---20. --Hranici tvořila malá říčka, ale nebylo ji vidět, protože se podél ní táhla dlouhá zeď, vysoká půldruhého metru, na které byly položeny pytle s pískem pro tajlandské střelce. Jen na jednom místě byla zeď přerušena. Tam se klenul přes říčku most. Nesměl na něj nikdo vstoupit. Na druhé straně řeky bylo vietnamské
okupační vojsko, ale nebylo ho vidět. Jeho pozice byly perfektně maskovány. Bylo však jisté, že kdyby někdo vstoupil na most, neviditelní Vietnamci by začali střílet.
Členové průvodu přistupovali ke zdi a stoupali si na špičky. Franz se opřel do mezery mezi dvěma pytli a snažil se něco uvidět. Neuviděl nic, protože ho odstrčil jeden z fotografů, který se cítil oprávněn zaujmout jeho místo. Franz se podíval za sebe. V mohutné koruně osamělého stromu, jako hejno velikých vran, sedělo sedm fotografů s očima upřenýma k druhému břehu. V té chvíli tlumočnice, která šla v čele průvodu, přiložila k ústům širokou rouru a volala kmerským jazykem na druhou stranu řeky: jsou zde lékaři a žádaj í, aby jim bylo povoleno vstoupit na území Kambodže a vykonávat tam lékařskou pomoc; jejich akce nemá nic společného s politickým vměšováním; vede je jen starost o životy lidí.
Z druhé strany odpovědělo neuvěřitelné ticho. Ticho tak úplné, že na všechny padla tíseň. Jen cvakání fotografických aparátů znělo do toho ticha jako zpěv jakéhosi exotického hmyzu. Franz měl náhle pocit, že Veliký Pochod došel na konec. Kolem Evropy se stahují hranice ticha a prostor, na němž se Veliký Pochod odbývá, není než malé pódium uprostřed planety. Davy, které se kdysi tísnily okolo pódia, už dávno odvrátily tvář a Veliký Pochod pokračuje v samotě a bez diváků. Ano, říká si Franz, Veliký
Pochod pokračuje dál, navzdory nezájmu světa, ale stává se nervózní a hektický, včera proti Američanům okupujícím Vietnam, dnes proti Vietnamu okupujícímu Kambodžu, včera pro Izrael, dnes pro Palestince, včera pro Kubu, zítra proti Kubě a vždycky proti Americe, kdykoli proti masakrům a kdykoli na podporu jiných masakrů, Evropa pochoduje a aby stačila rytmu událostí a žádnou nevynechala, jej í krok se stává čím dál rychlej ší, takže Veliký Pochod je pochodem poskakujících, spěchajících lidí a jeviště je čím dál menší, až se jednoho dne stane pouhým bodem bez rozměrů.
—21. --Tlumočnice zakřičela podruhé svoji výzvu do hlásné trouby. V odpověď se znovu ozvalo nesmírné a nekonečně lhostejné ticho.
Franz se rozhlížel. To mlčení na druhé straně řeky uhodilo všechny přes tvář jako políček. I zpěvák s bílým praporem a americká herečka jsou stísnění, rozpačití a nevědí, co dělat.
Franz náhle pochopil, že jsou všichni směšní, on i ti druzí, ale to poznání ho od nich
neoddělovalo, nenaplňovalo ho žádnou ironií, naopak, právě teď k nim cítil nekonečnou lásku, jakou cítíme k lidem, kteří jsou odsouzeni. Ano, Veliký
Pochod se blíží ke konci; ale což je to důvod, aby ho Franz zradil? Což se jeho vlastní život rovněž neblíží ke konci? Má se snad vysmívat exhibicionismu těch, co doprovázeli statečné lékaře ke hranici? Co mohou všichni ti lidé dělat jiného než hrát divadlo? Zbývá jim nějaká lepší možnost?
Franz má pravdu. Myslím na redaktora, který organizoval podpisovou akci pro amnestii politických vězňů v Praze. Věděl dobře, že ta akce vězňům nepomůže. Skutečný cíl nebyl osvobodit vězně ale ukázat, že jsou tu ještě lidé, kteří se neboj í. To, co dělal, bylo divadlo. Ale neměl jinou možnost. Neměl na vybranou mezi činem a divadlem. Měl na výběr: buď hrát divadlo anebo nedělat nic. Jsou situace, kdy jsou lidé odsouzeni hrát divadlo. Jejich boj s mlčenlivou mocí (s mlčenlivou mocí na druhé straně řeky, s policií proměněnou v mlčenlivé mikrofony ve zdi) je boj divadelní trupy, která se obořila do armády. Franz viděl svého přítele ze Sorbonny, jak zvedl pěst a hrozil tomu tichu na druhé straně.
—22. --Tlumočnice zakřičela potřetí svou výzvu do hlásné trouby. Ticho, které jí znovu odpovědělo, proměnilo náhle Franzovu tíseň v divoký vztek. Stál kousek od mostu, co dělí Tajland od Kambodže, a zachvátila ho nesmírná
touha vběhnout na něj, křičet k nebi strašné nadávky a zemřít v nesmírném rámusu střel. Ta náhlá Franzova touha nám něco připomíná; ano, připomíná nám Stalinova syna, který se běžel pověsit na elektřinou nabité dráty, když nemohl snést pohled na to, jak póly lidské existence se k sobě přiblížily na dotek, takže už nebylo rozdílu mezi vznešeným a nízkým, mezi andělem a mouchou, mezi Bohem a hovnem. Franz nemohl připustit, že sláva Velkého Pochodu je totéž co komická marnivost těch, kteří v něm kráčejí, a že velkolepý hluk evropských dějin zaniká v nekonečném tichu, takže už není rozdílu mezi dějinami a mlčením. V té chvíli chtěl položit na váhu svůj vlastní život, aby dokázal, že Veliký Pochod váží více než hovno.
Ale člověk nic takového nedokáže. Na jedné misce vah bylo hovno, na druhou se Stalinův syn položil celým svým tělem a váhy se nepohnuly. Místo aby se nechal zastřelit, Franz sklopil hlavu a odcházel se všemi ostatními husím pochodem zpátky k autobusům.
—23. --Všichni potřebujeme, aby se na nás někdo díval. Bylo by nás možno rozdělit do čtyř kategorií podle toho, pod jakým typem pohledu chceme žít. První kategorie touží po pohledu nekonečného množství anonymních očí, jinak řečeno, po pohledu publika. To je případ německého zpěváka, americké herečky a také redaktora s velkou bradou. Byl zvyklý na své čtenáře a když jednoho dne Rusové zrušili jeho týdeník, měl pocit, že se octl ve stonásobně řidším ovzduší. Nikdo mu nemohl nahradit pohled neznámých očí. Zdálo se mu, že se zadusí. Pak si jednoho dne uvědomil, že je na každém kroku sledován policií, odposloucháván v telefonu a dokonce fotografován tajně na ulici. Anonymní oči byly náhle všude s ním a on mohl zase dýchat! Byl šťasten! Oslovoval teatrálně mikrofony ve zdi. Našel v policii ztracené publikum.
Druhou kategorii tvoří ti, kteří potřebují k životu pohledy mnoha jim známých očí. Jsou to neúnavní pořadatelé koktejlů a večeří. Jsou šťastnější než lidé
první kategorie, kteří když ztratí publikum, mají pocit, že v sále jejich života zhasla světla. Skoro každému z nich se to jednou stane. Lidé druhé kategorie si naproti tomu nějaký ten pohled vždycky obstarají. Patří mezi ně Marie-Claude i její dcera.
Potom je třetí kategorie těch, kteří potřebuj í být na očích milovaného člověka. Jejich situace je stejně nebezpečná jako situace lidí první kategorie. Jednou se oči milovaného člověka zavřou a v sále bude tma. Mezi tyto lidi patří Tereza a Tomáš.
A pak je tu ještě čtvrtá kategorie, nejvzácnější, těch, kteří žijí pod imaginárním pohledem
nepřítomných lidé. To jsou snílci. Například Franz. Jel ke kambodžským hranicím jen kvůli Sabině. Autobus drkotá po tajlandské silnici a on cítí, jak se na něho upírá její dlouhý pohled.
Do stejné kategorie patří i Tomášův syn. Nazvu ho Šimon. (Bude ho těšit, že má biblické jméno jako jeho otec.) Oči, po kterých touží, jsou oči Tomáše. Poté, co se zapletl do podpisové akce, vyhodili ho z univerzity. Dívka, se kterou chodil, byla neteř vesnického faráře. Oženil se s ní, stal se traktoristou v družstvu, věřícím katolíkem a otcem. Pak se od kohosi dozvěděl, že i Tomáš žije na vesnici, a zaradoval se: osud uvedl jejich životy do symetrie! To ho povzbudilo, aby mu napsal dopis. Nežádal odpověď. Chtěl jen, aby Tomáš položil na jeho život svůj pohled.