženy byly oblečeny v červených, bílých, modrých košilích, takže viděny z balkónů a oken tvořily různé obrazce: pěticípé hvězdy, srdce, písmena. Mezi jednotlivými částmi průvodu šly malé orchestry hrající do pochodu. Když se průvod blížil k tribuně, i nejznuděnější tváře se rozzářily úsměvem, jako by chtěly dokázat, že se náležitě radují, nebo přesněji, že náležitě souhlasí. A nešlo o pouhý politický souhlas s komunismem, ale o souhlas s bytím jakožto takovým. Slavnost prvního máje se napájela z hluboké studny kategorického souhlasu s bytím. Nenapsané, nevyslovené heslo průvodu nebylo "ať
žije komunismus!" nýbrž "ať žije život!". Síla a lest komunistické politiky spočívala v tom, že si to heslo přivlastnila. Právě tato idiotská tautologie ("ať žije život!") přitahovala do komunistického průvodu i ty lidi, jimž byly teze komunismu lhostejné.
—7. —O deset let později (to už žila v Americe) ji přítel jejích přátel, jeden americký senátor, vezl svým obrovským osobním autem. Vzadu na sedadle se tísnily čtyři děti. Senátor zastavil; děti vystoupily a běžely po velikém trávníku k budově stadiónu, kde bylo umělé kluziště. Senátor seděl za volantem, díval se zasněně na ty čtyři běžící postavičky a pak se obrátil k Sabině: "Dívejte se na ně." Opsal rukou kruh, jenž měl obejmout stadión, trávník i děti: "Tomu říkám štěstí."
Za těmi slovy byla nejen radost nad tím, že děti běží a tráva roste, ale i projev pochopení vůči ženě, která přišla ze země komunismu, kde podle senátorova přesvědčení tráva neroste a děti neběží.
Sabina si ale právě v té chvíli představila toho senátora na tribuně pražského náměstí. To, co měl na tváři, byl přesně stejný úsměv, který adresovali komunističtí státníci z výše své tribuny stejně se usmívajícím občanům dole v průvodu.
—8. --Jak to ten senátor věděl, že děti znamenají štěstí? Copak jim viděl do duše? Co když ve chvíli, kdy mu zmizely z dohledu, tři z nich se vrhly na to čtvrté a začaly ho bít?
Senátor měl jediný argument pro své tvrzení: svůj cit. Tam, kde mluví srdce, je neslušné, aby rozum něco namítal. V říši kýče vládne diktatura srdce. Cit, který kýč vyvolá, musí být ovšem takový, aby ho mohlo sdílet velké
množství. Kýč proto nemůže spočívat na nezvyklé situaci, nýbrž na základních obrazech, které mají lidé vtlučeny do paměti: nevděčná dcera, zanedbávaný otec, děti běžící po trávníku, zrazená vlast, vzpomínka na první lásku. Kýč vyvolá těsně po sobě dvě slzy dojetí. První slza říká: jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku!
Teprve ta druhá slza dělá z kýče kýč.
Bratrství všech lidí světa bude možno založit jen na kýči.
---9. --Nikdo to neví lépe než politikové. Když je nablízku fotografický aparát, hned utíkají k nejbližšímu dítěti, aby je zvedali do výše a líbali je na tvář. Kýč je estetickým ideálem všech politiků, všech politických stran a hnutí. Ve společnosti, kde existují vedle sebe různé politické směry a jejich vliv se tudíž vzájemně ruší či omezuje, můžeme ještě jakž takž uniknout inkvizici kýče; jednotlivec si může uchovat svou osobitost a umělec vytvořit neočekávaná díla. Tam však, kde jedno jediné politické hnutí má všechnu moc, octneme se rázem v říši totalitního
kýče.
Říkám-li totalitního, znamená to, že všechno, co narušuje kýč, je vyřazeno ze života: každý projev individualismu (protože každé odlišení je plivanec vmetený
do tváře usmívajícího se bratrství), každé pochybování (protože kdo začne pochybovat o maličkosti, skončí pochybou o životě jako takovém), ironie (protože v říši kýče je třeba brát všechno naprosto vážně), ale i matka, která opustila rodinu anebo muž, který dává přednost mužům před ženami a ohrožuje tak svaté heslo "milujte se a množte se".
Z tohoto hlediska můžeme považovat tak zvaný gulag za jakousi hygienickou j ámu, kam totalitní kýč hází odpadky.
—10. --První desetiletí po druhé světové válce bylo dobou nejhroznějšího stalinského teroru. Tehdy zatkli pro nějakou pitomost Terezina otce a desetileté děvčátko vyhodili z bytu. Ve stejné době studovala dvacetiletá Sabina Akademii výtvarných umění. Profesor marxismu vysvětloval j í a jej ím spolužákům tuto tezi socialistického umění: sovětská společnost došla tak daleko, že základní
konflikt tam už není mezi dobrým a zlým, ale mezi dobrým a lepším. Hovno (to jest to, co je esenciálně nepřijatelné) mohlo tedy existovat jen na "druhé
straně" (třeba v Americe) a jen odtud, zvenčí, jako něco cizorodého (třeba v podobě špiónů) proniknout do světa "dobrých a lepších". Opravdu, sovětské filmy, které právě v té nejkrutější době zaplavily kina všech komunistických zemí, byly prodchnuty neuvěřitelnou nevinností. Největší
konflikt, který se mohl odehrát mezi dvěma Rusy, bylo milostné nedorozumění: on se domníval, že ona ho už nemiluje, a ona si o něm myslila totéž. Ke konci si padli do náručí a kapaly z nich slzy štěstí.
Konvenční výklad těch filmů je dnes tento: ukazovaly komunistický ideál, zatímco komunictická realita byla horší.
Sabina se proti takovému výkladu bouřila. Když si představila, že by se svět sovětských kýčů měl stát skutečností a ona v ní měla žít, šel jí mráz po zádech. Dala by bez nejmenšího zaváhání přednost životu ve skutečném komunistickém režimu i se vším pronásledováním a frontami na maso. Ve skutečném komunistickém světě se dá žít. Ve světě uskutečněného komunistického ideálu, v tom světě
usmívajících se idiotů, s nimiž by nemohla vyměnit jediné slovo, by zemřela za týden
hrůzou.
Zdá se mi, že pocit, který v Sabině vzbuzoval sovětský kýč, se podobal hrůze, kterou zažívala Tereza ve snu, kdy pochodovala s nahými ženami kolem bazénu a byla nucena zpívat veselé písně. Pod hladinou se vznášely mrtvoly. Tereza se nemohla na žádnou ženu obrátit s jediným slovem, s jedinou otázkou. Byla by uslyšela v odpověď jen další strofu písně. Nemohla na žádnou ani tajně mrknout. Hned by na ni začaly ukazovat muži stojícímu v koši nad bazénem, aby ji zastřelil.
Terezin sen odhaluje pravou funkci kýče: kýč je paravan zakrývající smrt.
—11. --V říši totalitního kýče jsou odpovědi předem dány a vylučují jakoukoli otázku. Z toho plyne, že skutečným protivníkem totalitního kýče je člověk, který se ptá. Otázka je jako nůž, který rozřezává plátno namalované dekorace, abychom mohli nahlédnout, co se skrývá za ní. Takto ostatně vysvětlila kdysi Sabina Tereze smysl svých obrazů: vpředu je srozumitelná lež a za ní prosvítá nesrozumitelná pravda.
Jenomže ti, kteří bojuj í proti tak zvaným totalitním režimům, mohou jen stěží
bojovat tázáním a pochybováním. I oni potřebuj í své jistoty a jednoduché pravdy, které by byly srozumitelné co největšímu množství a probouzely kolektivní slzení.
Jednou uspořádala Sabině nějaká politická organizace v Německu výstavu. Sabina vzala do ruky katalog: byla tam její fotografie a přes ni byly nakresleny ostnaté dráty. Uvnitř byl uveřejněn jej í životopis, který se podobal životopisu mučedníků a svatých: trpěla, bojovala proti nespravedlnosti, musila opustit zmučenou vlast a bojuje dál, "Bojuje svými obrazy za svobodu", byla poslední