ještě před čtyřiceti lety, všechny krávy v této vsi měly jméno. (A jelikož jméno je znakem duše, mohu říci, že je měly navzdory Descartesovi.) Ale pak se z vesnic udělala velká družstevní továrna a krávy prožívaly celý svůj život na dvou čtverečních metrech v kravínu. Od té doby už nemaj í jména a jsou z nich
"machinae animatae". Svět dal za pravdu Descartesovi. Mám pořád před očima Terezu, jak sedí na pařezu, hladí Kareninovu hlavu a myslí
na debakl lidstva. V té chvíli se mi vybavuje jiný obraz: Nietzsche vychází v Turínu ze svého hotelu. Vidí proti sobě koně a kočího, který ho bije bičem. Nietzsche jde ke koni a před zraky kočího objímá jeho šíji a pláče. To bylo roku 1889 a Nietzsche byl už též vzdálen lidem. Jinak řečeno: tehdy právě vypukla jeho duševní choroba. Ale právě proto, zdá se mi, má jeho gesto dalekosáhlý smysl. Nietzsche přišel odprosit koně za Descartesa: Jeho bláznovství (tedy jeho rozchod s lidstvem) začíná ve chvíli, kdy pláče nad koněm.
A to je ten Nietzsche, kterého mám rád, stejně jako mám rád Terezu, na jejíchž kolenou spočívá hlava na smrt nemocného psa. Vidím je jednoho vedle druhého: oba odstupují ze silnice, po které lidstvo, "pán a vlastník přírody", pochoduje vpřed.
—3. --Karenin porodil dva rohlíky a jednu včelu. Díval se překvapeně na své zvláštní potomstvo. Rohlíky se chovaly klidně, ale včela se motala omámena a pak vzlétla a
uletěla.
To byl sen, který se zdál Tereze. Sdělovala ho hned po probuzení Tomášovi a nacházeli v něm oba jakousi útěchu: ten sen proměnil Kareninovu nemoc v těhotenství a drama porodu ve výsledek zároveň směšný i něžný: ve dva rohlíky a jednu včelu.
Zmocnila se jí zase nelogická naděje. Vstala a oblékla se. I zde na vesnici začínal její den tím, že šla do obchodu koupit mléko, chléb, rohlíky. Ale tentokrát, když vyzvala Karenina, aby šel s ní, sotva zvedl hlavu. To bylo poprvé, co se odmítl zúčastnit obřadu, který kdysi sám bezpodmínečně vyžadoval. Šla tedy bez něho. "Kdepak je Karenin?" ptala se prodavačka, která už měla pro něho přichystaný rohlík. Tentokrát si ho odnášela Tereza sama ve své tašce. Už ve dveřích ho vytáhla a ukazovala mu ho. Chtěla, aby si pro něho přišel. Ale on ležel a nehýbal se.
Tomáš viděl, jak je Tereza nešťastná. Vzal si rohlík sám do úst a postavil se proti Kareninovi na čtyři. Pak se k němu pomalu blížil.
Karenin se na něho díval, zdálo se, že mu zasvitl jakýsi záblesk zájmu v očích, ale nezvedal se. Tomáš přiblížil tvář těsně k jeho tlamě. Aniž pohnul tělem, pes vzal do huby část rohlíku, co trčela Tomášovi z úst. Pak Tomáš rohlík pustil, aby zůstal celý Kareninovi.
Tomáš, stále na čtyřech, couvl, přikrčil se a začal vrčet. Předstíral, že se chce o rohlík prát. V tu chvíli pes odpověděl pánovi svým vrčením. Konečně! To bylo to, na co čekali! Karenin má chuť si hrát! Karenin ná ještě chuť žít!
To zavrčení bylo Kareninův úsměv a oni chtěli, aby ten úsměv trval co nejdéle. Proto se Tomáš k němu zase přiblížil po čtyřech a uchopil kus rohlíku, který
psovi trčel z tlamy. Jejich tváře byly těsně u sebe, Tomáš cítil vůni psího dechu a na tváři ho šimraly dlouhé chlupy, které Kareninovi rostly kolem čumáku. Pes ještě jednou zavrčel a trhl tlamou. Každému zůstala mezi zuby půlka rohlíku. Pak se Karenin dopustil staré chyby. Pustil svůj kus rohlíku a chtěl se zmocnit části, kterou měl v ústech jeho pán. Zapomněl jako vždycky, že Tomáš není pes a že má ruce. Tomáš nepustil rohlík z úst a zvedl ze země upuštěnou půlku.
"Tomáši," křičela Tereza, "přece mu nevezmeš rohlík!" Tomáš pustil obě půlky na zem před Karenina, který první z nich rychle zhltl a druhou dlouho okázale držel v tlamě, aby se chlubil před oběma manželi, že svůj spor vyhrál.
Dívali se na něho a znovu si říkali, že se Karenin usmívá a že dokud se usmívá, má pořád důvod žít, i když je odsouzen k smrti.
Další den se ostatně zdálo, že se jeho stav zlepšil. Poobědvali. To byla chvíle, kdy měli oba hodinu volno pro sebe a brávali ho s sebou na procházku. Věděl to a neklidně už vždycky kolem nich pobíhal. Tentokrát však, když vzala Tereza do ruky vodítko a obojek, jen se dlouze na oba díval a ani se nepohnul. Stáli proti němu a snažili se být (kvůli němu a pro něho) veselí, aby mu dodali trochu dobré
nálady. Teprve po chvíli, jako by se nad nimi smiloval, přiskákal k nim po třech nožkách a nechal si nasadit obojek.
"Terezo," řekl Tomáš, "já vím, jak jsi zanevřela na fotografický aparát. Ale vezmi ho dnes s sebou!"
Tereza poslechla. Otevřela skříň, aby v ní hledala zastrčený a zapomenutý aparát, a Tomáš pokračovaclass="underline" "Jednou nám ty fotografie udělají velkou radost. Karenin byl kus našeho života."
"Jak to byl?" řekla Tereza, jako by ji uštkl had. Aparát ležel před ní na dně skříně, ale neshýbla se k němu: "Nevezmu ho. Nechci myslit na to, že Karenin nebude. Ty už jsi o něm mluvil v minulém čase!"
"Nezlob se," řekl Tomáš.
"Já se nezlobím," řekla Tereza mírně. "Já už jsem se tolikrát přistihla, že na něho myslím v minulém čase. Tolikrát jsem se už sama musela okřiknout. A právě proto nevezmu aparát."
Šli cestou a nemluvili. Nemluvit, to byl jediný způsob nemyslit na Karenina v minulém čase. Nespouštěli z něho oči a byli pořád s ním. Čekali, kdy se usměje. Ale on se neusmíval, jen šel, a stále po třech nožkách.
"Dělá to jenom pro nás," řekla Tereza. "Nechtělo se mu jít na procházku. Šel jenom proto, aby nám udělal radost."
To, co řekla, bylo smutné, přesto však, aniž si to uvědomovali, byli šťastni. Byli šťastni nikoli navzdory smutku ale díky smutku. Drželi se za ruce a v očích měli oba stejný obraz: kulhajícího pejska, který představoval deset let jejich života.
Ušli ještě kus. Pak se Karenin k jejich velkému zklamání zastavil a obrátil. Musili se
vrátit.
Snad ještě téhož dne nebo nazítří vstoupila Tereza nečekaně do pokoje k Tomášovi a viděla, že čte nějaký dopis. Uslyšel klapnutí dveří a odsunul dopis stranou mezi jiné papíry. Všimla si toho. Když odcházela z pokoje, neušlo j í, že Tomáš
zastrkává dopis nenápadně do kapsy. Zapomněl však na obálku. Když osaměla v domku, prostudovala si ji. Adresa byla napsána neznámým písmem, které bylo velmi úhledné a které odhadla na písmo ženy.
Když se uviděli později, zeptala se ho jakoby nic, zda přišla pošta.
"Ne," řekl a Terezy se zmocnilo zoufalství, zoufalství o to horší, že už mu odvykla. Ne, nemyslí si, že tu má Tomáš nějakou tajnou milenku. Je to prakticky nemožné. Ví o každé jeho volné chvíli. Ale zdá se, že mu zůstala nějaká žena v Praze, na kterou myslí a o kterou stojí přesto, že mu nemůže zanechávat vůni svého klína ve vlasech. Nemyslí si, že ji snad Tomáš pro tu ženu opustí, ale zdá
se jí, že štěstí dvou posledních let, kdy žili na vsi, je zase znehodnoceno lží. Vrací se jí stará myšlenka: Jej í domov není Tomáš, ale Karenin. Kdo bude natahovat orloj jejich dnů, až on tu nebude?
Tereza byla duchem v budoucnosti, v budoucnosti bez Karenina a cítila se v ní opuštěná.
Karenin ležel v koutku a naříkal. Tereza šla na zahradu. Dívala se na trávu mezi dvěma jabloněmi a představila si, že tam Karenina zakopají. Zaryla podpatkem do země a nakreslila jím v trávě obdélník. To bylo místo pro jeho hrob.