"Co to děláš?" zeptal se jí Tomáš, který ji překvapil při její činnosti stejně nečekaně jako ona ho překvapila před několika hodinami při čtení dopisu. Neodpověděla mu. Viděl, že se jí zase po dlouhé době třesou ruce. Chytil ji za ně. Vytrhla se mu.
"To je hrob pro Karenina?"
Neodpověděla.
Její mlčení ho dráždilo. Vybuchclass="underline" "Vyčítalas mi, že na něho myslím v minulém čase! A co děláš ty? Ty už ho chceš pohřbít!"
Obrátila se k němu zády a šla domů.
Tomáš odešel do svého pokoje a práskl za sebou dveřmi.
Tereza je otevřela a řekla: "Když myslíš jenom na sebe, tak aspoň teď bys mohl myslit na něho. Spal a probudil jsi ho. Bude zase naříkat." Věděla, že je nespravedlivá (pes nespal), věděla, že se chová jako nejvulgárnější ženská, která chce ranit a ví jak.
Tomáš přišel po špičkách do pokoje, kde ležel Karenin. Ale ona ho s ním nechtěla nechat samotného. Skláněli se k němu oba, každý z jedné strany. V tom společném pohybu nebylo smíření. Naopak. Každý z nich byl sám. Tereza se svým psem, Tomáš se svým psem.
Bojím se, že takto, rozděleni, každý sám, zůstanou s ním až do poslední chvíle.
—4. --Proč je pro Terezu tak důležité slovo idyla?
My, kteří jsme byli vychováni v mytologii Starého Zákona, bychom mohli říci, že idyla je obraz, který v nás zůstal jako vzpomínka na Ráj: Život v Ráji se nepodobal běhu v přímce, která nás vede do neznáma, nebyl dobrodružstvím. Pohyboval se v kruhu mezi známými věcmi. Jeho jednotvárnost nebyla nudou nýbrž štěstím.
Dokud žil člověk na vesnici, v přírodě, obklopen domácími zvířaty, v náručí ročních dob a jejich opakování, zůstával s ním stále alespoň odlesk té rajské idyly. Proto Tereza, když se setkala v lázeňském městě s předsedou družstva, uviděla náhle před očima obraz vesnice (vesnice, v níž nikdy nežila, kterou neznala) a byla okouzlena. Bylo to, jako by se dívala dozadu, směrem k Ráji. Adam v Ráji, když se naklonil nad studánku, nevěděl j eště, že to, co vidí, je on. Nerozuměl by Tereze, když j ako dívka stála před zrcadlem a snažila se uvidět skrze své tělo svou duši. Adam byl jako Karenin. Tereza se často bavila tím, že
ho vodila k zrcadlu. Nepoznával svůj obraz a choval se k němu s neuvěřitelným nezájmem a roztěkaností.
Přirovnání Karenina k Adamovi mne přivádí k myšlence, že v Ráji člověk nebyl dosud člověkem. Přesněji řečeno: člověk nebyl ještě vymrštěn na dráhu člověka. My už jsme dávno vymrštěni a letíme prázdnotou času, který se děje v přímce. Existuje v nás však stále tenká šňůrka, která nás připoutává k dalekému mlhavému Ráji, kde se Adam sklání nad studánku a, zcela nepodoben Narcisu, netuší, že ta bledá žlutá skvrna, která se v ní objevila, je vlastně on. Stesk po Ráji je touha člověka nebýt člověkem.
Když nacházela jako dítě matčiny vložky znečištěné menstruační krví, hnusila se jich a matku nenáviděla, že nemá dost studu, aby je skryla. Ale Karenin, který
byl fena, měl také menstruace. Přišly mu jednou za půl roku a trvaly čtrnáct dnů. Aby neznečistil byt, Tereza mu dala mezi nožky velký kus vaty a oblékla mu své staré kalhotky, které mu přivázala dlouhou stuhou důmyslně k tělu. Celých čtrnáct dní se smála jeho oblečení.
Jak to, že menstruace psa v ní vzbuzovala veselou něhu, kdežto její vlastní menstruace se jí ošklivila? Odpověď mi připadá snadná: pes nebyl nikdy vyhnán z Ráje. Karenin neví nic o dualitě těla a duše a neví, co je to hnus. Proto je s ním Tereze tak dobře a klidně. (A proto je tak nebezpečné proměnit zvíře v machinu animatu a krávu v automat na výrobu mléka: člověk tak přestřihává nit, která ho vázala k Ráji a na jeho letu prázdnotou času ho nic nebude moci zastavit ani utěšit.)
Z nejasné změti těchto nápadů vyvstává před Terezou rouhavá myšlenka, které se nemůže zbavit: láska, která ji spojuje s Kareninem, je lepší než ta, která
existuje mezi ní a Tomášem. Lepší, nikoli větší. Tereza nechce obviňovat Tomáše ani sebe, nechce tvrdit, že by se mohli mít více rádi. Spíše se jí zdá, že dvojice lidí je stvořena tak, že jejich láska je a priori horšího druhu, než
může být (alespoň v jejím nejlepším případě) láska mezi člověkem a psem, ta bizarnost v historii člověka, Stvořitelem pravděpodobně neplánovaná. Ta láska je nezištná: Tereza po Kareninovi nic nechce. Ani lásku po něm nežádá. Nikdy si nekladla otázky, které mučí lidské dvojice: miluje mne? miloval někoho více než mne? miluje víc on mne, než já miluju jeho? Možná, že všechny tyto otázky, které se ptaj í po lásce, které ji měří, zkoumaj í, vyšetřuj í, vyslýchají, ji také v zárodku ničí. Možná, že nejsme s to milovat právě proto, že toužíme být milováni, to jest že chceme něco (lásku) po tom druhém, místo abychom k němu přistupovali bez požadavků a chtěli jen jeho pouhou přítomnost. A ještě něco: Tereza přijala Karenina takového, jaký byl, nechtěla ho měnit ke svému obrazu, souhlasila předem s jeho psím světem, nechtěla mu ho brát, nežárlila na jeho tajné spády. Vychovávala ho ne proto, že ho chtěla přetvořit (jako muž chce přetvořit svou ženu a žena svého muže), nýbrž jen proto, aby ho naučila elementárnímu jazyku, který jim umožnil, aby se dorozuměli a mohli spolu žít.
A potom: Láska k psu je dobrovolná, nikdo ji k ní nenutil. (Tereza myslí zase na matku a je j í všeho líto: Kdyby matka byla jednou z neznámých žen na vsi, možná
že by jí její veselá hrubost byla sympatická! Ach, kdyby matka byla cizí ženou!
Tereza se od dětství styděla, že matka okupovala rysy její tváře a konfiskovala její já. Nejhorší ale bylo, že odvěký příkaz "miluj otce a matku!" ji nutil, aby s tou okupací souhlasila, aby tu agresi nazývala láskou! Matka nebyla vinna, že se s ní Tereza rozešla. Rozešla se s ní ne proto, že matka byla, jaká byla, ale protože byla matkou.)
Ale hlavně: Žádný člověk nemůže přinést druhému člověku dar idyly. To umí jenom zvíře, protože nebylo vyhnáno z Ráje. Láska mezi člověkem a psem je idylická. Není v ní konfliktů, drásavých scén, není v ní vývoje. Karenin obklopil Terezu a Tomáše svým životem založeným na opakování a očekával od nich totéž. Kdyby byl Karenin člověkem a nikoli psem,
jistě by už dávno Tereze řekclass="underline" "Prosím tě, mne už nebaví nosit každý den v hubě rohlík. Nemůžeš pro mne vymyslit něco nového?" V té větě je obsaženo veškeré odsouzení člověka. Lidský čas se neotáčí
v kruhu, ale běží po přímce vpřed. To je důvod, proč člověk nemůže být šťasten, neboť štěstí je touha po opakování.
Ano, štěstí je touha po opakování, říká si Tereza.
Když jde předseda družstva projít po práci svého Mefista a potká Terezu, nikdy neopomene říci: "Paní Terezo! Proč jsem ho nepoznal dřív? Byli bychom chodili za holkama společně! Dvěma čuňákům přece žádná ženská neodolá!" Měl vepříka vycvičeného tak, že po těch slovech zachrochtal. Tereza se smála, i když už
věděla minutu předem, co předseda řekne. Vtip opakováním neztrácel svůj půvab. Naopak. V kontextu idyly i humor je podroben sladkému zákonu opakování.
—5. --Pes nemá před lidmi mnoho výhod, ale jedna z nich stojí za to: euthanasie není v jeho případě zákonem zakázána; zvíře má právo na milosrdnou smrt. Karenin chodil o třech nožkách a čím dál větší čas trávil v koutě. Naříkal. Oba manželé byli zajedno v tom, že ho nesměj í nechat zbytečně trápit. Ale souhlas s tou zásadou je nezbavoval úzkostné nejistoty: jak poznat okamžik, kdy utrpení je už