—24. --Franz a Šimon jsou snílci tohoto románu. Na rozdíl od Franze, Šimon neměl rád matku: Od dětství hledal tatínka. Byl ochoten věřit, že nějaká křivda, která se stala otci, předchází a vysvětluje nespravedlivost, které se otec dopouští na něm. Nikdy se na něho nehněval, protože se nechtěl stát spojencem matky, která tatínka ustavičně pomlouvala.
Žil s ní do osmnácti let a po maturitě odešel studovat do Prahy. V té době už Tomáš umýval okna. Šimon na něho mnohokrát čekal, aby zaranžoval náhodné setkání na ulici. Ale otec se s ním nikdy nezastavil.
Přilnul k bývalému redaktorovi s velkou bradou jen proto, že mu připomínal otcův osud. Redaktor Tomášovo jméno neznal. Článek o Oidipovi byl zapomenut a redaktor se o něm dověděl teprve od Šimona, který ho prosil, aby šli Tomáše požádat o podpis na petici. Redaktor souhlasil jen proto, že chtěl udělat radost chlapci, kterého měl rád.
Když si Šimon na tu schůzku vzpomínal, styděl se za svou trému. Určitě se otci nelíbil. Zato otec se líbil jemu. Pamatoval si každé jeho slovo a dával mu čím dál víc za pravdu. Zejména mu utkvěla věta: "trestat ty, kteří nevěděli, co činí, je barbarství". Když mu strýc jeho dívky vsunul do ruky Bibli, zaujala ho slova Ježíše: "Odpusťte jim, neboť nevědí, co činí." Věděl, že jeho otec je nevěřící, ale v podobnosti obou vět viděl tajné znamení: otec souhlasí s jeho cestou.
Už byl na vesnici asi třetí rok, když dostal dopis, v němž ho Tomáš zval na návštěvu. Setkání bylo vlídné, Šimon se cítil volný a vůbec nekoktal. Snad si ani neuvědomil, že si spolu příliš nerozuměli. Asi o čtyři měsíce později mu přišel telegram. Tomáš a jeho žena zemřeli rozdrceni pod nákladním autem. Tehdy se dověděl o ženě, která byla kdysi otcovou milenkou a žila ve Francii. Získal její adresu. Protože zoufale potřeboval imaginární oko, které by dál pozorovalo jeho život, čas od času jí psal dlouhá psaní.
—25. --Až do konce života je bude Sabina dostávat od toho smutného vesnického spisovatele dopisů. Mnohá z nich zůstanou nepřečtena, protože země, z níž pochází, ji zajímá čím dál méně.
Starý muž zemřel a Sabina se přestěhovala do Kalifornie. Ještě dál na západ, ještě dál od
Čech.
Prodává dobře své obrazy a má Ameriku ráda. Ale jen na povrchu. Co je pod povrchem, je cizí svět. Nemá tam dole žádného dědečka ani strýčka. Má strach se dát zavřít do rakve a spustit dolů do americké hlíny.
Napsala proto jednoho dne závěť, v níž stanovila, že její mrtvé tělo má být spáleno a popel rozprášen. Tereza a Tomáš zemřeli ve znamení tíže. Ona chce zemřít ve znamení lehkosti. Bude lehčí než vzduch. Podle Parmenida je to proměna negativního v pozitivní.
—26. --Autobus zastavil před hotelem v Bankoku. Už nikdo neměl chuť pořádat schůze. Lidé se trousili po skupinkách po městě, někteří si prohlíželi chrámy, jiní šli do bordelu. Přítel ze Sorbonny zval Franze, aby s ním strávil večer, ale on chtěl zůstat sám.
Stmívalo se a vyšel do ulic. Pořád myslil na Sabinu a cítil na sobě její dlouhý
pohled, pod nímž vždycky začal pochybovat sám o sobě, protože nevěděl, co si Sabina opravdu myslí. I tentokrát ho ten pohled začal uvádět do rozpaků. Neposmívá se mu? Nepovažuje kult, který j í věnuje, za pošetilý? Nechce mu říci, že by už konečně měl být dospělý a věnovat se plně milence, kterou mu sama poslala?
Představil si tvář s velikými kulatými brýlemi. Uvědomil si, jak je se svou studentkou šťasten. Cesta do Kambodže mu náhle připadala směšná a bezvýznamná. Proč sem vůbec jel?
Teď to ví. Jel sem, aby si konečně uvědomil, že nikoli průvody, nikoli Sabina, ale jeho brýlatá dívka je jeho skutečný život, jediný
skutečný život! Jel sem, aby si uvědomil, že skutečnost je víc než sen, mnohem víc než
sen!
Pak se vynořila z přítmí postava a cosi mu povídala v neznámém jazyce. Díval se na ni s jakýmsi soucitným podivením. Neznámý muž se ukláněl, usmíval a pořád něco velice naléhavě drmolil. Co mu to říkal? Zdálo se, že ho někam zve. Vzal ho za ruku a odváděl. Franze napadlo, že někdo potřebuje jeho pomoc. Snad přece jen sem nejel nadarmo? Je přece jen povolán k tomu, aby tu někomu pomohl?
A pak byli najednou vedle toho drmolícího muže ještě dva další a jeden z nich ho žádal anglicky, aby jim dal peníze.
té chvíli brýlatá dívka zmizela z jeho mysli a znovu se na něho zadívala Sabina, neskutečná Sabina se svým velikým osudem, Sabina před níž se cítil malý. Její oči na něm spočívaly hněvivě a nespokojeně: Zase se dal podvést? Zase už někdo zneužívá jeho blbé dobroty?
Prudce se vytrhl muži, který ho držel za rukáv. Věděl, že Sabina na něm měla vždycky ráda jeho sílu. Zachytil ruku, kterou na něho napřahoval druhý muž. Pevně ji sevřel a přehodil pak muže přes sebe perfektním chvatem judo. Byl teď se sebou spokojen. Sabininy oči se na něho stále upíraly. Už ho nikdy neuvidí poníženého! Už ho nikdy neuvidí ustupovat! Už nikdy Franz nebude měkký a sentimentální!
Naplnila ho skoro veselá nenávist k těm mužům, kteří se chtěli smát jeho naivitě. Stál lehce přikrčen a nespouštěl z očí žádného z nich. Ale pak ho něco těžkého uhodilo do hlavy a on se skácel. Uvědomoval si mlhavě, že ho někam nesou. Potom padal dolů. Ucítil prudký náraz a ztratil vědomí. Probudil se až v ženevské nemocnici. Nad jeho lůžkem se skláněla Marie-Claude. Chtěl jí říci, že ji tu nechce. Chtěl, aby dali okamžitě zprávu studentce s velikými brýlemi. Nemyslil na nikoho než na ni. Chtěl křičet, že u sebe nesnese nikoho jiného než ji. Ale zjistil s hrůzou, že nemůže mluvit. Díval se na MariiClaude s nekonečnou nenávistí a chtěl se od ní odvrátit ke zdi. Ale nemohl pohnout tělem. Chtěl odvrátit aspoň hlavu. Ale ani hlavou nemohl hýbat. Proto zavřel oči, aby ji neviděl.
—27. --Mrtvý Franz konečně patří své zákonné ženě, jak jí nikdy předtím nepatřil. Marie-Claude o všem rozhoduje, ujímá se organizace pohřbu, rozesílá parte, kupuje věnce, nechává si šít černé šaty, které jsou ve skutečnosti šaty svatební. Ano, teprve manželův pohřeb je pro manželku její pravá svatba; dovršení životní cesty; odměna za všechno trápení.
Ostatně pastor si to dobře uvědomuje a mluví nad hrobem o věrné manželské lásce, které musila proj ít mnoha zkouškami, aby zůstala pro zesnulého až do konce života bezpečným přístavem, do něhož se mohl v poslední chvíli vrátit. I Franzův kolega, kterého Marie-Claude požádala, aby mluvil nad rakví, vzdal především hold nebožtíkově statečné ženě.
Kdesi vzadu, podpíraná přítelkyní, tísnila se dívka s velikými brýlemi. Zadržovaný pláč a množství spolykaných prášků způsobily, že dostala ještě před koncem obřadu křeče. Je ohnuta, drží se za břicho a přítelkyně ji musí odvést ze hřbitova.
—28. --Hned když dostal od předsedy družstva telegram, nasedl na motocykl a přijel.
Ujal se pohřbu. Na pomník nechal umístit pod otcovo jméno nápis: Chtěl království boží na zemi.
Ví dobře, že by to otec nebyl nikdy řekl těmito slovy. Ale je si jist, že nápis vyjadřuje dobře to, co otec chtěl. Království boží na zemi znamená spravedlnost. Tomáš toužil po světě, kde by vládla spravedlnost. Nemá Šimon právo vyjádřit otcův život svým vlastním slovníkem?
To je přece odvěké právo všech pozůstalých!
Po dlouhém bloudění návrat, je napsáno na pomníku nad Franzovou rakví. Nápis lze pochopit jako náboženský symboclass="underline" bloudění pozemským životem, návrat do náruče boží. Ale zasvěcení vědí, že věta má zároveň svůj zcela světský smysl. MarieClaude o tom ostatně vypráví každý den: Franz, zlatý, dobrý Franz, nevydržel krizi svých padesáti let. Do spárů jaké ubohé dívky to spadl! Ani hezká nebyla. (Viděli jste ty obrovské brýle, za nimiž ji nebylo skoro vidět?) Ale padesátník (všichni to víme!) by prodal duši za kus mladého těla. Jen jeho vlastní žena však ví, jak tím trpěl! Byla to pro něho skutečná morální muka!