věta tohoto textu.
Protestovala, ale nerozuměli jí.
Není snad pravda, že v komunismu je moderní umění pronásledováno?
Řekla vztekle: "Mým nepřítelem není komunismus ale kýč!" Od té doby začala opřádat svůj životopis mystifikacemi a když se později ocitla v Americe, podařilo se j í dokonce zatajit, že je Češka. Byla to jen zoufalá
snaha uniknout kýči, který lidé chtěli vyrobit z jej ího života.
—12. --Stála před štaflemi, na nichž bylo rozmalované plátno. Za jejími zády seděl v křesle starý muž a pozoroval každý tah jej ího štětce.
Pak se podíval na hodinky: "Myslím, že bychom už měli jít," řekl. Odložila paletu a odešla se do koupelny umýt. Starý muž se vztyčil z křesla a sklonil se pro hůl opřenou o stůl. Dveře ateliéru vedly rovnou na trávník. Stmívalo se. Dvacet metrů naproti byl bílý dům vystavěný ze dřeva s osvětlenými okny v přízemí. Ta dvě okna svítící do uhasínajícího dne Sabinu dojímala. Tvrdí celý život, že jejím nepřítelem je kýč. Ale což si ho sama nenese v sobě? Jejím kýčem je obraz domova, klidného, sladkého, harmonického, kde vládne hodná matka a moudrý otec. Ten obraz se v ní probudil po smrti rodičů. Čím méně se její život podobal tomu sladkému snu, tím byla citlivěj ší k jeho kouzlu a několikrát j í vytryskly slzy, když viděla v televizi sentimentální příběh, v němž nevděčná dcera objala zanedbávaného otce a do uhasínaj ícího dne svítila okna domu se šťastnou rodinou.
Se starým mužem se seznámila v New Yorku. Byl bohatý a měl rád obrazy. Žil sám se svou stejně starou ženou ve vile na venkově. Naproti vile na jeho pozemku stála stará stáj.
Upravil ji pro Sabinu jako ateliér, pozval ji tam a pozoroval celé dny pohyby jejího štětce.
Teď spolu právě všichni tři večeří. Stará paní oslovuje Sabinu "má dceruško!", ale podle všech známek je tomu naopak: Sabina je tu jako maminka se dvěma dětmi, které na ní visí, obdivují se jí a byly by ochotny ji poslouchat, kdyby jim chtěla poroučet.
Našla tedy na prahu stáří rodiče, kterým se kdysi jako dívka vytrhla z rukou?
Našla konečně děti, které sama nikdy neměla?
Věděla dobře, že je to iluze. Její pobyt u staroušků není než krátká zastávka. Starý pán je vážně nemocný a jeho žena, až zůstane bez něho, odjede za synem do Kanady. Sabinina cesta zrad bude pokračovat a do nesnesitelné lehkosti bytí se bude z hloubi jej ího nitra ozývat čas od času směšná sentimentální píseň o dvou rozsvícených oknech, za nimiž žije šťastná rodina.
Ta píseň ji dojímá, ale Sabina nebere své dojetí vážně. Ví moc dobře, že ta píseň je krásná lež. Ve chvíli, kdy je kýč rozpoznán jako lež, ocitá se v kontextu ne-kýče. Ztrácí tak svou autoritativní moc a je dojemný jako každá jiná
lidská slabost. Neboť nikdo z nás není nadčlověk, aby unikl docela kýči. I kdybychom jím sebevíc opovrhovali, kýč patří k lidskému údělu.
—13. --Pramenem kýče je kategorický souhlas s bytím. Ale co je základem bytí? Bůh? Člověk? Boj? Láska? Muž? Žena?
Názory na to jsou různé a proto jsou i různé kýče: katolický, protestantský, židovský,
komunistický, fašistický, demokratický, feministický, evropský, americký, nacionální, internacionální.
Od doby francouzské revoluce se nazývá jedna polovice Evropy levice zatímco druhá si získala označení pravice. Je téměř nemožné definovat jedny či druhé
nějakými teoretickými principy, o které by se opírali. Není na tom nic divného: politická hnutí nespočívaj í na racionálních postoj ích, ale na představách, obrazech, slovech, archetypech, které dohromady vytvářej í ten či onen politický kýč.
Představa Velikého Pochodu, kterou se nechává opájet Franz, je politickým kýčem, který spojuje levicové lidi všech dob a směrů. Veliký Pochod, to je ta nádherná
cesta vpřed, cesta k bratrství, k rovnosti, ke spravedlnosti, ke štěstí a ještě dál přes všechny překážky, protože překážky musí být, má li být pochod Velkým Pochodem.
Diktatura proletariátu nebo demokracie? Odmítnutí konzumní společnosti anebo zvyšování výroby? Guillotina nebo zrušení trestu smrti? Vůbec na tom nezáleží. To, co dělá levicového člověka levicovým člověkem není ta či ona teorie, ale jeho schopnost učinit jakoukoli teorii součástí kýče zvaného Veliký Pochod vpřed.
—14. --Franz není ovšem člověkem kýče. Představa Velkého Pochodu hraje v jeho životě přibližně stejnou roli jako sentimentální píseň o dvou rozsvícených oknech v životě Sabinině. Kterou politickou stranu Franz asi volí? Bojím se, že nevolí
vůbec a jde v den voleb raději na výlet do hor. To ovšem neznamená, že by ho Veliký Pochod přestal dojímat. Bylo krásné snít o tom, že jsme součástí
pochodujícího zástupu, jenž kráčí staletími, a Franz nikdy nezapomněl na ten krásný sen. Jednoho dne mu telefonovali přátelé z Paříže. Pořádají prý pochod na Kambodžu a zvou ho, aby se k nim přidal.
Kambodža měla v té době za sebou občanskou válku, americké bombardování, řádění domácích komunistů, kteří umenšili ten národ o jednu pětinu, a nakonec okupaci sousedního Vietnamu, který už sám v té době nebyl než nástrojem Ruska. V
Kambodži byl hladomor a lidé tam umírali bez lékařské péče. Mezinárodní organizace lékařů žádala už mnohokrát, aby jí byl do země povolen vstup, ale Vietnamci to odmítali. Velcí západní intelektuálové měli proto pochodovat pěšky ke kambodžským hranicím a tímto velkým spektáklem hraným před očima světa vynutit lékařům vstup do okupované země.
Přítel, který Franzovi telefonoval, byl z těch, s nimiž kdysi chodil v průvodech pařížskými ulicemi. Byl nejdřív nadšen jeho pozváním, ale pak mu padl zrak na studentku s velikými brýlemi. Seděla v křesle naproti němu a její oči za kulatými skly se zdály být ještě větší. Franz měl pocit, že ho ty oči prosí, aby nikam nejezdil. A tak se omluvil.
Ale jen co zavěsil sluchátko, litoval. Vyhověl sice své pozemské milence, ale zanedbal nebeskou lásku. Což není Kambodža variantou Sabininy vlasti? Země
okupovaná sousední komunistickou armádou! Země, na kterou dopadla pěst Ruska! Franzovi se najednou zdá, že mu jeho polozapomenutý přítel telefonoval na základě jejího tajného pokynu.
Nebeské bytosti všechno vědí a všechno vidí. Kdyby se zúčastnil toho pochodu, Sabina by se na něho dívala a měla by z něho radost. Pochopila by, že j í zůstal věrný.
"Zlobila by ses, kdybych tam přece jenom jel?" ptal se své brýlaté dívky, která lituje každého dne, kdy je bez něho, ale neumí mu nic odepřít. Za několik dnů se octl ve velkém letadle na pařížském letišti. Bylo tam dvacet lékařů, s nimi asi padesát intelektuálů
(profesorů, spisovatelů, poslanců, zpěváků, herců a starostů) a ti všichni byly provázeni čtyřmi sty žurnalisty a fotografy.
—15. --Letadlo přistálo v Bankoku. Čtyři sta sedmdesát lékařů, intelektuálů a žurnalistů se odebralo do velikého sálu internacionálního hotelu, kde už čekali další lékaři, herci, zpěváci a filologové a s nimi dalších několik set žurnalistů se zápisníky, magnetofony, fotografickými aparáty a filmovými kamerami. V čele sálu bylo pódium, na něm podlouhlý stůl a za ním asi dvacet Američanů, kteří už začali řídit schůzi.
Francouzští intelektuálové, s nimiž sem Franz vešel, cítili se odstrčeni a poníženi. Pochod na Kambodžu byl jejich nápad a najednou jsou to Američané, kteří se s nádhernou samozřejmostí ujali vedení a ještě k tomu mluví anglicky a vůbec je nenapadne, že by jim nějaký Francouz nebo Dán mohl nerozumět. Dánové už